Proti Druhé straně [ Letopisy Narnie ]

23. Dobře zahraná fraška

,,Konečně jsme tady. Už mě začínal bolet zadek" oddechnu si, když na nádvoří seskočím z Kaspianova koně.

,,Zajímavé, že před tím jsi jezdila na koni skoro každej den a nic ti nebylo," ušklíbne se Kaspian a seskočí také z koně.

,,Je něco jiného jet sám a nebo s někým, kdo ti sedí za zády," odpovím mu, zatímco Lucie také sesedla z koně. ,,A mimochodem jezdíš jako blázen," vyčtu mu.

,,Vidíš? Já ti říkala, že jezdíš moc rychle," vloží se do rozhovoru Lucka. 

,,Taky jsi mohla jít celou tu cestu pěšky," řekne naoko vážně a já zvednu ruce v obraném gestu. Aby se nepodělal. ,, No můžeš jít zatím dovnitř, my se ještě postaráme o koně," poví mi a zrovna k němu přijde menší vyhublý kluk. Má špinavě blonďaté vlasy a na obličeji spoustu pih. Usuzuji, že to bude podkoní, aspoň tedy podle jeho pachu. 

Kývnu a rozejdu se ke schodům do hradu. Docela se obávám našeho setkání a mého vyprávění. Mám obavy, že by mi nemuseli věřit. Nebo, že si vymyslím nějakou těžko uvěřitelnou báchorku. Měla bych si dobře rozmyslet, co jim vlastně řeknu. 

Zastavím se před dveřmi mé komnaty a vezmu za kliku. Je to tu pořád stejné, nic se ani o píď nepohnulo. Jak dlouho jsem vlastně byla pryč? A co tady celou tu dobu dělali?

Posadím se na postel a zahledím se do dávno vyhaslého krbu. Možná jim to bylo jedno, to aspoň říkala královna. Až na Lucku, ta vypadala jako bych jí chyběla ze všeho nejvíc. Vypadala jako by mě skutečně měla ráda. Usměju se nad svými myšlenkami. Bylo by hezké mít znovu někoho takového. Pak si vzpomenu na Mai a na její zbytečnou smrt.

Kdyby jsme zůstali v knihovně a já nechtěla mermomocí pomoct, možná by ještě žila. Pro její rodinu to musí být těžké. Já ji neznala tak dlouho, ale oni jí vychovali. Strávili s ní spoustu času. Ale pořad je naděje, pokud vše udělám bez jediné malé chybičky.

Povzdechnu si těžce. Neměla bych nad tímhle přemýšlet. Musím přece vymyslet, co jim řeknu. Když se snažím něco vymyslet, mysl jako by mě neposlouchala. Jako by se rozběhla po nebi nad rozrostlým lesem. Avšak najednou zabloudí zcela jinam. Ke Kaspianovi.

Poprvé mi připadalo, že to není jen sebestředné pako. Dokonce řekl, že je rád, že jsem zpět. Možná by jsme si mohli rozumět více, než jsem si prvně myslela.

Nenech si žádným z nich zamotat hlavu. Ozve se mi v hlavě chladný ženský hlas. Zatřepu hlavou, abych všechny myšlenky vypudila pryč. Má pravdu, nemůžu se kde kým nechat rozptylovat. Beztak se mi to jen zdálo, že se chová jinak. A nebo jsem byla jen ráda,  že ho vidím.

Měla bych se jít projít. Trochu zaměstnat mysl. Zvednu se z postele a vyjdu z pokoje. Možná bych se mohla jít podívat, co je nového v knihovně. 

Tak se tedy vydám tichou chodbou směrem ke knihovně. Nic se tu nezměnilo, stále na stěnách visí obrazy neznámých faunů a jiných bytostí. Aslanovy obrazy tu byly také, byly vystaveny ve zlatých rámech a u pár z nich byly dřevěné vysoké stolky, na kterých postávaly starožitné vázy. To mi připomnělo mé první setkání s Petrem, kdy jsem po něm hodila jednu z nich.

Představovala jsem si vládce trochu jinak. Ale panovníci nemůžou být z měkkého těsta, pak by  na trůně dlouho nevydrželi. 

Dojdu ke dveřím od knihovny a vezmu za kliku. Zamčeno. Zkusím trochu zalomcovat s dveřmi ve snaze, že možná jen zatuhly, ale pořád nic.

,,Ah, už jsi se vrátila," ozve se za mnou. Otočím se a spatřím Zuzku oblečenou do fialových šatů. tak moc jí to sluší i v obyčejném oblečení. ,, Pokud se chceš dostat dovnitř, budeš si muset říct Kaspianovi," odpoví mi. Proč by zamykal knihovnu? Zamračím se na ní nechápavě. Ale ona se jen pousměje. ,, Už čekají dole, Měla by jsi už jít," poví mi.

,,Dobře," kývnu hlavou a rozejdu se do Velké síně. Zuzka se drží po mém boku, ale po celou dobu jen mlčí. Trochu mě to znervózňuje. Moc jsme se nestihly ani seznámit.

