Angel is Broken✔️

18.

Použila jsem ručník okolo těla a další na své vlasy, cítila jsem se čistě a naplněná novou energií k boji. 

Vyrušil mě klepot na dveře a následné odemykání, Jazmynina hlava se objevila ve škvíře, usmívala se: ,,Můžu?" Přikývla jsem.

Neměla jsem proti ní co držet, ona mě neunesla. Žádná chladná maska pro ní, jediná která mi rozuměla. 

Poskakovala na svých nohách jako, kdyby očekávala překvapení. Zvedla jsem obočí a začínala si připadat nedůstojně za to, že tu stojím jen v ručníku. 

Za svými zády vytáhla plátěnou tašku, a s úsměvem natáhla paži i s taškou směrem ke mně. Zírala jsem na onu červenou tašku s dlouhými poutky. 

,,Nemusíš se bát, podívej se do té tašky." Její úsměv už nebyl zubatý, nýbrž důstojný. 

Konečně jsem převzala tašku a našla v ní několikery šaty. ,,Byla jsem nakupovat, aby jsi tu měla nějaké oblečení, převzala jsem si míry od té staré paní." Znovu se usmívala. Kývla jsem a vytáhla, hnědý bavlněný svetr. ,,Myslím, že se mi v tom sklepě bude hodit." Smála jsem se vlastnímu ubohému vtipu. 

Vzala jsem na sebe tmavé kalhoty, obyčejné bílé  triko a svetr ponechala v rukou. Zkontrolovala jsem svůj odraz v zrcadle a musela se zastavit od zalápání po dechu, tohle jsem nebyla já, nebyl to vůbec můj styl, mohla jsem však být ráda za to co mi bylo poskytnuto.

Naposledy jsem se viděla jako perfektně vypadající dáma. Oblečená v krasných, zlatých šatech, které měli jemňoučkou vrstvu a stály snad majlant. Nalíčená podle posledních trendů a vestak mi to bylo málo, proč si tohle všechno uvědomí člověk, až to ztratí? 

Otočila jsem se zpět k Jazmyn a jejímu výrazu naplněnému soucitu, prohlédla mě, kolik bariér jsem v tomto prokletém domě ztratila? Potřebovala jsem obranu. 

,,Mohly bychom společně poobědvat salát s kuřecími plátky, dole v obývací místnosti." Darovala mi svůj druh povzbudivého úsměvu. 

Souhlasně jsem broukla a šly jsme.  ,,Žádná ochranka?" Poslala jsem jí zvědavý pohled, když na chodbě nikdo nestál. Se smíchem zakroutila hlavou.

Obě jsme se s miskami našich salátů usadily na sedačce, jídlo patřilo do jídelny, jak pravil otec, opět zvláštní změna, zanesená do mého života. 

,,Na co myslíš?" Zeptala se, když napěchovala zelený list na vidličku.  Zkroutila jsem spodní ret: ,,Na to, že jíme tady, na sedačce a ne v jídelně." Zasmála se mé odpovědi. ,,A není to skvělý? Mít malý kousek svobody?" Přikývla jsem, možná žila úplně jiný život než já. 

V průběhu jídla mi vrtala v hlavě jedna otázka, která vyplynula z předešlé konverzace.  ,,Mám otázku." Odložila jsem svou misku na konferenční stolek a otočila se k ní. ,,Do toho." Pobídla mě s mírným úsměvem.  ,,Proč si nepřipravuješ svatbu? Proč netrávíš čas se svými přítelkyněmi a nevybíráte šaty a různé dekorace?" Byla to ohraná otázka a příšerná, kterou jsem nenáviděla. Úsměv se zmrazil, polkla sousto a odložila misku, dala si na čas se svojí odpovědí, možná jsem bodla do špatného místa.  ,,Před pěti lety jsem byla zasnoubená, nechtěla jsem se vdávat bez lásky a porozumění, jenomže k mému štěstí můj snoubenec záhadně zmizel, do roka byl označen za mrtvého, pak jsem o něm už neslyšela." Odmlčela se. ,,vrátila jsem se do normálního života malého děvčete, chodila jsem do školy a stranila se naší společnosti, skoro jako kdybych nikdy nebyla, a poté co jsme přišly o matku mě otec sprostil všech tradic, které svazovaly ženy, nemusím se vdát pokud bych nechtěla."  V jejích očích byla bolest, ale hádala jsem, že to bylo díky její mamince.  ,,Proč jsi se neptala otce na svého snoubence?" - Zakroutila hlavou: ,,S otcem jsme o něm nikdy už nemluvili." Chápavě jsem přikývla a dotkla se svojí levou rukou, jejího ramene. 

