Proti Druhé straně [ Letopisy Narnie ]

28. Podle plánu

,,Co bych tu měl dělat? Je to knihovna, i když si z ní Kaspian udělal spíše studovnu," mykne rameny a modré oči skloní zpět ke knížce.

,,Co to čteš?" prohodím jeho směrem, ale svůj pohled přemístím na police plné knih, ve kterých se začnu přehrabovat. Nikdy tu nebyl, tak co tu dělá teď?

,,Nic zajímavého, jen nějaké báchorky, co jsem našel na Kaspianově stole. A co tady vůbec děláš ty? Hledala jsi Kaspiana?" přemístí svůj pohled zpět na mě.
Já jen myknu rameny a vytáhnu z police menší knihu. ,, Ne, jen se nudím. A tady je aspoň klid na čtení."

,,Vždyť Lucka jela se Zuzkou pryč, takže tě nemá kdo otravovat," řekne a pomalu se zvedne z pohovky.

,,Chceš snad říct, že tvoje sestra je otravná?" zvednu obočí a zadívám se mu do očí.

,,Někdy jsou otravné všechny moje sestry, včetně Edmunda," řekne otráveně.

,,A není to tím, že jsi moc panovačný?" zeptám se ho.
On na chvíli odvrátí pohled, ale brzy se mi opět podívá do očí . 

,,Někdy ne," vydechne a rozejde se ke stolu, kam položí svou knihu a pokračuje ke dveřím.

,,Petře," vyhrknu, když už stojí na prahu, ,,važ si jich, nikdy nevíš, kdy o ně přijdeš."

Petr mi jen věnoval nechápavý pohled, pak lehce přikývnul a odešel. Ani nevím přesně, proč jsem mu něco takového říkala. Lidé často neví, co mají, dokud o to nepřijdou. A tímhle jsem se asi chtěla ujistit, že nikdo další by se nemusel topit v pocitu, že si jich dost nevážil. Stejně to bude všem jedno a budou si dělat co chtějí. 

Unaveně vydechnu s odhodím knihu na stůl. Když v tu chvíli můj pohled padne na knihu, kterou před chvílí Petr četl. Pomalu k ní dojdu a točím jí názvem vzhůru. Noční můry podsvětí.

Zamračím se na přebal knihy. Že by četl nějakou hororovku? Zvednu knihu a nalistuji na založené straně. Na stránce se objeví malá kresba přikrčené ženy s dlouhými křivými hnáty a vlasy, které jí zahalují obličej. Černá smrt stojí na začátku zažloutlé stránky. Se zaujetím s knihou přejdu k pohovce, na kterou se podsadím a začnu číst.

Černá smrt je typickým londýnským strašidlem, které nebylo doposud odhaleno. V 17. století připlula na holandské lodi, převážející bavlnu, i dost nemilá návštěva. Na lodi se potulovala jakási vyhublá osoba, která s připlutím do přístavu zmizela. V tu dobu to vše začalo. Ulice se začaly plnit mrtvými rozkládajícími se těly s hrůzostrašným výrazem ve tváři. Začaly se šířit zvěsti mezi lidmi o ženě která pouhým pohledem člověka přivede do strašné bolesti a na kůži se mu objeví černé puchýře. Jiní zas říkají, že je uhrane a rozum sebere. Lidé mají strach vyházet v noci ven, vědí, že si pro ně přijde.

Dočtu krátký odstavec a pousměji se nad bujnou fantazií spisovatele. Byl to obyčejný mor, který roznášely krysy a blechy. Žádná démonická bytost. Co mě na tom ale zaráží je to, že je to z prostředí Londýna. Co tu dělá taková kniha? V úplně jiném světě?

Zavřu knihu a odložím ji na stolek vedle pohovky a zadívám se z okna. Něco mi tu stejně nehraje, v tomhle bude něco jiného než nějaká temná strana. 

Najednou se s vrznutím otevřou dveře a já se vyhoupnu na nohy. Ve dveřích uvidím Kaspiana a v duchu se usměju. Konečně.

,,Jsem myslela, že tu budeš dřív," založím si ruce na prsou a opřu se o knihovnu.

Kaspian se na mě překvapeně podívá a přejde blíže ke stolu. ,,Nečekal jsem, že tu budeš," řekne jen.

,, Máš dneska něco zajímavého v plánu?" zeptám se ho.

,,Sedění v knihovně není moc zajímavé, takže dneska asi ne. Proč?" přimhouří oči.

