Proti Druhé straně [ Letopisy Narnie ]

26. Zběsilý závod

,,Něco nového v lesích?" zeptám se Lucky, když vyvedeme koně na nádvoří.
,,Ani ne, jen už tolik neprší," odpoví a já kývnu hlavou. Najednou si všimnu mužské postavy, která si to míří přes nádvoří. ,,Hele Geraz," promluví Lucka, když se zadívá stejným směrem.

Já se na ní se svraštělým obočím zadívám. Že by se za tu dobu dokázala se všemi seznámit? To však k nám přijde Geraz, který musel Lucku nejspíše zaslechnout.

,,Tak se křepelička našla. Doufám, že sis užila to svoje volno," řekne, když přijde blíž. 
,,Nevím, jestli se tomu dá říkat volno," odvětím mu.
,,To je mi jedno. Potřeboval bych zase pomoc s hnojem a ty by ses mi hodila," poví a mě to hne žlučí. To je takovej idiot. Zamračím se na něj a nakloním hlavu do strany. Pak udělám dva kroky blíže k němu.

,,Na to si sežeň někoho jinýho," řeknu mu do tváře a ustoupím. Nasednu na koně a Lucka hned po mně. Geraz dá ruce do obraného gesta a uhne nám z cesty.

,,Je to pěknej osel," vydechnu naštvaně, když se dostaneme na cestu vedoucí k lesu.
,,To je, ale jeho manželka. To je teprve sekyrnice. Prý ho jednou nechala spát venku na kupce sena jen proto, že přišel opilý z hospody," řekne a já povytáhnu obočí nahoru. Ani jsem nevěděla, že by někdo takový měl rodinu.

,,Taky se jednu dobu říkalo, jak chodil za pohlednými elfkami s určitými prosbami," dořekne. To bych i čekala, i to, že pije. ,,Ale oba dělají, jakoby nic," mykne rameny a zahledí se mezi grošákovy uši.

,,Člověk tu chvíli není a tolik věcí se stane. Asi bych se měla držet už jen tady," zasměju se krátce a Lucka se ke mně přidá.
,,Takže počítám, že žádné další útěky plánované nebudou," řekne a pohlédne na mě. Zakroutím jen hlavou.
,,Ne, neboj. Právě teď hodlám zůstat tady. Tady v lese. Je tu takový klid, že by tu člověk chtěl žít navždy," povím a vzhlédnu do korun ševelících stromů.

,,Máš pravdu, ale v lese se taky nedá žít navždy," odpoví.
,,To nedá, střídala bych to s loukami a horskými stezkami," usměju s na ní a ona se zase zasměje.

,,A máš nějaké další drby? Řekni mi, jak jste se tady třeba měli," řeknu jí a ona se nadechne.
,,Nic moc. Žádné honosné večeře se nekonali, spíš si každý hleděl svého. Edmund se držel převážně s Petrem. Moc jsem je nevídala,  byli vždy v jiné části hradu než já. Ale někdy jsem je potkala na cvičišti, nebo někdy se mnou zajeli do lesa," poví zklamaně.

To se od sebe tak oddálili? Vždyť to jsou přeci sourozenci. 
,,A co Zuzka s Kaspianem? Bavili se spolu?" zeptám se a podívám se na své ruce svírající uzdu.
,,Zuzka s Kaspianem?" zeptá se překvapeně Lucka. ,,Ti se skoro spolu nebavili. Teda, spíš Kaspian se s ní nebavil. Většinou to svedl na to, že měl spoustu práce a celé dny byl schovaný v knihovně. Jenom já jsem jezdila pořád po lese," dořekne a zavrtí se v sedle.

,,A už jsi potkala Aslana?" zeptám se jí a konečně se opět na ní podívám. Ona však jen sklopí zrak a zakroutí hlavou. A tak se od ní odvrátím a zahledím se na cestu před námi.

To Kaspian hledal celou tu dobu jen nějaké zmínky o Druhé straně? Že by z toho měl až takové obavy?

,,Ale jsme rádi, že jsi se vrátila. Kaspian vypadal, že mu to opravdu zvedlo náladu," usměje se na mě potutelně Lucka a já se na ní nechápavě zamračím. Avšak po chvíli mi dojde na co asi tak narážela.
,,Luci, nevím, co tě to napadá, ale nemyslím si, že by to byla pravda," snažím se jí vyvrátit její domněnky. Co si ta holka ještě nevymyslí?
,,Myslet si můžeš, co chceš, ale já vím svoje," řekne a zastaví se na mýtině. 