Vejdeme do otevřených dveří Velké síně, kde už u stolu sedí Kaspian, Lucie a Petr. Dojdeme ke stolu a já se posadím vedle Lucky. Zuzka si sedne naproti mě, vedle Petra. ,,Edmund se opozdí," oznámí Zuzka ostatním a uvelebí se na židli.

Zadívám se do stolu. Chtěla bych se této chvíli tak moc vyhnout. Opravdu, klidně bych i radši kydala hnůj.

,,Tak, kde jsi byla celou tu dobu?" promluví Petr s pohledem upřeným na mě. Zhluboka se nadechnu a narovnám se. Teď budu muset být maximálně přesvědčivá.

,,No, doplula jsem na břeh a tam mě napadly vrány. Myslela jsem, že mi vyklovou oči z důlků a vyškubají vlasy. Nakonec se mi je podařilo odehnat a schovala jsem se v temném lese. Bylo tam všude strašné chladno a mokro. Po chvíli se tam objevila skupina těch válečníků a rozhlíželi se po břehu. Ty vrány musely být jejich zvědi," nadechnu se a pod stolem si utřu zpocené ruce do kalhot. 

,,Povedlo se mi je bez povšimnutí sledovat až k hradu, nebo co to bylo. Bylo tam spoustu lidí, kteří vypadali, že jsou úplně mimo. Jednomu jsem ukradla kápi a procházela se po nádvoří. Snažila jsem se vypadat jako oni. A v tu dobu se na  nádvoří začala konat nějaká slavnost. Objevila se tam nějaká panovnice s ohromným doprovodem. Postupně popravovali vězně, kteří klečeli v kaluži u šibenice. Až na jednoho, který se začal zdráhat. Královna po tom toho měla dost. Přistoupila k němu a jediným dotekem ho zabila. Prostě se svalil k zemi," myknu rameny a vydechnu přebytečný vzduch. 

,,Pouhým dotekem?" zeptá se nevěřícně Zuzka. Já přikývnu. Co jiného jsem si měla vymyslet?

,,Několik týdnů jsem přebývala v opuštěné chatce u temného lesa. V noci se z něj ozývaly strašné zvuky. Lidé tu nikomu nevěřili, vůbec se spolu nebavili. Prodávali vše, černý trh tam byl na denním pořádku. Spousta lidí se válela únavou v blátě a špíně. Vypadali jako přízraky minulosti, bez života. A jejich vládkyně k tomu jen přihlížela. Bavila se nad jejich utrpením. Každý jeden den v týdnu se konaly slavnostní popravy, kde se nacpávala hroznovým vínem a smála se. Přitom její lid strašně trpěl. Dělalo se mi z toho zle. Chtěla jsem co nejrychleji pryč, než mě najdou. Musela jsem, však vydržet několik týdnů, než přestali kontrolovat pláž. Jednoho večera jsem našla svou loďku, dokonce ani rozbitá nebyla, a dostala se s ní na tmavé moře. Ani nevíte jak se mi ulevilo, když jsem zahlídla břeh Narnie," dořeknu a do očí se mi začnou drát slzy. Přesvědčivá lest.

,,A co to oblečení?" zeptá se jemně Lucie.

,,Vzala jsem ho z nějakého nehlídaného stánku. To moje bylo zničeno od toho napadnutí vránami," odpovím jí na její všetečnou otázku a rozhlédnu se po ostatních. Vypadají zadumaně, hlavně tedy Kaspian. Doufala jsem jen, že neprohlídnou mou nacvičenou povídačku.

,,Už jsem tady, musel jam jen- Co se stalo?" zeptá se zaražený Edmund, když vejde jako poslední do místnosti.

,,Florence nám řekla, kde celou tu dobu byla," odpoví Zuzka.

,,A to jste nemohli počkat na mě?" poví naštvaně Edmund a posadí se ke stolu vedle Zuzany.
,,Tak mi to budeš muset povědět ještě jednou," usadí se na židli a zahledí se na mě.

,,Bolí mě hlava, asi bych si měla jít na chvíli lehnout," přejdu Edovu větu a promnu si spánek.

,,Ale vždyť-,"

,,Ano, měla by sis odpočinout," přeruší Edmunda Kaspian, ale stále vypadá, že je myšlenkami jinde. Usměju se na něj, ale on se v tu chvíli na mě ani nedívá. Zvednu se tedy od stolu a začnu kráčet k východu. Za sebou ještě slyším šeptat Lucku, která říká Edovi, že mu vše pak poví.

Ve skutečnosti mě hlava nebolela a nebyla jsem ani unavená, jen jsem to nechtěla znovu opakovat. Byla to dobře zahraná fraška.

Na prahu Velké síně se ještě pro sebe ušklíbnu a rozejdu se směrem k mému pokoji. Brzy budu moct žít svůj život jako, když jsem byla malá.