Proti Druhé straně [ Letopisy Narnie ]

3. Nápomocný lev

Jak to, že to mluví?! Jenom na to mluvící zvíře hledím, nemůžu se zaskočením ani pohnout. ,,Nemusíš se bát," řekne klidným vyrovnaným hlasem. Jak se mám nebát, když na mě mluví přerostlá kočka. 

,, J-jak to, ž-že mluvíš?" vykoktám ze sebe. 

,, Tady všichni mluví mé dítě," odpoví mi. Jo aha, tak to tu mluví i stromy, ne? Mojí fantazii se asi meze nekladou. ,, Pojď se mnou, určitě už máš jistě hlad," řekne. Hlad mám teda velkej, ale že bych někam s ním šla, tak to ne. 

,, Proč bych měla s tebou někam chodit?" zeptám se odvážně a narovnám se, lev udělá to samé. ,, Ani jsi se nepředstavil.  Rodiče mě varovali, abych s nikým nikam nechodila. A už vůbec ne s mluvícími lvy, kteří jsou výplodem mé mysli," vychrlím na něj. Kde se ve mně bere taková odvaha?

,, Tak říkáš výplod tvé mysli, " řekne klidně a narovná se ještě víc. Pak vypne hruď a zařve tak, že to museli slyšet po celém lese. Leknutím udělám krok dozadu, ale to bych nesměla stát na kraji. Spadnu s výkřikem dozadu. K mému štěstí dopadnu na skalní výběžek, úlevou vydechnu a podívám se nahoru. Teď tam stojí lev a dívá se na mě vševědoucím pohledem. Takhle mě děsit.

,, Už věříš, že jsem skutečný?'' poví s pobavením v hlase. Já jsem snad úplně cvaklá, jestli je to realita. Nezmůžu se ani na přikývnuti, tak pokračuje dál. ,, Půjdeš tedy se mnou?" řekne už s mírným tónem netrpělivosti v hlase. 

,, Nevidím pořád důvod,'' zašklebím se na něj. Lev se zamračí a věnuje mi káravý pohled. ,, Fajn, půjdu," odpovím mu a začnu se škrábat po kořenech nahoru. Doufám, že mě nesežerou za živa.

,, Mé jméno je Aslan. Rád bych znal i to tvé," řekne mile. Hmm, lev a gentleman. Zajímavé.

 
,, Jmenuji se Florence, Florence Ivanovova," řeknu s pohledem upřeným na cestu. ,, Jsi z Ruska?" zeptá se. Jak to, že zná Rusko?
 ,, Máme kořeny v Rusku," ale rusky umím říct totální prd.
,, To je hezké," a to jsou poslední slova, co řekne. Pak je po celou cestu ticho. A my se prodírali lesními křovinami, kolem potůčků, dokud jsme nenarazili na pěšinku.

Za chvíli dojdeme k nějaké nevýrazné jeskyni, která je porostlá mechem a lišejníkem. Za jiných okolností dobrá schovka a skvěle místo na odpočinek. Ale ne v přítomnosti skoro dvoumetrového lva. Vejdeme dovnitř a první, co uvidím je pět látkových pytlů plných červených jablek. ,, Dej si, jsou výborné. I když je nejím," pobídne mě ten lev. Aby nebyly otrávené. ,, Nejsou otrávené, dej si jich kolik budeš chtít," on mi snad čte myšlenky. Kriticky se na jablka kouknu a jedno vezmu do ruky. Ochutnám ono rudé jablko a musím žasnou, fakt je dobrý. Taková u nás  nejsou ani v těch nejlepších rodinách. Sladká chuť jablka se rozplyne po celé mé puse a jablečná šťáva na chvíli omámí mé smysly.

,, Měla by jsi se převléknout do něčeho vhodnějšího," vyruší mě z rozjímání a prohlédne si mě od hlavy k patě. Zopakuji jeho pohyb a prohlédnu si své oblečení. Mám na sobě šedivé sprané šaty a ošoupané boty se skoro prošmajdanou podrážkou, které do sirotčince  zanesl někdo, jako charitu.  Nebyly nic moc, ale do čeho mě chce obléct? ,, Máš tu šaty, snad ti budou sedět," řekne a už opouští jeskyni. Chci něco říct, ale už to nestihnu, tak se kouknu po jeskyni a před sebou uvidím mé nové oblečení. Kde se tu, tak rychle vzalo?

Oblečení si tedy obleču, jde to těžko, když je celé z kůže. Byla to pánská bílá košile s širokými rukávy, k ní byly černé kožené kalhoty s vysokým pasem. Aspoň, že mi nedal šaty. Přes košili jsem si přehodila kožený rádoby korzet a nazula si černé boty, které mi sahaly až ke kolenům. Tomu říkám kozačky. Nakonec jsem si navlékla černé rukavice, které jsou dlouhé skoro až k loktům. Záhadně mi vše sedělo, podezřelé.

