Don't Give Up! [Neymar Jr]

4. kapitola

„Přesně to, co jsi právě vyjmenoval," odpověděl, posadil se a začal si uvazovat tkaničky na svých kopačkách. „Co si o mně jako myslíš?" Tentokrát to byl on, kdo pokroutil hlavou, následně se postavil a kývl ke dveřím, kterými jsem před pár minutami prošel. „Čekám na vás na trávníku, tak si pohněte." To byla poslední slova, která nám věnoval, než odešel ze šatny.

Kopl jsem boty pod lavici a sundal si triko. Pohledem jsem zavadil o Lea, který mě celou dobu pozoroval s připitomělým úsměvem na rtech. „Co je?" zeptal jsem se ho a triko hodil vedle sebe.

Zakroutil hlavou a postavil se. „Vůbec nic," odpověděl mi, ale v jeho hlase šla jasně poznat vyhýbavost. „Pohni si, ať tam nejsme zase poslední," popohnal mě jak slovy, tak gestem ruky, načež přešel blíž ke mně, zatímco ostatní postupně odcházeli z šatny.

„Nemusíš na mě čekat." Pokrčil jsem rameny, postavil se a sundal si i kalhoty, které jsem vyměnil za kraťasy.

„Ale mně to nevadí."

„Nevadí, ale pokud budeme poslední, tak to svedeš na mě a přibarvíš si to tak, že já jsem tě úmyslně zdržel. Leo, už se pár dní známe." Ušklíbl jsem se a obul si kopačky.

Pěstí strčil do mého ramene, což mě donutilo téměř nepatrně zakolísat a především mu věnovat pozornost. „Jsi vstal levou nohou nebo prdelou navrch?" Nadzvedl obočí.

„Ne, vypadám na to snad?" Pousmál jsem se, abych mu dokázal, že nemám vůbec špatnou náladu a jsem dostatečně vyspaný. „Jenom se snažím ignorovat vaše připomínky."

„Jáj, tak naše hvězda je uražená? Uvědom si, že teď jen koštuješ svou vlastní hru," řekl a hodil po mě tréninkové tričko, které jsem stačil zaházet svým původním oblečením. „Nemáš zač," dodal, když jsem si ho začala přetahovat pře hlavu, aniž bych mu poděkoval.

Zajel jsem si prsty do vlasů a udal jim svůj původní tvar, který jsem při přetahování trochu porušil. „Nejsem uražený, co s tím všichni dneska máte? Prostě to jenom ignoruju," snažil jsem se udat věci na pravou míru.

„Ignorování vypadá jinak na rozdíl od bránění se, ale neboj, to je přirozený reflex. Ale když to říkáš." Poslední slovo krapet protáhl.

Povzdechl jsem si. „Víš co, skrčku? Radši pojďme, protože jinak po nás Piqué vyhlásí pátrání." Strčil jsem do něj a za klapavého zvuku kolíků na kopačkách přešel ke dveřím.

„Komu říkáš skrčku?" Leo se schválně narovnal v zádech, aby ke své výšce přičetl pár milimetrů navíc. „Od Piquého by to mělo alespoň efekt, od tebe opravdu ne," dodal a vydal se za mnou. „Jsi možná vyšší o tři centimetry."

„Vidíš, tohle je bránění vůči připomínkám," řekl jsem mu a usmál se. „Ale změňme téma, protože tohle už mě nebaví." Protočil jsem očima, když jsem kráčel chodbou směrem ke schodům, které vedli na trávník našeho slavného Nou Campu.

„Co děláte s Brunou dneska večer?" zeptal se hned po pár sekundách.

Na chvíli jsem se zamyslel a v hlavě si přehrával svoje plány, do kterých bych zahrnul i Brunu. „Dneska nic. Chceš něco podniknout?"

„Tak nějak. Napadlo mě, že byste se mohli stavit. Už dlouho mi to slibuješ." Vyčítavě se na mě podíval.

„To zní jako plán," řekl jsem. „Uvidíme, domluvím se po zápase s Brunou, ale myslím, že nebude mít co proti, i když je teď někde s tou tvojí drahou polovičkou v kavárně. Nestihnou všechno probrat, ani kdyby chtěly," odpověděl jsem mu a podíval se na něj. „Ženský," řekli jsme jednohlasně, načež jsme se oba zasmáli.