Proti Druhé straně [ Letopisy Narnie ]

17. Tajuplný ostrov

Na vysoké černé hoře se rozprostírá Černý palác, jehož věže pomalu dosahují až po oblaka. Nemá žádný prapor, který by vlál v sychravém větrů. Jako by tu slunce nikdy nezasvitlo a nepoznali jiné počasí něž to studené a vlhké. Ani zima se nikdy nezdržela dlouho, dopadlo jen pár sněhově bílých vloček na mokré oblázky pokrývající většinu pobřeží. Břeh tu zde omývalo moře tmavé tak, že připomínalo spíše smrtonosný jed. Jako by to byl zcela jiný svět, jiný než kouzelná Narnie.

V prázdných komnatách vysokých věží panovalo většinu času ticho, než ho protnulo kvílení živořících otroků, či nářky vystrašených sluhů. Avšak v jedné, která se vyjímala nad ostatními věžemi, stála uprostřed místnosti žena s plavými vlasy a chladným pohledem. V tmavé místnosti bylo pouze jedno okno, ze kterého vyhlížela na rozdivočené moře. Když v tu chvíli, jí z rozjímání vyruší jemné ťukání na dveře. Jako by člověk za nimi se bál zaklepat rázněji, aby nepřisel o hlavu. Dveře se pomalu otevřou a záda královny, které odhalují vyšívané šaty, ovane chladný poryv vzduchu.

,, Vaše Jasnosti, blíží se. Co nevidět bude u břehu," poví prošedivělý muž v hlubokém úklonu.         Královna se otočí přes rameno a na její chladné tváři se objeví jemný úsměv. ,, Musíme našeho hosta řádně přivítat," řekne tichým klidným hlasem.                                                                                            Muž se narovná a tichým krokem opustí místnost. Královna se opět zadívá na tmavé moře a v očích jí pohrávají jiskřičky napětí a zapálení.   

༆༆༆

Loďka se zasekne o mělčinu a já jsem nucena projít tou ledovou vodou až k břehu. Vytáhnu za sebou loď, aby mi náhodou neuplavala, a únavou se svalím na pláž pokrytou kamením. Lehnu si a vyčerpaně se zahledím na problikávající šedivé mraky vysoko nade mnou. Připomíná to divokou bouřku, avšak všechny dešťové kapky jako by se ztratily někde vysoko v mracích. Posadím se a zahledím se na místo, kde před pár okamžiky sídlil Cair Paravel. Teď po něm nebylo ani památky, zahalila ho hustá našedivělá mlha obývající okolí tohoto ostrova. Je ještě čas se vrátit. Promluví na mě mé podvědomí. Stáhnu rty do úzké linky a postavím se. Teď už necouvnu.

Otočím se a na vrcholcích vysokých skalisek spatřím černý hrad. Z dálky vypadá jako sídlo samotné smrti. Takže tu opravdu je armáda tmavých bytostí?  Nad hlavou se mi začne ozývat nepříjemné vraní krákání a nad hlavou se mi začnou scházet opeřené černé hlavy.  Postupně začnou slétat níž, až mě jedna z nich klovne do ruky, kterou jsem si stihla zakrýt hlavu. Druhá následuje první a také mě klovne. Začnou mě plácat křídly do hlavy i rukou, ustoupím o krok dozadu, ale podaří se mi zakopnou a tak mě začnou klovat i do břicha a noh. Sletěly se na mě jako na zavánějící mršinu.

Snažím se kopat a odradit je svým křikem, ale jako by byly hluché. Postupně z bolestivých ran začne vytékat rudá horka tekutina a já začnu povolovat v obraně mého obličeje. Když najednou se ozve po krajině výstřel, vrány zatřepotají křídly a znovu vyletí vysoko do oblak. Oddychnu si a zůstanu ležet na vlhké zemi, když se mi k hlavě postaví těžké vojenské boty. Rychle se postavím a sáhnu si k boku pro meč. Polije mě však studený pot, místo pochvy s mečem nenahmátnu nic. Podívám se za mou rukou, ale to mě jen utvrdí v mém domnění.

Podívám se poraženecky na osobu naproti mně. Stojí tam muž v zeleném kabátě a s šedinami ve vlasech. V ruce má chladnoucí zbraň a na obličeji mu raší neoholené strniště. Na jedné tváři má jemnou krátkou jizvu a husté obočí mu vyletí mírně nahoru. ,, Tady je naše slečinka. Už na tebe všichni čekají," poví a ušklíbne se na mě.                                                                                                                  ,, Kdo na mě čeká?" zeptám se ho nechápavě. Jak by mohli vůbec vědět o mé existenci?                    ,, Osvícená na tebe již čeká. Měli by jsme si pospíšit," řekne a schová svou zbraň. To mi toho teda řekl. Možná bych ještě mohla utéct a doufat, že mě netrefí. Muž si odkašle a zadívá se na mě vražedným pohledem. Váhavě udělám krok k muži a pohled zapíchnu dolů na zem pokrytou kameny. Nemám na vybranou. Jakmile přijdu blíže, muž mě chytne silně za paži a začne mě táhnout k cestě do paláce.

