Proti Druhé straně [ Letopisy Narnie ]

12. Přicházející boj

,, Podívej," řekne Zuzka, když se dosměje a pokyne hlavou k jezeru, kde se na hladině pohupuje luční kvítí.

,, Kdo je sem asi dal," řekne zasněně a sleze z koně. Kaspian se trochu zamračí, ale nakonec jen mykne rameny a také sleze z koně.

,, Nejspíš zdejší děti," řekne a rozhlédne se po okolí lesa. Já se víc přikrčím a zadržím dech. Zuzka si sedne do trávy a zahledí se na jezero, Kaspian si sedne vedle ní a následuje její pohled.

,, Je to, jako by se tu nic nezměnilo, a přitom vše. Ale je to stále překrásně. Už jsem si nemyslela, že se sem někdy ještě vrátím,"
,, Zázraky se dějí," odpoví jí a začne si jí pečlivě prohlížet.

,, Ty jsi nás přivolal na pomoc? Hrozí vám nějaké nebezpečí?" zeptá se Zuzana s pohlédne do Kapianových očí.

,, Je tu jeden nepřítel, který nás může ohrozit. Ale já jsem vás nevolal, ani nevím jak," odpoví jí. Já věděla, že mě Aslan varoval správně. Tak mně to říct nechce, ale nějaké holce, co je tu pár hodin to řekne. Čekala jsem více důvěry po těch dlouhých dnech tady. Asi jsem se pěkně spletla.

,, Začíná být zima," řekne Zuzana a obejme se okolo ramen. Kaspian jí jednou rukou obejme, přitáhne si jí k sobě a usměje se na ní a ona na něj. Přeběhne mi mráz po zádech, něco se ve mně pohne a já se rozhodnu radši odjet pryč. Na tohle se rozhodně koukat nebudu.

Pobídnu koně a je mi jedno, zda mě uslyší nebo ne. Rozjedu se co nejrychleji zpět do Cair Paravel.

Sedím u velkého stolu v jídelně úplně sama. Venku už se zešeřilo a začali vylétat první noční ptáci. Když sluha odnese poslední zbytky jídla ze stolu málem se srazí ve dveřích s přicházejícím Petrem. V tu chvíli, když se mě všimne se zastaví a dívá se na mě, jako bych tu neměla, co dělat.

,, Co tu děláš?" zeptá se a udělá několik kroků ke stolu.
,, Jedla jsem?" podívám se na něj zmateným pohledem. Nespadl ze stromu?

,, Nevíš, kde je Zuzka?" zeptá se.
,, Nevím, viděla jsem jí naposledy s Kaspianem u jezera," jakmile řeknu Kaspianovo jméno se Petr zamračí a já si všimnu pohybu za ním. Objeví se tam Kaspian a vedle něj Zuzka.

Petr následuje můj pohled a také se na ně otočí.
,, Co jste spolu dělali?" zeptá se Petr a probodne Kaspiana pohledem.

,, Museli jsme si vyjasnit několik věcí, které se udály, zatím co jsme tu nebyli," odpoví Zuzka. ,,Jen furt nevím, kdo nás jsem zavolal a kde je můj roh," řekne zaraženě.

Přišla má chvíle se přiznat. Odsunu židli a postavím se, čímž přitáhnu jejich pozornost.
,, Našla jsem ho v lese. Myslela jsem, že nám pomůžete při boji, ale něž jste dorazili bylo po něm," Kaspian se na mě zmateně zamračí.
Tak jemu se nelíbí, když mu něco neřeknu, ale hlavně, že on mi nic říkat nemusí. Seberu se a odejdu z místnosti dřív, než stihne někdo něco říct.

Rozejdu se ke kamennému schodišti vedoucí až do vysokých věží, kde se nacházejí komnaty. Avšak zastavím se u okenního výklenku, kde jsem před pár dny seděla a skrývala se před nechtěnou večeří. Jenže mi to stejně bylo k ničemu. Sednu do onoho kamenného arkýře a vyhlédnu ven do tmy a zadívám se na oblohu s mihotajícími se světélky a na srpek bělavého měsíce.

