Proti Druhé straně [ Letopisy Narnie ]

24. Šlape ti to na paty

Otočím se znovu na záda a zahledím se do stropu. Nemůžu spát, celou noc se mi v hlavě prohání myšlenky na to, jak by jednali, kdyby přišli na to, že jsem jim lhala. Vůbec nevím, jak dlouho tady budu, chtěla bych zpět do reality. Do šedivé reality a žít život, který je vám předurčen. Toho jsem se vždy jako malá bála. Bála jsem se šedivých zdí a stereotypu, že každý den budu vstávat a chodit do práce. V práci budu celý den, a pak se vrátím do domu, kde budu sama. Doma chtěli ze mě udělat významnou ženu, která jim rozjasní budoucnost. Měla jsem pilně studovat a soustředit se na budoucnost.

A místo toho jsem tady. V nějakém neznámém světě, kde vše popírá mnou realitu. Lvi tu mluví, existují králové a královny a každý den není stejný. Kolem mě jsou neznámé tváře, funící bytosti a já se přidám na stranu, které se většina z nich bojí. Ale jak mohou vědět, že je opravdu tak špatná, jak ostatní tvrdí? Ale to nemění nic na tom, že jim lžu. Vždy mi doma říkali, že mám mluvit pravdu, že si spravedlnost poradí.

Jsou to jen blbosti, kterými rodiče uklidňují svoje děcka. Ale ve skutečnosti můžete v mojí realitě zabít člověka v tmavé uličce, zahladit stopy a nikdo na vás nepřijde. Tohle je ta spravedlnost, která vždy přijde? Nepřijde, ani když budete volat do tmavé tiché noci, že už nemáte nikoho. Zabili vám otce, matka zemřela. Nemáte nikoho na koho se obrátit, jen si přejete, aby jste už byli na konci.

Opravdu se chci vrátit někam, kde nikdo nečeká? Jsem tu už přes měsíce, Lorena mě dlouho nebude hledat. Váhám nad tím, kde mám vlastně zůstat, kam patřím. Je asi velký problém, když se necítíte dobře ani ve světě, který by měl být úkrytem a zábavou pro děti.

Unaveně vydechnu a posadím se na rozházené posteli. Možná by mi krátká procházka pomohla. Přehodím nohy přes okraj postele a mé nohy se dotknou studených naleštěných parket. Přistoupím k oknu a zahledím se ven. Na obloze mezi mraky putuje měsíc jehož světlo dopadá na podlahu pokoje. Úplněk.

Aspoň se nemusím cítit tak smutně, měsíc je všude se mnou. Ale někdy není vidět přes husté mraky a nebo zrovna někde laškuje s hvězdami. 

Odvrátím se od okna a rozejdu se ke dveřím. Ještě stihnu popadnout župan přehozený přes okraj postele. Zabalím se do něj a sáhnu po klice. Vyjdu na potemnělou chodbu a rozhlédnu se po stranách. Nikde nikdo, jenom urputné ticho se rozléhalo v šeru tiché chodby.

Napadne mě, že bych se mohla podívat ke knihovně. Třeba už bude odemčená. Holá chodidla průběžně dopadala chladnou podlahu a v tichu chodeb pomalu zanikala.

Dojdu až ke dveřím, ale než je otevřu, tak se na ně zahledím. Shlížel z nich na mě mohutný lev, najednou jako by mě jeho pohled začal soudit. Začalo mě to tížit a ty vyryté oči do dubového dřeva mi pomalu vyvrtávaly díru do duše. Odtrhnu od rytin pohled a zatřepu hlavou. Jenom se mi to zdálo. Natáhnu ruku po klice a pokusím se otevřít dveře. Nic, pořád zamčeno.

Stáhnu ruku zpět k tělu a s pohledem zapíchnutým do podlahy se rozejdu pryč. Co jiného, že? Proč by byly odemčeny v noci, když byly zamčeny i ve dne.

Najednou za svými zády zaslechnu nějaký šramot, a pak krátké vrznutí. Zastavím se a otočím se na osobu stojící na prahu do knihovny. ,,Děje se něco?" zeptá se zmateně a opře se o futro dveří.

,,Nic, jen," myknu rameny a našpulím rty, ,,to teď spíš tady, a ne u sebe v pokoji?" zeptám se ho a Kaspian se uchechtne.

