Proti Druhé straně [ Letopisy Narnie ]

29.Kapky deště

Pozdě odpoledne se probudím s oroseným čelem a úplně mimo. Nevím vůbec, co se stalo a proč, možná jen nával nervozity. Vyhrabu se do sedu a najednou spatřím tmavou siluetu uprostřed místnosti. Leknutím zatajím dech, ale po chvíli si uvědomím, že se vlastně nehýbe a jen stojí, jako solný sloup. Zamračím se na tu siluetu a vyhrabu se na nohy. Vypadala jako královnin voják a to mě na ní děsilo. Začnu pátrat v paměti, jestli se mi nezdál nějaký sen, ve kterém by mohlo být něco podobného. Ale na nic si nedokážu vzpomenout.

Každopádně tady nemůže zůstat, někomu by to určitě bylo divný. Natáhnu k siluetě ruku s úmyslem jí rozprášit na atomy, když v tu chvíli uvidím na špičce prstu černý flek. Co je to? Promnu si prsty ve snaze, že to zmizí, ale nic. Něco jako inkoustová skvrna, která je zažraná do hloubi mojí kůže.

Najednou za dveřmi uslyším nějaké kroky. Nechám onu siluetu zmizet, když v tu chvíli se ozve pokojem klepání na dveře. Rozejdu se ke dveřím a na prahu spatřím usměvavou Lucii.

,,To už jste zpátky?" zeptám se jí zaraženě. Vždyť před chvíli odešly, ne?
,,Už celkem dlouho," zasměje se. ,,Chtěla jsem se zeptat, jestli by jsi se mnou nešla do kuchyně pro nějaké dobroty."
,,Můžeme," usměji se nazpět a rozejdu se s  ní chodbou do kuchyně, i když jsem hlad ani neměla.

,,Jak jste si to užily na pikniku?" zeptám se jí, když scházíme dolů po schodech.
,,Bylo to fajn. Teda až na ty včely, které byly úplně všude," odpoví. A já jen přikývnu.

,,Co si myslíš o té válce? Myslíš si, že přijdou a všechny nás zabijí?" zeptá se vážně Lucka, když už se ocitáme v kuchyni.
,,Nevím, jestli se něco chystá, ale určitě to nebude tak strašlivé," usměji se na ni, abych ji uklidnila. Ovšem ani já nevím, jestli všichni zůstaneme na živu. Každý se začne chovat zcela jinak, když mu jde o život. V tu chvíli jde jakékoli přátelství a mravní zákony stranou. Ale budu se snažit, aby se jí nic nestalo, dokud mě samotné nepůjde o krk. Přeci jen, nemůžu tady nechat krk a nikdy se nevrátit. 

I když, chci se vůbec vrátit? Tady to taky není bůhvíjaké, ale možná po vítězství královny to tu bude lepší. Budeme tu mít kontrolu nad vším a nikdo na mě nebude shlížet z patra. Budu mít moc je všechny poslat do pekel. 

,Dobře, věřím ti. Podívej na ty koláčky!" vyhrkne nadšeně když pod plátěným ubrouskem nalezne talíř plný čerstvých koláčů. Musím uznat, že tu vaří ti nejlepší kuchaři. A na koláče si tu dosti potrpí.

Věří mi.

Přehraje se mi v hlavě předchozí věta, která mi utkví v paměti. Bude tak zklamaná až vše zjistí. Ale vždyť to dělám pro sebe, ne proto, že bych někomu chtěla ublížit.

 Chci jen žít bez toho strachu, že mě jednou vykopnou na ulici a budu se muset živit zbytky z košů. Nemůžou mi to mít za zlé, taky se ke mně nechovali nejlépe. Mohu přemluvit královnu, aby je jen zajala jako své sluhy. Neměli by se špatně a k tomu ti sourozenci by se mohli vrátit domů, určitě ví jak. 

,,Jsi v pořádku?" zeptá se Lucka, když jí už druhý koláč. Já jen zamrkám a kývnu v souhlasu.
,,Jen jsem ještě unavená," povím tiše a usměju se na ni. Zaplaším své myšlenky do kouta, mám přeci ještě týden. Ani nevím, co mě přimělo k tomu na ně začít brát ohledy. Oni pro mě taky nepřijeli na ten ostrov.

Popadnu jeden kus koláče a konečně se do něj zakousnu. Ale jednu věc musím uznat, mají tady opravdu dobré jídlo.
,,Jsou opravdu dobré," řeknu s plnou pusou směrem k Lucce. 
Ta se sladce usměje a kyvné na náznak souhlasu.