Pak jsem si všimla, že na zemi leží opasek, a na něm je připevněna pochva s mečem. Zvednu ho do vzduchu a podívám se na jílec meče, respektive na hrušku. Vyjímá se na ní hlava lva celého ze zlata, je celkem těžký. Pochybuji, že je pro ženu, ale proč by tu pak ležel. Radši si ho vezmu. Kdo ví, třeba na mě zaútočí nějaký zvíře a tímhle ho sejmu. Vyjdu ven před skálu, kam ten Aslan nebo jak šel. Rozhlížím se a najednou se objeví po mé pravé straně. O krok se od něj vzdálím. Dívá se před sebe, tak následuji jeho pohled. Před sebou spatřím výhled na zalesněné údolí a modravou oblohu. V dálce se tyčí hrad, ale jinak jsou tu jen zarostlé kopce a v blízkosti hradu se rozkládá třpytivé moře. 

,, Co je to za místo?" zeptám se s pohledem stále zakotveným na krajině.

,, Tohle je Narnie," řekne hrdě a vypne hruď. Nějakej hrdej, asi zapálený vlastenec. ,, Budeme potřebovat tvou pomoc," promluví znovu.
,, Pomoc?" zeptám se jako bych se přeslechla. Jakou pomoc, a kdo my? 

,, Narniané potřebují tvou pomoc," řekne a přemístí svůj pohled na mě. ,, Blíží se bitva a silný nepřítel," dořekne. Začínám se asi ztrácet. Cože je tohle za sen? ,, Nepřítel?" řeknu a ohlédnu se po své pravici, ale Aslan tam už není. Rozhlédnu se okolo, ale nikde nikdo. Takže jsem zase sama. Bezva.

No, když to vezmu tak, že musím pomoct Narnianům, tak bych je nejdřív měla najít. Jenomže, kde můžou být žejo. Tohle nevypadá jako sen. Že by to fakt byla realita, ale že by se tohle vše vešlo za regál knihovny se mi taky věřit nechce. Vezmu to po cestě, třeba mě k nim zavede. A nebo mě zavede k tomu nepříteli.

  ༆༆༆

Jdu už asi tak půl dne a nepotkala jsem ani živou nohu. Kde jsou ti Narniané, které mám zachránit. Beztak si ten lev dělal jen blázny. Prošla jsem už dva lesy a teď jdu třetím, asi se na to jejich spasení vykašlu. Nade mnou proletí vyplašený pták, který si získá mou pozornost. S pohledem upřeným do korun stromů si nedám pozor kam šlapu. S mým štěstím zakopnu o kořen a dopadnu nosem přímo do listí. Ani se nestačím vzpamatovat a něco mě za nohu vytáhne nahoru. Tak z toho mi není dvakrát dobře. Visím na stromě vzhůru nohama a uprostřed lesa,  to mám teda pech. Tady mi nikdo nepomůže. A ještě k tomu se mi lýkový provaz utahuje kolem kotníku a dře mě víc a víc.

Pak ale zaslechnu křupnutí nějakého klacku. Že by tu přeci jen někdo byl? Rozhlédnu se a uvidím, jak se ke mně šine něco malého. Když je to od mě pár kroků zjistím, že je to trpaslík. ,,Trpaslík?"  zamračím se a nahnu hlavu mírně doprava. Má  světlé prořídlé vlasy a dlouhý světlý vous. Pozoruje mě svýma modrýma očima a u toho krčí husté nažloutlé obočí. 

,, A hele cizačka," řekne, vytáhne menší nůž a rozejde se někam za mě.
,, Jaká ciza-," než to nestihnu doříct, přeřízne provaz, co mě držel ve vzduchu a já Tvrdě dopadnu na hlavu. Hlavou mi proletí pichlavá bolest končící až v zádech. Před očima se mi mihnou tmavé skvrny, které postupně zesvětlají. Sbírám se zatímco trpaslík slézá schůdky, které byly hned u stromu. Je menší než já, nedivím se, že by tam bez schůdků nedosáhl.

,, Kdo jsi?" zeptá se mě hrubým hlasem. To je furt kdo jsem. Už mi z toho začíná hrabat.
,, Florence," vyprsku na něj a vyškrábu se konečně na nohy.
 ,, Co tu chceš?"  zeptá se znovu.
,, No hledám tu nějaký Narniany. Nechtěl by jsi mi třeba poradit, kde zhruba by mohli být?" asi ho to dost zaskočí, když se chvíli nehýbe a jen mě pozoruje. 

,, Měla bys jít se mnou," řekne, zase mám s někým někam jít, tak to je dobrý no. Dám si ruce do boku a odpovím:
,, A proč bych měla? Stačí, že jsem šla s nějakým lvem, kterej se pak vypařil.". Při zmínce o lvu sebou trhne a zamračí se.
,, Ty jsi potkala Aslana?" zeptá se nevěřícně. ,, Jo, tak nějak se jmenoval," odpovím mu.

,,Jestli chceš najít Narniany měla bys jít se mnou," řekne mi zcela vážně. On ví, kde jsou Narniané? Neváham a vydám se hned za ním. Je docela rychlej na to, jak je malej.