Seskočíme z koní a lehneme si do měkkého mechu. ,,Ale hodili by jste se k sobě," promluví po chvíli Lucka.
,,A dost! Ty jsi někdy opravdu prdlá," zasměju se a hodím po Lucce kus mechu. Ona se taky začne smát a útok mi opětuje. A tak po sobě začneme házet nadýchané chuchvalce mechu ještě s kousky hlíny.

,,Dobře to by stačilo! Ještě to tady zruinujeme," křiknu, když si všimnu holých míst, kde před tím rostl mech. Lucka si se smíchem znovu lehne a já vedle ní.

,,Začíná se mi to tu zamlouvat," řeknu a vzhlédnu vysoko do korun stromů, kde prosvítala modrá místa.
,,Tobě se tu snad nelíbilo?" zeptá se a také zabodne pohled do výšin.
,,Bylo to tu jiné a špatně jsem to snášela. Asi jsem stereotypní," řeknu nevzrušeně. Nevím jestli je dobré jí říkat o tom, co vše se mi tu nelíbilo. Vždyť ona vidí Narnii jako záchranné místo před druhým světem.

,,Časem si zvykneš a zjistíš, že je to tu úžasné," usměje se široce a zadívá se na mě. Odtrhnu pohled od oblohy a přesměruji ho na ni.
,, Asi máš pravdu," opětuji jí úsměv. Nemám srdce jí to kazit. Ale kdo ví, jak dlouho tady ještě budeme? A jestli vše bude stále tak růžové jako v jejích očích.

Zajímalo by mě, jestli to její sourozenci vidí stejně a nebo to je jen dětskými brýlemi na jejím nose.

,,Možná bychom už měly jet domů, aby tě zase Petr nezačal zběsile hledat," řeknu a začnu se zvedat z měkkého mechu.
,,Petr je někdy horká hlava, ale vychladne. Po nějaké době," odpoví mi a také se postaví na nohy. ,,Nechtěla by jsi zajet k jezeru? Ještě je dlouhá doba než se začne stmívat," řekne, když dojde ke svému koni.

,,Lucko, už mě zase přemlouváš?" usměju se na jí a vyhoupnu se do sedla.
Ona jen mykne rameny a usměje se. 

,,Dobře, ale jen na chvíli. Nemíním pak schytávat ty jejich vražedný pohledy," pozvednu na ní obočí a pobídneme koně k pohybu. 
,,Dáme si závod?" zeptá se, když jede volně vedle mě.

,,To nemyslíš vážně. Nejdřív si stěžuješ, jak  Kaspian jezdí rychle a teď chceš závodit?" probodnu ji pohledem.
,,Člověk by měl zkoušet nové věci. A k tomu, zas tak rychle nepojedeme," řekne.
,,Že ne, jo?" vyhrknu a pobídnu koně ke sprintu. 
,,Hej!" uslyším za zády hlas Lucie a další dva páry kopyt.

Lesní cestou letíme rychlostí větru a příjemný teplý vzduch si pohrává s mými vlasy a něžně mě hladí po tvářích. Najednou, jako by všechny starosti opadly a byla jen já, já a svoboda. Chvíle, kdy nejde o nic, nikdo nic neřeší a čas se zastaví. Roztáhnu ruce od sebe a zavřu oči. Přijdu si, jako bych měla křídla a všechny okolní zvuky zanikly.

Poryvy větru stále zesilovaly a pohrávaly si s mým oblečením a vlasy. 

,,Flo, pozor!" vytrhne mě z klidu dívčí hlas. Otevřu oči a před sebou uvidím na cestě spadlý strom. Popadnu rychle otěže ve snaze to ještě nějak zachránit. Ale jakmile se dostaneme před kmen, kůň zběsile zastaví a já se odlepím od koženého sedla. Následuje jen tvrdá rána do zad a otupující bolest.

Padla na mě náhle hrozná únava a kolem mě byla cítit jen uklidňující vůně jehličí a mechu. Avšak uslyším zběsilý dupot řinoucí se ke mně.

,,Florence! Florence, je ti dobře?" zeptá se Lucka vystrašeně. Pomalu otevřu oči a můj zrak zaostří na vyplašenou dívku se strachem v očích. Zmůžu se jen na chabé pokývání hlavou.

Věnuje mi letmý úsměv a začne mi pomáhat na nohy.
,,Asi jsi měla pravdu. Neměly jsme si ten závod dávat," řekne, když se dokolíbám ke koní a neohrabaně se na něj vyškrábu.

Rozjedeme se pomalu do zámku a Lucie celou dobu jede těsně u mě, kdybych náhodou spadla. únavou si pomalu lehnu na hřbet koně a zavřu oči. Strašně mě bolí záda, ale jakmile se vše ponoří do tmy, zmizí i ta tupá bolest.