Proti Druhé straně [ Letopisy Narnie ]

18. Začátek v neznámu

Sklepení vystřídaly tmavé zdi s obrazy a suchým vzduchem. Jako by se tu rozléhal pach smrti, těžký a utlačující. U velkých dvoukřídlých dveří stojí stráže. Vysoké bytosti skryté pod temným brněním, ze kterého vyčnívají jen tmavé oči bez emoce. Ti nám pomalu otevřou dveře a my se ocitneme v místnosti s vysokými stropy, na kterých se vyjímají malby padlých andělů a ďáblů.

Okna tu zde oplývají černé prošívané závěsy a v rozích místnosti stojí veliké vázy, ve kterých jsou uschlé květiny. Uprostřed místnosti je veliký trůn, ke kterému vede pár mramorových schodů. Na trůně sedí žena s korunou na hlavě a zlověstným pohledem. Zadívá se mi do očí svým uhrančivě modrým pohledem. V tu chvíli se mi na rameni objeví mužská ruka, která mě stáhne na kolena.

Královna se ušklíbne a pokyne hlavou na znamení, že mohu vstát. Muž mě opět vytáhne na nohy a já se ošiju, tím se mi podaří setřást jeho ruku z mého ramene. Probodnu ho naštvaným pohledem a pohlédnu zpět na ženu naproti mě. ,, Co ode mě chcete?" vyštěknu na ní.
,, Co si to dovoluješ k Nejjasnější?" zasyčí mi do ucha onen muž, ale královna vypadá, že jí to spíše pobavilo. Na tváři se jí objeví malý úšklebek, postaví se a natáhne před sebe ruku.
,, Pojď blíž," zašeptá. Já nejdřív jen stojím, ale po chvíli se rozhodnu udělat první nejistý krok dopředu.

Zastavím se až u prvního mramorově bílého schodu. Královna o jeden sestoupí blíže ke mně a mou bradu chytne mezi palec a ukazováček. Na oněch prstech má náprstky ve tvaru ptačích pařátů, kterými mi přejede po citlivé kůži na obličeji. ,, Jsi hezčí než tě popisovali," zašeptá zamyšleně prohlížejíc si každý kousek mého obličeje.
,, Kdo?" zeptám se a zamračím se na ní nechápavě.
,, Vše ti objasním později," usměje se na mě a stáhne ruku zpět k tělu. ,, Poskoku, ukaž naší vážené návštěvě komnatu," řekne o dost víc na hlas a za mnou se znovu objeví muž v zeleném kabátu. Otočím se na něj a on se ukloní. Před královnou má asi o dost jiné způsoby.

,, Následujte mne slečno," osloví mě a vydá se pryč ze sálu. Ihned se rozejdu za ním a opět projdu kolem černých stínů připomínajících vojáky.

Vede mě někam po schodech nahoru. Jako by nestačily ty, co už jsme vyšli. Aspoň, že jde přede mnou a ne za mnou. Ale trochu mě zarážela skutečnost, jak se ke mně chovají. Musí přeci vědět, že jsem z Narnie. Tak proč mě ještě nezavřeli do vězení?

Tyhle schody asi nemají konec. Už snad stoupám do dvoustého schodu a pořád žádné dveře. I Poskok přede mnou vypadá, že každou chvíli vypustí duši. Když se najednou zastaví a začne chrastit se svazkem klíčů, spatřím před ním dveře. Odemkne a šouravým krokem vejde dovnitř. Pokoj je celkem maličký, na samém vrcholku věže, když vykouknu ven skrze malé okénko spatřím šedivou mlhu, která stíní v pohledu na hodně dalekou zem.  Postel s nebesy a ve vázách opět suché kvítí.
,, Doufám, že tu budete spokojená," vyruší mě chraplavý hlas muže, který se na mě usměje slizkým úšklebkem. Než mu stihnu cokoli říci odejde z místnosti a zamkne za sebou dveře. 

Polije mě studený pot. Co tu se mnou chtějí dělat? Rozhlédnu se znovu po pokoji a přede mnou spatřím figurínu, která má oblečené černé nabírané šaty s rukávy spadajícími z ramen. Na krku se jí vyjímala černá tenká krajka. Když jsem si šaty prohlédla z blízka, objevila jsem na hrudníku zastrčený vzkaz. Šaty pro naši váženou návštěvu. Jsem tu sotva pár minut a už mě považují za váženou? Stejně se mi to nezdá, jsem tu poprvé a už mi opatřují šaty a komnatu. To nebude jen tak.