༆༆༆

Je to přesně týden od té doby, co jsem obdržela onen vzkaz. A je to nejhorší týden mého života. V noci nemůžu spát kvůli neutuchajícím nočním můrám a ve dne se pomalu užírám pocitem vinny. Najednou jako by se všechna má naučená magie vytratila a já byla zase obyčejným člověkem. Nedokážu se pomalu kontrolovat a na nic se soustředit .

 Celý zbytek týdne jsem byla zavřená v pokoji. S každým dnem byla tíha situace těžší a těžší. Zamlouvala jsem to bolestí zad a Lucka mi to baštila. Vycházela jsem jen brzy ráno a vydávala se  pro jídlo na celý den. A děkovala jsem za to, že mám svou koupelnu se záchodem.

 Flek na ruce se zvětšil a přemístil se i na druhou ruku. Jako by mě s každým dnem má moc sžírala  zevnitř. Z ničeho nic sílila a slábla. Nechtěně jsem ničila věci v mém pokoji a každé ráno nacházela jakési podivné stvůry stát v rohu místnosti. Několikrát se mi povedlo nechtěně přivolat nějakého skřeta úplně od jinudy, který se na mě díval jako na zrůdu a pak mi najednou šel po krku. Podařilo se mi je sprovodit ze světa, než si kdokoli něčeho všiml.

Začala jsem zjišťovat, že jsem věděla jen o malém kousíčku toho, co jsem byla schopna dokázat.

Venku se začalo zatahovat, ale déšť ještě nepadal. A já se obávala čím dál více, že přijdou a všechny zabijí. A hlasy v hlavě mi to neulehčovaly, šeptaly mi jaká jsem zrůda a že si zasloužím smrt. Zase jsem se vracela do doby, kdy mi královna tloukla do hlavy, jak jsem silná a podobné blbosti.

Měla jsem neustálou potřebu ohlížet se a nevěřit ani svému vlastnímu stínu. Bála jsem se s ostatními mluvit, bála jsem se, že by něco poznali. Tak jsem se jim úspěšně vyhýbala. Se slzami v očích jsem po nocích vzpomínala na můj příchod sem, a jak můj největší problém byl Dýnil s Kaspianem a jejich podceňování.  Přála jsem si být zase obyčejná a mít v hlavě klid a nebát se, že se ráno probudím a můj pokoj bude vypadat zcela jinak a na stropě se mi bude houpat divné vychrtlé stvoření. Že budu moci zase v klidu usnout a spát bez nočních můr. Tak moc jsem si přála, abych nikdy nezalezla za tu prokletou knihovnu.

Párkrát mi na dveře klepala Lucie, jestli něco nepotřebuji a jestli mi opravdu nic není. Ani jsem jí strachy neotevřela. Jen jsem jí ujistila, že jsem v pořádku. Někdy přišel i Kaspian a já si přála vyjít ven s tím, ať mě odvede domů, že mu chci říct vše, co mě trápí. Ale nemohla jsem, strach z jejich pohledů a pranýřování byl větší, než chtíč po svobodě. A ty dny jsem se uklidňovala vidinou, že převezmeme vládu nad Narnií a vše utichne, že pocit vinny a strachu odejde.

Vzbudila jsem se brzy ráno, venku ještě bylo šero a ve vzduchu byla cítit vlhkost. Brzy přijdou. Vyhrabu se s postele a vyjdu ven ze zamčeného pokoje jen v noční košili a županu. Studená chodidla se lepila na podlahu a já zapichovala svůj pohled do země.

Začala jsem stoupat do schodů v nejvyšší věži. Možná mi prospěje čerstvý vzduch a výhled. Vyhrabala jsem se líně do schodů a konečně jsem byla nahoře. Úlevou jsem vydechla a přešla pomalu ke kamennému zábradlí, o které jsem se opřela. Párkrát jsem se nadechla svěžího vzduchu a rozhlédla se po krajině. Všude bylo mrtvo, lidu prázdno a krajina působila depresivně. Lesy ještě obíhal mlžný opar a ranní rosa, která usedala na okvětní plátky květin. Únavou jsem zavřela oči a sklopila hlavu. 

Dochází nám čas a já tu jen tak stojím. 

Najednou jsem ucítila na ruce dopad dešťové kapky. Od tohoto místa mi přejela husina a mráz po těle. Otevřela jsem oči a zadívala se na ruku. Černé fleky na ruce jako by se zvětšovaly. Na kamenné zábradlí dopadne druhá kapka a vzduch nabere na hustotě. Kolem mě se náhle prožene proud vzduchu s okvětními lístky. Stromy posílají zprávu.

Otočím se na rozlehlou louku, kde se ještě drží zbytky mlhy.  Mlžný opar najednou protnou černá brnění rozprostírající se přes celou louku. Zatají se mi dech a polije mě studený pot. V samém centru dění se zjeví plavovlasá žena v brnění sedící jako jediná na černém koni. Jsou tady.