Proti Druhé straně [ Letopisy Narnie ]

2. Podivný sen

,, Kde ta holka zase je?" zamumlala si Lorena a odešla z knihovny směr dívčí pokoje.

Padám dál černo černou tmou a kolem mě, jako by se vše točilo. Nevím, co se děje nebo kam dopadnu.  Začíná svítat, jako kdyby měl být už den, ale přece jsem nemohla jen tak poskočit v čase. Vždyť když jsem byla v knihovně, bylo odpoledne, nyní je tu zcela jiný čas. Letím velkou rychlostí k zemi, přítomnost tmy už mě opustila a zůstala tu jen modrá obloha. Pád už se chýlí ke konci.

Dopadnu přímo do nějakého záhonu modrofialových kytek. Vypadá to jako Nevěstin závoj, ale nikdy jsem neviděla, že by byl modrej nebo fialovej. Rozhlédnu se a uvidím, že je poledne a kolem mě vzrostlé stromy plné růžových kvítků, které zvolna dopadají na zelenající se trávu. 

,, Kde to sakra jsem?" řeknu si pro sebe rozhlížejíc se po krajině. Vylezu radši, co nejrychleji ze záhonu, než mě někdo seřve, že jsem mu srovnala kytky se zemí. Frustrované vydechnu. Kam teď? Co se to vůbec stalo? Nejspíš ještě pořád spím, doufám v to.

Vydám se po malé vyšlapané cestě do hustého lesa. Ani nevím, kam jdu. Nohy mě zanesou až na mýtinu porostlou mechem. Sednu si na kus ztrouchnivělého kmene a pokochám se krajinou. Nic moc, samej strom, někde houba, někde vylétne pták, co je to za nudnej sen? Asi jsem tu Alenku neměla tolikrát číst, leze mi to na mozek. Z přemýšlení mě vytrhne dusot kopyt blížící se ke mně. Že by se konečně něco začalo dít? Popadnu rychle klacek, který ležel nejblíže a postavím se do obrané pozice.

Najednou se přede mnou zjeví podivné stvoření. Je to podobné kentaurovi, ale ten přece v Alence nebyl pokud vím. Divně se na mě zamračí a já víc zmáčknu klacek v mých rukou. Nevypadá zrovna dvakrát přátelsky. ,,Kdo jsi?'' zeptá se mě hrubým hlasem plným pochybovačnosti.

 ,,Jak, kdo jsem? Tohle je přeci můj sen," narovnám se v zádech, abych získala nějakou autoritu oproti dvoumetrovému stvoření naproti mně. Podívá se na mě jako na blázna. 

,,Nespadla jsi na hlavu?" řekne s trochou nepříjemnosti v hlase. Co prosím, co si to dovoluje? Periferním viděním uvidím blízkou houštinu, tam by za mnou asi neběžel. ,,Měla bys jít se mnou," zase promluví přísným hlasem. To tak, tebe nebudu poslouchat. 

,,Tak fajn,'' řeknu vyšším odvážným tónem hlasu.

Teď jestli to nevyjde, tak je po mně. Napřáhnu se, a hodím po něm klacek, pak se rychle rozeběhnu do hlubokých houštin, kam by se dostat neměl. Za sebou slyším naštvané zafunění a dusot kopyt, což mě donutí přidat do kroku. Prodírám se hustými křovinami, které mě řežou do tváří a nohou, snažím se vyhýbat větvím a kořenům. Po několika minutách za sebou už žádné zvuky neslyším, tak trochu zpomalím a zjistím, že za mnou  naštěstí neběží. Zastavím a vydýchám se, tady jsem aspoň trochu v bezpečí. Po několika minutách vylezu opatrně ven a rozhlížím se do všech stran. Měla bych odtud zmizet dřív, než si přivede někoho na pomoc.

Vydám se tedy přes mýtinu pokrytou jehličím a mechem. Cestou míjím zástupy vysokých bříz a sem tam vzlétne nějaká poplašená holubice k nebi. Snažím se být, co nejobezřetnější a nevydat žádný zvuk, který by je mohl navést na mou stopu. Pomalu se začíná stmívat a ze zlaté záře se stává šedivý závoj noci. Zastavím se a kouknu na nebe, kde už panuje měsíc a vyhlíží postupně objevující se hvězdy. Z té cesty už ani nohy necítím. Sednu si do měkkého mechu a přemítám nad tím, jak je tento sen nudný a vlastně o ničem. Začíná mě přemáhat únava, lehnu si do studeného mechu a s pohledem na modravou světélkující oblohu pomalu usnu. Ve spánku slyším zvuky připomínající zvuky Panovy flétny.

Ráno se vzbudím kvůli dopadající rose a paprskům dosahující na špičky stromů. Chvíli jen tak ležím, než mi dojde, kde vlastně jsem. Měla bych pokračovat dál, podívám se na nebe a na měsíc, který se pomalu stahuje pryč z modravé oblohy. V tu chvíli mi dojde, že jsem spala, je vůbec možné spát ve snu? Na chvíli mě přepadne myšlenka, že by to nebyl sen. Že by ten kentaur opravdu nebyl výplodem mé fantazie? Ale ve světě, kde žiji přece nejsou kouzla, jen klamy a lži.

Radši tuto myšlenku zaženu a vydám se na cestu, aby mě nenašli. Ještě by mě zaživa snědli, nebo by mojí hlavu napíchli na kůl, jako výstrahu pro všechny nezvané návštěvy. Nemůžu tady nikomu věřit. Zastavím se až u kaňonu, co rozděluje les na dvě poloviny. Tak a kudy teď. Sednu si na blízký kámen a začnu škubat stébla trávy přede mnou. Sedím tu už pěknou chvíli a nevím, jestli to mám obejít, nebo skočit dolů a doufat, že to je opravdu jen sen. Začínám mít hlad, tak se rozhodnu to tady trochu prozkoumat a najít nějaké bobule k jídlu.

Našla jsem pár ostružin i nějaké divně vypadající bobule, ale vůbec to nepomohlo. Pořád mám hlad a už i žízeň. S povzdechnutím si sednu zpět na kámen, už aby to skončilo. Pohled přesměruji na druhou stranu lesa, možná je za ním nějaká civilizace. Nějak bych se tam měla dostat. Při přemýšlení uslyším za mnou mírné zavrčením. Celá se napnu a ztuhnu, třeba se mi to jen zdálo. Ale když uslyším pomalé dunění kroku zjistím, že ne. Pomalu se otočím za sebe na to stvoření, co se ke mně plíží.

Spatřím za sebou obrovského lva, vyjeknu a rychle se postavím na nohy. Přede mnou stojí lev se zlatavou hřívou a přirozenou autoritou. Tak asi skončím tak, že mě roztrhá nějaký divoký lev. Super, fakt skvělý. Udělám několik kroků dozadu a snažím se zmapovat situaci. Rozhlédnu se po zemi jestli tu nebude nějaká větev, či kámen na obranu. Ale je tu jen ten, na kterým jsem seděla. Snažím se pořád ustupovat až stojím na kraji kaňonu.

Lev se napřímí a pohledné mi zpříma do očí. Začnou se mi klepat ruce a polije mě studený pot. Udělá dva kroky blíže ke mně. A já jen čekám, kdy na mě skočí a utrhne mi hlavu. ,,Klid mé dítě," řekne klidným vyrovnaným hlasem. Ono to mluví!