Lucka měla pravdu, neměla jsem sem jezdit. Ale přeci, všeho se dá nějak využít. Stačí si dobře načasovat útěk a můžu beze stopy zmizet, a ještě mít nějaké informace. 

Dojdeme k jedné z hor, ve které se objevila velká trhlina. Zastavím se a jen se dívám do temnoty přede mnou. Škvíra za starou knihovnou. Jak se asi mají doma, v sirotčinci. Z přemýšlení mě vytrhne dotyk muže stojícího za mnou. ,, Pohni si, slečinko. Nerada čeká," zatlačí mi rukou do zad, a tím mě pošoupne blíže ke skalní průrvě. 

Když se konečně dostaneme dovnitř, daleko před námi se začnou zjevovat malá světélka, která protínají tmu v jeskyni. V tichosti, jen za zvuku hrubého písku, co nám chrastí pod nohama, se vydáme za těmi světly. Brzo se ze žlutých fleků stanou planoucí pochodně a před námi se objeví mnoho schodů. Kdo ví, co mě nahoře čeká. Dám se pomalu po schodech nahoru, těsně za mnou jde ten muž. Je to nepříjemné, jeho těžký dech cítím na mých zádech. Radši ještě přidám, abych si vytvořila aspoň nějaký odstup. Zanedlouho jsme se objevili před starými, plísní prolezlými dveřmi. V tu chvíli mě muž předběhl a otevřel dveře.  Vešli jsme do kamenné chodby, kde svítilo jen pár pochodní. 

Zdi tu byly prázdné, jen pavučiny vysoko na stropě to tady obývaly. Vypadalo to tady jako v nějakém sklepení. Byl tu chlad a vlhko, do nosu mě uhodil zápach plísně a krysích bobků. Muž mi pokynul rukou a pobídl mě ať jdu za ním. Šouravým krokem jsme se dostali až k nějakým mřížím. Muž začal šmátrat po kapsách, po chvíli vytáhl svazek snad třiceti klíčů, kterým poté odemkl mříže.

༆༆༆

,, Petře!" rozléhalo se po klidných chodbách hradu. Lucie s Edmundem běželi zběsile chodbou ve snaze najít Kaspiana, nebo Petra. Když probíhali kolem Velké sině, Lucka ani nezaklepala a vtrhla do ní jako blesk z čistého nebe. V čele stolu seděl Kaspian a po jeho pravici seděla Zuzka s rudými tvářemi a jiskřivým pohledem. ,, Kaspiane!" vyhrkne Lucka bez dechu. Kaspian se na ně nechápavě zadívá a vstane od stolu. Zuzka ho napodobí a přejdou k udýchané dvojici.                       ,, Co se stalo, Lucko?" zeptá se vyděšená Zuzana. V tu chvíli vejde do místnosti i Petr, avšak jeho nic neříkající pohled vystřídá zaražený.                                                                                                                        ,, O- ona se-" snaží se ze sebe dostat Lucka v záchvatu paniky bez dechu, ale Ed jí náhle přeruší.    ,, Florence je na tom ostrově," vyhrkne a Zuzka se zatváří nechápavě. Avšak Kaspian pohlédne na Petra a ten mu pohled opětuje. ,, Nemohli jsme jí zastavit," pokračuje dál.                                                 ,, Jak?" řekne Petr jen.                                                                                                                                                         ,, V loďce. Volali jsme na ní ať se vrátí, ale ani nezastavila," promluví najednou Lucka, která už trochu popadla dech.

,, Musíme jí pomoct, než se jí něco stane," pokračuje dál.                                                                                  ,, Je to riskantní, Lucko. Můžou nás zabít všechny. Možná si to rozmyslí a ještě se vrátí," řekne najednou po krátkém tichu Petr. Lucka se na něj zrazeně zadívá. Edmund měl pravdu, nechce jí pomoct.
,, Kdyby tam byl kdokoli z nás, tak by jsi tam jel," zašeptá a Petr se radši podívá jiným směrem, než kde Lucka stojí. Lucie přemístí prosebný pohled na Kaspiana. Ten se podívá na Petra, Zuzku a pak se znovu zadívá na smutně vyhlížející Lucku.
,, Stejně nám tady byla k ničemu. Musíš doufat, že se vrátí," odpoví jí Kaspian chladně.    

,, Jak můžete být tak necitelní?!" zakřičí hystericky přes celou síň a s brekem se rozběhne do svého pokoje. Proč jí nikdo nechce pomoct, aby ji mohla zachránit? Aslan by jí pomohl. Když se jí hlavou prožene tato jediná myšlenka, zastaví se na místě. ,, Aslan," zašeptá a rozběhne se do stájí. Musí ho najít. On jí pomůže.