Proti Druhé straně [ Letopisy Narnie ]

7. Kroniky Narnie

Vždy jsem chtěla vyzkoušet nějaká bojová umění nebo jízdu na koni, vždy mě přitahovaly souboje rytířů v bájných povídkách. A nyní jsem si to mohla vyzkoušet. Když jsem došla na nádvoří, stál tam vysoký muž s širokými rameny a přísným pohledem, když si mě všimne rozejde se ke mně rázným krokem. ,, Ty asi musíš být ta otravná holka, co?" promluví bez jakékoliv zábrany, asi mu nepřijde hloupé něco takového někomu říct do očí. Zamračím se na něj nechápavě. Někteří lidé bývají tak nevychovaní.

 ,, Asi ano," odpovím mu zaskočeně.
,, Tak pojď, vezmu tě do stájí, tam můžeš začít," řekne a rozejde se směrem do královských stájí.

༆༆༆

,, To fakt musím dělat tuhle práci?" zeptám se mrzutě, když hodím další kopku hnoje na trakař.
,, Jestli chceš se něco naučit musíš začít od základů," odpoví mi Geraz, nebo tak se mi aspoň představil a opře se o dřevěný sloup. Takhle se na mě celou tu dobu s úšklebkem ve tváři díval a po každé, co jsem nějak škobrtla, mě hned musel poučovat. Vypadá, že se velice baví, však jen počkej až se dostanu k nějaké zbrani, to mu ukážu, pokud se teda k ní vůbec dostanu. Vezmu trakař s kupkou hnoje a odvezu ho před stáj.

 ,, Tak to je vše ne?" zeptám se zadýchaně a otočím se na Geraze.
,, Pro dnešek ano," řekne jen a zmizí někde za rohem stáje než se vůbec stihnu vzpamatovat. Panebože, takže já se dřu tady jako mezek a pak mě pošle domů? No to si snad děla legraci. A ještě k tomu smrdím, jako bych spala v prasečím chlívku. Ale tak, co jsem mohla čekat od Kaspiana, že? 

Ze vzteku  kopnu do dřevěného sloupu, ale to se nevyplatí a já si tak skopnu palec. Poté, co pronesu pár nadávek a rozdýchám bolavý prst se konečně vydám zpět do Cair Paravel, abych se konečně mohla umýt. 

V mém pokoji už čeká zlatá vana napuštěná až po okraj horkou vodou a bublinkami. Je zajímavé, jak to tady funguje. Ale ani pořádné vydrhnutí drsnou houbou mi nepomůže od toho zápachu a tak, když už je skoro voda studená vylezu ven a zabalím se to sametového voňavého županu, který na chvíli překryje ten zápach. Po osušení se převléknu do bílých bavlněných šatů dlouhých až na zem. Jsou opravdu pohodlné a příjemné na dotek, na ně si hodím vestičku v modrých barvách prošívanou ornamenty květin a tu si kolem pasu zapnu. Vlasy si svážu do ledabylého copu a vydám se do chodeb hradu. Většinu času se jen rozhlížím po okolí a pokukuji po obrazech, je tu klid a chodby tu navozují příjemnou atmosféru.

Nohy mě zavedou až do ochozu s krásným výhledem na lesy a v dáli zurčícím vodopádem. Krajinu zalévá zlatavé světlo ze zapadajícího sluce, které před tím blankytné pásky mění na oranžové pentle. Rozhlížím se po krajině, když najednou zjistím, že už nejsem sama a mou samotu narušuje jeden chlapec s tmavými vlasy. ,, Jak sis užila tvůj den?" zeptá se a z jeho otázky jde slyšet jisté ušklíbnutí nad tím, co jsem dnes musela dělat. Zadívám se na něj varovným pohledem, on ho však  směřuje na rozlehlou krajinu.

 ,, Ty jsi to věděl, že? Byla to tvoje práce?" zeptám se a otočím se na výhled, jelikož se chci vyvarovat případnému očnímu kontaktu.
,, Nemůžu říct, že jsem se nepobavil, když mi to Geraz vylíčil. Ale nebyl to můj nápad, jen jsem řekl, že jsi volná ruka. A on to vzal po svém," řekne a ve mně se začne vařit krev. Nadechnu se a vydechnu. ,, Mimochodem, moc hezky voníš. Nějaký nový parfém?" prohodí s dávkou pobavení a ironie v hlase. To už mi přeteče pohár trpělivosti a tak se na něj otočím.