Závidím jim tu jejich volnost a bezstarostnost. Každý večer se vyhoupnou do nebeských výšin a zhlíží dolů, na nás a sledují každé naše rozhodnutí. Možná by mi opravdu pomohlo kdyby se tu Aslan zjevil. Je zajímavé, jak během pár chvil přemýšlím nad návratem nějakého lva místo toho, jestli budu zítra umývat nádobí nebo ne.

Když je měsíc už dost vysoko, rozhodnu se dojít do mého pokoje. Slezu z arkýře a vydám se po schodech nahoru. Přitom se rozhlížím po vytesaných stěnách a mnoha obrazy. Na některých jsou mocné ženy s něžnými rysy, na jiných jsou muži s uhrančivými pohledy připomínající temnou hlubinu. Vylekám se když se někdo zezadu dotkne mích ramen a strhne mě ke zdi a zády mě na ní přitlačí.

,, Proč si mi neřekla, že máš ten roh?" v tom rozruchu poznám Kaspina jak se na mě mračí.
,, Proč bych ti měla něco říkat, ty mi taky neříkáš vše. Třeba ten nepřítel, kterého to vlastně nemáte, že?" ohradím se, on se zarazí a sundá ruce z mích ramen.
,, Jak to víš?" zeptá se zmateně a bedlivě mě pozoruje očima.

,, Nejsem blbá Kaspiane. Proč by na nás zaútočila nějaká armáda tmavých rytířů? Neříkej mi, že jsi tak naivní, že si myslíš, že mi to nedojde. Snažíte se to jen přede mnou ututlat, ale jaksi se vám to nedaří," ušklíbnu se na něj.

,, Ty jsi byla u toho jezera, to tys tam naházela ty květiny," prohodí, jako by mu to vše už došlo.

,, Ano, a k čemu by ti ten roh byl? Stejně by ti nepomohl. Je to osud, že jsem ho našla. Taky jsme mohli být bez těch tvých rádoby zachránců a spravedlivé Zuzanky. Prostě mě budeš muset do svého plánu taky zahrnout," dořeknu vítězně. Teď už se z toho nevyhrabe.
,, Fajn, ale co chceš dělat?" zaskřípe zuby, ale nakonec povolí.

,, Bojovat," myknu rameny, jako by to byla samozřejmost.
,, Chceš se hnát do armády proti někomu, kdo je silnější? Chceš nás zabít?" zeptá se zcela vyveden z míry.

,, Co jiného můžeme dělat? Dřív, nebo později k tomu dojde a my takhle budeme mít aspoň nějakou šanci,"
,, Zítra bude porada, nezapomeň přijít včas," řekne a vydá se zpátky dolů.

Jestli dojde na válku chci být připravená. Vždyť jsem v kouzelném světě, nemůžu tu přece umřít. Když už stojím ve dveřích a hmatám po zlatavé klice, vyruší mě lehké otevírání dveří vedle mého pokoje. Ohlédnu se po nich a spatřím hlavu naší malé návštěvnice.

,, Ty ještě nespíš?" zeptám se jí.
,, Nemůžu spát. Je skvělý, že jsme zpět, ale kdy se vrátí Aslan?"
,, To já nevím, nic mi o tomhle neříkal," zakroutím hlavou a soucitně se na ní podívám. je na ní vidět, že ho má ráda a chtěla by ho vidět. Smutně se podívá do země a pomalu začne zavírat dveře.

,, Ale mohly by jsme se po něm zítra podívat. Taková menší vyjížďka do lesa, co myslíš?" zeptám se jí a usměji se na ní. Jí se okamžitě na tváři rozprostře široký úsměv a její oči nedočkavě zajiskří.

,, Ale teď už běž spát, ať máš dost energie," popoženu jí, ona pokýve hlavou a zavře dveře. Milá holka. Třeba Aslana opravdu potkáme a přivedeme ho sem, aby nám pomohl.

Musíme sehnat, co nejvíce bojovníků pokud chceme vyhrát bitvu, ke které se pomalu schyluje. Je důležité jednat ihned a co nejefektivněji. Jinak se tady se vším můžeme rozloučit.