Proti Druhé straně [ Letopisy Narnie ]

25. Pohroma zažehnána

Nervózně polknu a snažím se uvolnit napnuté svaly.
,,Co je to?" zeptám se ho jako bych vůbec nevěděla, co to znamená. Na stránkách byla kresba s krátkým textem a vše se až moc podobalo tomu stvoření, které bych měla být údajně já.

,,Hledal jsem to docela dlouho, ale v Kalormenu mají rádi pověry a mýty. Jedna taková známá báchorka je o moci, která měla navštívit Narnii, ale neobjevila se," odpoví a já pokývám hlavou. Co když to vše ví? 

Proběhne mi po zádech husí kůže a já začnu urputně přemýšlet. Co mu mám jako říct?

,,Co si o tom myslíš? Říká se, že ta žena, o které jsi vyprávěla, je posedlá touto mocí a hledá jí všemožně," objasní a zadívá se na mě tázavým pohledem. Já jen myknu rameny a nadechnu se. Odtrhnu pohled od stránek a začnu čelit jeho až příliš černým očím. 

,,Podle mě to je jen báchorka. Byla jsem tam docela dlouhou dobu a nikdo se o tom nezmiňoval. Ani nevypadali, že by něco tak nutně hledali nebo potřebovali," vyvrátím mu jeho domněnky a znova se zadívám na zažloutlé stránky knihy. Pak pomalu knihu odsunu od sebe a upoutám se zase na Kaspiana. ,,Kdyby se měla nějaká moc objevit, udělala by to už dávno. Ne teď, když se schyluje k válce. A k tomu Narnie je sama o sobě plná kouzel, na co by se tu měla objevit nějaká nevídaná moc," dořeknu a vstanu ze židle.

,,Takže to podle tebe není skutečné," promluví a já přikývnu.
,,Kdyby jo, už dávno by zachránila Narnii. Nejspíš se bojí čelit boji," odpovím a on mi dá za pravdu. V duchu si oddechnu a spadne mi obrovský kámen ze srdce. Takové nervy jsem neměla dlouho.

,,A měl by sis jít opravdu lehnout. Vypadáš strašně," vytknu mu a pomalu se rozejdu ke dveřím. On se jen uchechtne a zahledí se na plápolající svíčky na stole.
,,Směl bych Vás doprovodit, madam?" promluví a já se na něj překvapeně otočím. Jemu na tváři hraje pobavený úšklebek a tím mě přesvědčí, že to nemyslí zcela vážně. Opřu se o futro dveří a on začne sfoukávat zapálené svícny. Najednou, jako by to byl zase jiný člověk a ne ten, který vás během chvíle naštve. Takový gentleman.

Tímto si vzpomenu na první setkání s Aslanem. Taky se choval jako gentleman, ale ve skutečnosti byl jiný, než Kaspian. Když jsem se objevila v tom lese, zahlédla jsem něco. Chvíli jsem si myslela, že Aslana potkám znovu a že by se vše změnilo. Třeba mě navedl jen na cestu, abych našla Lucku s Kaspianem. A nebo to byly jen výplody mé mysli a mně tady z toho začíná hrabat...

Dojde ke mně a já vyjdu ze dveří. To mě fakt doprovodí až k mým dveřím? Založím si ruce na hrudi a tím si župan přitáhnu trochu blíže.

,,Vážně mě budeš doprovázet až k mému pokoji?" zeptám se ho a tím protnu to tíživé ticho.
,,Chodba v noci je velice nebezpečná a nikdy nevíš, co se skrývá ve stínech. Takhle jsem tady já a na mě si nikdo netroufne," promluví a dívá se na cestu před sebou. Já se musím zasmát jeho sebevědomí. Kde ho asi tak sebral?

,,Jasně, vůbec bych si nedokázala poradit sama," řeknu ironicky a ušklíbnu se. On mě propíchne pohledem a obočí mu vystřelí nahoru.
,,Nemáš tady ani žádnou zbraň a holýma rukama by se neopeřený kuře bránilo těžko," poznamená a mykne rameny. Už mě zase podceňuje?

,,Je tu dost váz a to stačí," odpovím a zadívám se na obrazy visící na stěnách.
,,Neumíš ani pořádně mířit. Viděl jsem, jak si minula Petra. Ale jen o kousek, snad tě to potěší," začne mě znovu škádlit.
,,Nechtěla jsem ho trefit," rozhodím rukama a podívám se na něj pohledem, jestli to myslí vážně.