,, Velice vtipné Vaše veličenstvo, ale asi by Vám to nepřišlo vtipné, kdyby jste byl na mé místě Vy. Jak by se Vám asi bylo, kdyby jste na každém kroku slyšel, jak jste otravný a že si vymýšlíte, hm?" s těmito slovy ho tam nechám stát a vydám se po chodech do kuchyně.

Mám chuť na něco dobrého a musím si něčím osladit nervy. V kuchyni je jen jedna služebná, která je natolik zabraná do své práce, že si mě ani nevšimne, když si vezmu trochu sýru a chleba. Žádné sladké jídlo tu ani nemají

 Schovám si to pod sukni a vytáhnu až, když se schovám v arkýři na schodech. Tam mě skoro není vidět a tak se tam mohu v klidu najíst a nechodit na společnou večeři. Až dojím vydám se opět chodbami do svého pokoje, který se až na druhé straně hradu. Jdu zrovna šedivou chodbou, když mi na mysl přistane vzpomínka na to, jak se včera bavili o nějakých dětech. Možná  by mi Kaspian něco prozradil, a nebo taky ne. 

Z přemýšlení mě vytrhne, když do někoho narazím ramenem. ,, Pardon," šeptnu a mám v plánu pokračovat v cestě.
,, Tebe jsem hledala. Nemohla jsem tě nikde najít, dokonce ani v tvé komnatě jsem tě nezastihla," vyhrkne rychle Mairrem a chytne mě jemně za předloktí. Věnuju jí jemný úsměv a ona mi ho desetkrát víc oplatí. ,, Říkala jsem si, že bychom jsme se mohly více poznat, nechtěla by jsi zajít do knihovny? Je tam sposta krásných knih, tedy pokud tě baví číst," vyhrkne a já jen přikývnu, pak už mě táhne do mně známe knihovny.

,, Jako malá jsem se tady schovávala," řekne Mairrem, když jako první vejde do místnosti a rozhlédne se. Hned se vydá k prvnímu regálu s knihami a začne si pročítat jednotlivé názvy knih. ,, Řekni mi, co ráda čteš, pomůžu ti něco vybrat," řekne mi s úsměvem na rtech.
,, Skoro všechno, ale nejvíc mě baví fantazy," opětuji jí úsměv a vydám se do zadní části knihovny, kde začnu také hledat. 

,, Mohu ti říkat třeba Mai? Přijde mi to přátelštější," prohodím směrem k Mairrem, ta se jen nervózně usměje.
,, Všichni mi vždy říkali jen celým jménem, budu ráda za příjemnou změnu," odpoví mi.

 ,, Co tahle kniha?" zeptá se a v ruce drží už snad pátou knihu, kterou mi chce vnutit.
,, Ta si taky ne, ale někdy si jí mohu zkusit přečíst," prohodím s pohledem upřeným na jednotlivé svazky knih. Pokouším se tu najít nějakou stopu, co by mě navedla na to, kdo jsou vlastně ty děti a co je ta Druhá strana. Avšak stále nic, ale ještě mi několik polic zbývá, třeba něco najdu.

Už jsem skoro na konci a pořád nic, ani jediná zmínka. Je zajímavé, že jejich soukromá knihovna je stejně velká, ba dokonce možná i větší než ta naše městská, ale stejně v ní není vše. Po dalších několika knížkách to Mai se svým snažením vzdala a usadila se ve stinném koutku místnosti s knihou v ruce. Chybí mi už jen dvě vrchní police, které jsou na samém konci knihovny, kam Mai nevidí. Určitě by mi nedovolila hledat něco takového. 

Vylezu po žebříku až na vršek a začnu se znovu prohrabávat knihami, když spatřím nejspíše to, co hledám. Soupis kronik Narnie. Otevřu knihu a začnu v ní listovat. Není sice nejobsáhlejší, ale možná tam najdu, co hledám. Na několika stránkách jsou rozepsány tradice faunů a spoustu jejich kreseb, pak ovšem nalistuji na kresbu vznešeného lva, která zabírá celou stranu. Aslan  napsáno výrazným úhledným písmem a pod názvem je pár stručných informací a pověstí. Moc toho tu, však o něm není, tak začnu dál listovat knihou až nalistuji na stránku s názvem: Dávní králové a královny . To bude asi to, co hledám, konečně!