Obléknu si šaty, i když to jde docela těžko, a pohlédnu znovu z okna. Mlha trochu ustala a mezi hustými tmavými mraky se začaly objevovat drobné hloučky světlých míst. Avšak s prvními dešťovými kapkami, které dopadnou na okenní tabulky, se představy o slunečních paprscích rozplynou. Nemůžu v těch šatech ani dýchat a výstřih je daleko hlubší než bych chtěla. Jsem opravdu zvědavá, jak budu chodit po těch dlouhých schodech.

༆༆༆

Lucie doběhne do stájí a osedlá prvního koně, který jí přijde pod ruku. Nasedne na hnědáka a rozjede se ze stájí na nádvoří, kde se objeví Zuzka s Edmundem.
,, Lucko, kam zase chceš jet?" spustí na ní Zuzka káravě.
,, Musím najít Aslana, ten jediný nám může pomoct," opoví Lucka a kůň netrpělivě zařehtá.
,, Už jste ho jednou hledali. Co by se teď mělo změnit?" ozve se Ed s otráveným výrazem ve tváři.
,, Nehledali jsme pořádně. Je tady, cítím to," odpoví, pobídne koně a rozjede se do lesů.

,, Lucko!" zkouší ještě na ní zavolat Zuzana, ale marně. Zuzka se otočí na Edmunda s káravým pohledem
,, Nemusíš být hned tak hrubý," promluví a dá si ruce v bok.
,, A ty se nemusíš chovat, jako máma," vyštěkne Ed a odejde  zpět do hradu.

Zuzka se jen zamračí na jeho mizející záda a otočí se zpět na místo, kudy odjela Lucie, když v tom jí padne na tvář první kapka. Zvedne pohled k nebi, kde se objevují šedivé chuchvalce mraků, které začínají zakrývat zlatavé slunce. ,, Snad se vrátí, než začne bouřka," zašeptá Zuzka a vydá se do hradu.

Lesem se ozývá zběsilé dunění koňských kopyt a pleskání křídel vyplašených ptáků. ,, Aslane!"  ozve se dívčin hlas. Zastaví se až na mýtině porostlé nadýchaným mechem. Vyjela do lesa hledat pomoc. Najít Aslana, ale kde má začít. Les je rozlehlý, než ho prohledá budou to dny. A co když se Aslan už neobjeví? Musí jí přeci pomoct.

 Po tváři se jí sveze první slza plná beznaděje. Zahledí se mezi koruny stromů na potemnělé nebe, kde začínají pomalu mizet sluneční paprsky. Na listy kolem rostoucích rostlin začnou dopadat první dešťové kapky. Nedokázala by asi žít s pocitem, že v Narnii umřel někdo z lidského světa. Nebo ano? Má vůbec cenu hledat nějakou pomoc? Když se neobjevila za tu dobu, znamená to, že se tam skutečně vydala. Neznamená to, že už je pryč? Najednou se protrhnou černá těžká mračna, a celou krajinu zalije dešťová sprška.

Slzy z tváří jí začne pomalu smývat déšť a začne po jejím oblečení kreslit maličké kolečka mokra. Jako by se necítila sama, že pláče. Vůně lesa a deště, co se rozprostírala všude okolo, jí dodávala klid a oporu. Zanedlouho bylo celé oblečení promočené a z jejích mokrých pramenů vlasů kapaly kapičky vody. Jako by se nad ní andělé smilovali a poslali jí dolů déšť, jako známku soucitu. Ani jí pořádně neznala. Nevěděla odkud byla, ani jaká byla její minulost. Možná to opravdu byla dívka, která tu neměla co dělat.

Z bloumání a poslouchání zvuků kapek dopadající na listy jí vyruší nějaké zvuky. Jakoby se něco rychle blížilo. Zvuky jí připomněly, když byla v lese s Flo a Kaspian s Petrem je hledali. Až na tu menší hádku to byl skvělý den. Kdyby se tak čas dal vrátit zpět...

Ale zvuky byly až moc reálné na to, aby to byly výplody její truchlivé fantazie. Pomalu otočí hlavu a pohledem se zaměří mezi stromy a porost, odkud se zvuky ozývají. Po chvíli spatří mezi stromy stín, který si razí cestu skrz porost a závoj deště. Ani jí nenapadlo, že by měla utéct. Že je nebezpečné být teď sama venku. Po pár metrech, které stín ještě urazí, v něm rozpozná dobře známou tvář.

,, Co tu děláš, Lucie? Vždyť prší," poví ten známý hlas.