On se jen zasměje a kývne hlavou. Jen protočím očima a zadívám se na cestu před námi. Už mě zase štve!

,,Co budeš dělat zítra? Jestli to teda není nějak přísně tajné," zeptá se.
,,Ani nevím, asi odpočívat. Co ty?" odpovím mu a zeptám se ho na to samé.
,,Asi budu zase v knihovně, " prohodí a letmo na mě pohlédne.

To už stojíme u dveří do mého pokoje a já pomalu otevřu dveře dovnitř.
,,Děkuji  Vám Veličenstvo, za tento ušlechtilý doprovod a záchranu před netvory, co se skrývají ve stínech," popíchnu ho a mírně se ukloním.
,,Bylo mi potěšením," odpoví mi a také se ukloní.

Pak už jen zavřu dveře, svléknu župan a zalezu do studené postele. Bylo to fajn, musím si přiznat.

༆༆༆

Ráno mě probudí paprsky, které mě začnou šimrat na nose. Otočím se na druhý bok, se záměrem, že si chci chvilku ještě pospat. Avšak po chvíli zaslechnu tiché šramocení. Postel v místě mých nohou se nepatrně prohne a to mě donutí konečně otevřít oči. Pohlédnu na osobu, co mě vyrušila při mém spánku a spatřím rozzářenou Lucku. Mám pocit, jako by spíš ona byla to slunce, co se houpe nahoře na obloze a rozjasňuje celou místnost.

Místo pozdravu jen zamručím a zachumlám se více do peřin.
,,Snad si nemyslíš, že budeš celý den jen spát?" promluví a začne mi krást peřinu. Snažím se Lucce bránit, ale nakonec jí podlehnu a posadím se na posteli.
,,Tak, co potřebuješ?" zeptám se jí unaveně a ona se ještě zářivěji usměje.

,,Mohly bychom si někam vyjet, nemyslíš? Třeba do lesa?" mykne rameny a zadívá se s potutelným úsměvem na své ruce složené v klíně.
,,Kolik je vůbec hodin?" zeptám se, a tak přejdu její předešlé otázky. Ona mě však šťouchne loktem do žeber, na což já se ošiji.
,,Hej, neignoruj mě. A je už půl jedenácté, když tě to tak zajímá," odpoví mi.
,,Už? Tak to by jsem měla jít na pozdní snídani," řeknu a rozejdu se ke skříni, ,, a neboj se, můžeme jet po jídle," usměji se na ní, když se na mě začne pochybovačně mračit.

Ona se jen mírně usměje a seskočí z postele. ,, Ale pospěš si," popožene mě a opustí místnost. 
,, To je pořád spěchu," řeknu si pro sebe a začnu se přehrabovat ve skříni.

Již oblečená se vydám na chodbu, kde však nikdo není. Myslela jsem si, že tu bude čekat Lucka, ale asi ne. Vypustím to z hlavy a rozejdu se do kuchyně. 

Tam jsou naštěstí jen dvě služebné, které loupaly brambory a u toho brebentily jako sousedky na chodbě, které jsem potkávala vždy, když jsme šly na nákup.

Ani si mě nevšímaly, tak jsem si vzala dvě jablka a odešla. Rozhodla jsem se zajít do stájí, třeba už tam Lucie bude. Dojdu do stájí a jedno jablko nabídnu běloušovi. ,, Dlouho jsme se neviděli, že?" promluvím na něj a pohladím ho po lysince. Ukousnu si ze svého jablka a za mnou se ozve bujaré zařehtání. Otočím se a spatřím hlavu vraníka, která vykukuje z boxu. Čumákem se natahuje ke mně a stříhá ušima. 

,,Taky bys chtěl?" zeptám se, a tak jsem nucena obětovat své jablko a i své jediné jídlo. Stejně jsem neměla moc hlad.

Vyjdu ze stájí se záměrem najít Lucku, avšak jen co vyjdu, jí spatřím jak si to míří přímo ke mně.  ,, Kdepak si byla, co?" zeptám se jí a vyjdu jí naproti.
,, Musela jsem se jít převléct. To víš, šaty na ježdění po lese nejsou moc vhodné," odpoví a já si ji prohlédnu od hlavy až k patě.
,, To jsi zjistila za tu dobu, co jsem tady nebyla?" zeptám se jí a rozejdeme se zpět dovnitř stájí.

Ona mykne rameny a usměje se. ,, Lidé mění názory," řekne jen a pohladí zvědavého grošáka. Usměju se na ní. Že bych na ní měla nějakej vliv?