,,Ne, jenom osobní účely, ale jestli se chceš přidat," řekne a na chvíli se podívá do místnosti.
,,Nechci tě rušit při tvých osobních účelech," odpovím a založím si ruce na prsou.

,,Pojď, budu rád, že v tom tichu nebudu sám," řekne a tím mě přiměje se rozejít konečně k němu. Uhne ze dveří, abych mohla v klidu projít a při tom se mu na chvíli zadívám do očí. Stihnu si i prohlédnout jeho obličej z blízka, měl by víc spát.

,,To si teď necháváš narůst vousy?" zeptám se, když vejdu do místnosti a otočím se na Kaspiana zavírajícího dveře.
,,Potřeboval bych se už oholit," ušklíbne se a přejede si rukou po strništi na tváři.
,,Vousy by ti slušely víc teda," řeknu a mírně se na něj usměju.
,,Takže bych ti nepřipadal jako takovej blb?" zeptá se nevěřícně.
,,Ne, blb by jsi furt byl. Jen by ti to víc slušelo," ušklíbnu se a otočím se k němu zády.

Rozhlédnu se po místnosti, ale zastavím se, když se všimnu velkého mahagonového stolu s papíry a svícny. ,,Co se tu dělo?" zeptám se zmateně s pohledem zakotveným na onen stůl a židle kolem něj.

,,Musel jsem to tu trochu pozměnit," odpoví zdráhavě a poškrábe se na zátylku.
,,Proč? To sis tady z toho udělal pracovnu?" zeptám se ho a otočím se na něj.

,,Myslel jsem si, že ti to bude jedno a taky je to stále moje knihovna," mykne rameny a posadí se do křesla za stolem. Zamračím se na něj, ale v duchu si to musím přiznat. Má pravdu, nic mi tu nepatří.

,,Nechtěla by ses posadit?" zeptá se a pokyne k židli vedle mě.
,,Ne, děkuji," odpovím mu a rychlým krokem zajdu za knihovnu, kde se kdysi nacházela pohovka. K mému překvapení tu stále stojí s já si na ní mohu sednout. Nechápu, jak mě někdo dokáže za takovou chvilku naštvat. Zaslechnu za knihovnou, jak si Kaspian povzdechne, a pak jen kroky blížící se ke mně.

,,To tady máš v plánu sedět až do rána?" zeptá se, když dojde ke mně. Obočí mi vyjede na horu a já se mu zadívám do jeho tmavých očí.
,,A neměl by jste místo starostí o mě radši jít spát, Vaše Výsosti? Mohl by jste s těma pytlama pod očima jít do mlejnice nosit mouku," vychrlím na něj a on se zatváří udiveně.

,,Chtěl jsem Vám jen něco ukázat, slečno," začne mi taky vykat. To je ale moje parketa! Nakrčím obočí ve znaku nechápavosti, ale jinak nic neodpovím.

,,Tak půjdeš se podívat?" zopakuje a já radši odvrátím pohled k oknu. Zaznamenám jen, jak si znovu povzdechne a rozejde se blíže ke mně. Sehne se ke mně a já se na něj zaskočeně otočím. Co chce dělat?

,,O co se-," ani to nedořeknu, když mě chytne pod koleny a vyzvedne do vzduchu. Chytnu se mu kolem krku a on se rozejde zpět ke stolu. ,,Hej! Dej mě dolů!" štěknu po něm a začnu se vrtět.
,,Pokud se chceš válet po podlaze, tak klidně," řekne a povolí stisk, na což já vyjeknu a chytnu se pevněji kolem jeho krku.

,,Ty jsi hrozný pako," procedím skrze zuby, když mě položí na židli naproti té jeho.
,,Chtěl bych vědět, co si myslíš o tomhle," přejde mou urážku a popadne nějakou starou tlustou bichli.
,,Odkdy tě zajímá názor neopeřeného kuřete?" ušklíbnu se na něj, ale on se na mě zadívá zcela vážně. Zvednu ruce v obraném gestu a odtrhnu od něj pohled.

Když konečně nalistuje knihu na potřebné stránce, položí ji přede mě. Pohlédnu mu do očí a hmátnu po knize. Přitáhnu si jí blíže k sobě a zadívám se na oné stránky. To, co uvidím mě přiměje zamrznout na místě. Sakra...