Proti Druhé straně [ Letopisy Narnie ]

1.Prolog

První kapitolka této knihy je tady. Doufám, že vás příběh zaujme a vy ho budete chtít číst až do konce.

Ráno, zase to samé ráno. Každý den se budím na tom samém místě už několik let a říkám si, kdy to skončí.

Pokaždé když jdu spát vidím ten stejný strop, pořád dokola, už mě to unavuje. Na vedlejší posteli leží dívka s blond vlasy střiženými na krátko a slintá do polštáře. Za tu dobu, co jsem tady se tu už vystřídala řada dívek. Mladších, či starších, ale všechny časem mizely a přicházely nové. Jen já furt byla tady. Na tom stejném místě už jedenáct let.

Všechno se to stalo když mi byly čtyři roky, malé škvrně, co o světě vědělo prd. Ale přijdou časy, kdy se vše naučíte a pochopíte, co je svět zač.

Žila jsem s mámou a babičkou na předměstí Londýna. Děda umřel, když mi byly tři měsíce a táta šel do armády za účelem, že se o nás postará. Už dlouho jsme ho neviděly a každý den si říkáme, kdy se vrátí a všechny nás obejme.

Babička už není nejmladší, přeci jen už jí je devadesát dva let, ale zdraví jí pořád slouží, jen rozum už pokulhává. Už pomalu začíná zapomínat  kam co dala. Ale s mamkou se jí snažíme pomáhat a zvládáme to úspěšně. Mamka pracuje v blízkém zahradnictví, sice tam platí pěknou almužnu, jak sama říká, ale nám to stačí. Pokaždé tam jede brzy ráno na kole a vrací se v odpoledních hodinách domů. Někdy mi i přiveze nějakou kytičku, či sladkost.

Párkrát do měsíce si pak uděláme společný společný výlet do blízkého parku, který je v létě plný květin a zejména tulipánů.

Poslední dobou je však něco jinak, maminka už se tolik nesměje, je spíše unavená a bledá. Připisuje to tomu, že má moc práce, a že to v budoucnu pochopím. Babička ji zase furt opakuje, aby si zašla k doktorovi, prý vypadá jako umrlec nad hrobem.

Jednou tedy mamka povolí pod náporem babiččiných slov a zajde si k doktorovi pro nějaké léky. Ten den je velice dlouhý a nudný. Už od té doby, co opustila dům sedím u okna a vyhlížím, kdy přijde. Odbíjí poledne a já obědvám v kuchyni s babičkou jídlo ze včera, pak mi nákaze, abych si umyla pusu. Avšak když už dlouho protestuji nakonec mě chytne a umyje mi pusu sama, tak to nesnáším.

Odbije šestá hodina a to už sedíme ve staromódně zařízeném obýváku a plné napětí čekáme, kdy se máma vrátí. Za celý den jsme se moc nebavily, vlastně se nikdy moc nebavíme. Když v tu chvíli v zámku zarachotí klíč a dveře se pomalu otevřou, vyběhnu z obýváku jako namydlená střela přímo do chodby. Tam už vidím unavenou mamku vyzouvajíc si boty a sundavajíc kabát. Její oči jsou rudé od pláče. Proč by plakala? Něco tu nehraje.

Obejmu jí kolem pasu a ona mě konejšivě pohladí po kaštanových vlasech a věnuje mi úsměv. Pak se i se mnou v těsném závěsu rozejde do kuchyně, kde už babča chystá večeři. No vlastně to je taky ze včera, jen ohřáté.

Posadíme se ke stolu a v tichu jíme. Asi v polovině večeře se mamka zavrtí na židli a odkašle si. ,,Potřebovala bych ti něco říct," promluví směrem k babičce, v tu chvíli si přijdu jako vzduch. Ostatně takto se bavily dost často. Babička ji věnuje tázavý pohled a mamka spustí. ,,Jak jsem byla u toho doktora, tak jsem musela na pár vyšetření, proto jsem přišla tak pozdě," říká zdráhavě. Babička pokýve hlavou a dá si další sousto do úst. ,,Mám rakovinu," vyhrkne. A v ten moment, jako by se svět zastavil. Babička se zasekla v pohybu a věnovala mamce pohled typu:,, Děláš si srandu?". Pak hodila příbory do talíře, zvedla se od stolu a odešla z místnosti.