,,Jen tak, abych náhodou neotravovala Vaše Veličenstvo," myknu rameny a ušklíbnu se na něj. ,,Mimochodem máš nějaké nové zprávy o našem nepříteli?" odvrátím téma na něco zajímavějšího a přejdu blíže ke stolu.

,,Nic moc, nechal jsem to být, když jsi řekla, že nic nechystají. Ty bys snad věděla o něčem novém?" zeptá se s upřeným pohledem na mě.

,,Ne, jen, když tu teď jsi tak často..." myknu rameny a nechám větu nedokončenou. ,,Jinak tady v Narnii je opravdu krásně, jako by tady snad jen svítilo. To v Londýně tak často nevidíme," usměju se na něj a kouknu na chvíli z okna.

,,Je tu nádherně, ale taky tu někdy prší. Hlavně, když je období dešťů. Ale po nich následují slavnosti měsíčního svitu," věnuje mi malý úsměv.

,,A kdy jsou ty období dešťů? Abych věděla, kdy bych neměla jezdit někam daleko do lesa," povím zaujatě. Konečně se dočkám své vytoužené odpovědi.

,,Každý půl rok. Ale většinou netrvají déle než deset dní. Nejbližší období dešťů by mělo nastat za týden," odpoví mi a já se zarazím. Týden? Tak málo času do přicházející války. A to ještě oni o ničem neví. Možná budu moci jít zase domů. Ale chci se vůbec vrátit?

,,Je ti dobře? Jsi nějaká bledá," řekne Kaspian starostlivě a o pár kroků se ke mně přiblíží.

,,To budou asi ty záda, ještě to bolí," chytnu se za bolavé místo na zádech. Vlastně mi nebylo spíše dobře z toho brzkého příchodu, než z bolesti zad.

,,Bude lepší, když si půjdeš lehnout. Neměla by jsi lítat po hradě po takové ráně," Kaspian mi položil jemně ruku na záda a vedl ke dveřím.

,,To je v pořádku, do pokoje to zvládnu," Zadívám se mu na chvíli do očí, když vyjdeme na chodbu.

,,Opravdu? Vypadáš jako by jsi měla každou chvíli skončit na zemi," řekne se starostí v očícch a dál se mnou jde chodbou.

,,Opravdu Kaspiane," řeknu vážně a položím mu ruku na hrudník, abych ho zastavila, ,,zvládnu to sama."

On jen chápavě přikývne a já se rozejdu pomalým krokem do pokoje. Ještě mi není tak špatně, abych se tu válela po zemi. Jsem jen trochu unavená, ale do mého  pokoje to není daleko. Projdu tichou chodbou a kousek od mého pokoje se zastavím. Začne se mi mírně motat hlava a já se opřu o kamennou zeď.

Dobře, už mi možná není tak dobře ale do pokoje to dojdu. Zhluboka se párkrát nadechnu a rozejdu se šouravým krokem k mým dveřím.

,,Co se ti stalo, že jsi tak bledá?" ozve se za mnou a já se leknutím otočím na Edmunda, který sedí na okenním parapetě. 

,,Nic, jen mi není dobře," řeknu otráveně a otevřu dveře od svého pokoje.

,,To je docela vidět," zaslechnu ještě, než zabouchnu dveře a s těžkým výdechem dosednu na dostel. Co se to děje? Rozhlédnu se kolem sebe a vše jako by se podivně vlnilo a hustota vzduchu stoupala.

Místnost potemněla. Že by se zatáhlo? Unaveně si lehnu na postel a zahledím se do stropu, který se taky podivně kroutí. Zvednu ruce, ve kterých ucítím drobné mravenčení. A na pravé ruce spatřím jakýsi tmavý flek na prstu. Něco jako, když děláte s inkoustem a ponoříte do něj prst. Ale já nic s inkoustem nedělala. Co to sakra je?

Ochromeně ruce položím na břicho a podívám se zpět na strop. Tikaní hodin se postupně zesilovalo až mi začalo nepříjemně dunět v hlavě.

Neměla jsem sílu si ani zakrývat uši. Čas najednou plynul tak rychle a přitom, jako by se zastavil na místě. Náhle se všechno to zběsilé vlnění uklidní a strop je zase nehybný a šedivý. Takový nepříjemný pocit se mi nyní rozlívá žilami, že ne vše půjde podle plánu.

Ahoj!
Tak je tu po dlouhé době další kapitola. Snad se nezlobíte za prodlevu, ale věnuji se jinému projektu.

Uživejte<3