Angel is Broken✔️

34.

Claire Ripstorm (Meldwik)

Usedli jsme ke kulatému jídelnímu, švédskému stolu, který byl vyskládán ovocem, zeleninou, slaninou, vajíčky a vším co k ranní snídani patří. 

Matka mi poslala vinný pohled, vypadala pobledle. Zajímalo by mě, proč jí tu otec nechal i na další den, pravděpodobně jí pošle prvním taxíkem daleko odsud. 

Dylan se pozdravil se svými členy rodiny a Destinny věnoval jeden ze svých měkkých pohledů. 

Hospodyně po mém boku dolila kávu nám nově příchozím. Vděčně jsem se usmála a nabrala si lžíci míchaných vajíček společně s plátky nakrájené papriky.

Dakota propaloval mého manžela planoucími pohledy, měl před sebou jeden hrnek s ranní kávou a bez snídaně. 

,,Jaká byla noc?" Zeptal se Pan Meldwik na což jeho manželka do něho drkla loktem, nebyla to nemístná otázka pro naše muže, ale pro mě byla nepříjemnou. ,,Dlouhá." Odvětil Dylan a popadl svůj hrnek s kávou. 

Dakota se napřímil a podíval se mezi nás dva, chtěla jsem mu dát nějak najevo, že se nic nestalo, ale ublížila bych Dylanovi a hlavně sama sobě. Nepatrně jsem škubla rty, aby věděl, že už se necítím tak nepohodlně vedle svého muže. 

,,Dylane, potřebuji aby jsi svolal schůzku místo mě." Začali si povídat o svých starostech a tak jsem přestala věnovat pozornost.

*

Po společné snídani jsem čekala dokud Dylan neodnosí naše tašky do jeho auta. 

Dakota mě vtáhl do pevného objetí, bylo velkým důkazem sourozenecké lásky a důvěry, když mě objímal na veřejnosti. 

,,Kdyby cokoliv, zavolej mi, vždy tu budu pro tebe." Zašeptal a odtáhl se. Usmála jsem se na náznak vděku. 

Jeho rezervovaná maska sklouzla zpět na své místo. 

Dylan se vrátil prozkoumal nás oba dva. 

,,Můžeme jet?" Nadzvedl obočí v nepříjemném gestu, pravděpodobně pospíchal. ,,Jistě." Přikývla jsem.

*¨

Po cestě autem se mi do očí hrnuly slzy, tohle nebyl ten šťastný konec z pohádky, který jsem si pro sebe představovala. Otočila jsem hlavu k okénku a pozorovala plynoucí krajinu, Dylan bydlel jenom ve vedlejším městě, můžu se s bratrem vidět kdykoliv. 

,,Až přijedeme domů, tak ti má nová hospodyně pomůže vybalit oblečení, najal jsem jí díky tvé přítomnosti." Snažil se navodit konverzaci. ,,Proč až teď? Když jsi bydlel sám, tak se o tebe někdo musel starat, ne?" Otočila jsem hlavu zpět k němu. 

Měl sundané sako a ohrnuté rukávy u košile, volant držel jednou rukou a byl plně soustředěný na cestu před ním. 

Pokrčil rameny: ,,Nechtěl jsem ve své blízkosti cizího člověka." Chápavě jsem přikývla. ,,Ale to budeš mít i tak."  Zamračil se a věnoval mi pohled: ,,Ty jsi moje manželka a ne nikdo cizí a pokud jde o tu ženskou, tak ta tam bude jenom pár hodin denně mimo víkendů." Nechtěla jsem dále do něho šťourat a tak jsem zbytek cesty mlčela. 

I my dva jsme si byli cizí.