Ohromená jejími slovy jsem zabrouzdala i do své minulosti, odhalila mi toho tolik osobního anižby si dávala pozor na svá slova, ale jak říkala, vyškrtla se z tradic a z rodiny. 

,,A co tvůj snoubenec?" Zeptala se najednou s pohledem na můj předposlední prst, kde stále dominoval prsten od Dylana. Nechtěla jsem cítit bolest při zmínce jeho jména, ale přivodilo mě to na myšlenky o rodině,  pevné útočiště, které mi bylo vzato. 

Nikdy bych mu nepověděla o tom nesmyslném polibku, který se udál včerejší večer. 

Vzala do rukou tu mou a pečlivě prohlížela prsten. ,,Je nádherný, tvůj budoucí manžel má dobrý vkus." Zvedla hlavu a usmívala se. 

,,Dobrý vkus na ženy nebo prsteny?" Prořízl naší debatu Jaxonův hluboký hlas.  Vztáhla jsem paži k sobě. Dávala jsem si pozor na svůj obličej a na své hradby. Jazmyn nebyla překvapená, že její bratr narušil naší povídací chvilku, se smíchem protočila očima, než uchopila polštářek, který ležel mezi námi na pohovce a hodila jej po bratrovi, který se působivě rychle vyhnul. 

Opět mi to připomnělo mé dovádění s mým bratrem, zamrkala jsem co nejrychleji to šlo. 

,,Neotravuj a dej nám ještě chvilku." Přikývl než mi střelil tvrdý pohled. 

,,No tak, pověz mi něco o něm, jsem zvědavá." Culila se.  Pokrčila jsem rameny: ,, Co by jsi chtěla vědět?" Pousmála jsem se na ní.  ,,Jaký je?" 

Ponořila jsem se do svých vzpomínek na Dylana, přemýšlela jsem co dobrého mohu prozradit, abych nepřinesla zradu. 

,,Ke mně byl vždy ohleduplný." Podívala jsem se znovu do jejich očích, zklamaná z mé odpovědi se trochu odtáhla.  ,,Chceš si ho vzít? Miluješ ho?" V chodbě jsem zaznamenala přijímací zvuk pro vstup, měli jsme to doma také, takže se bez karty odsud jenom tak nedostanu.  

Použiju vlastní zbraň. ,,Samozřejmě, že chci. Je to má jediná láska." Odpověděla jsem hrdě a v periferním vidění uviděla Jasona, jeho výraz byl kamenný, jako vždy.  Jazmyniny oči se stali vzrušené: ,,Přála bych si plánovat svatbu, vidět tě ve svatebních šatech." Další upřímný úsměv.

,,Třeba ani svatba nebude, přeci jenom Dylan má nárok na nepoškozenou a čistou ženu." Vysadil se do sedla, doufal, že mě zraní, ale pletl se. 

Jazmyn se zašklebila a její obočí se skrčilo.  ,,Jsem stále ta žena, kterou si vybral." Zabodla jsem můj zrak do jeho očí, držela jsem pohled a hodlala nepřerušit kontakt.

Možná to co dělám je špatné, ale držím se plánu hry. 

Přesně tak, jak chtěl.