Let's Play A Game, Alpha (DOKONČENO)

14) Pět etap smutku

Přistoupila jsem k posteli, moje mysl zastřená strachem. Něco stříbřitého zachytilo můj pohled, když jsme se rozhlížela po nějakých důkazech. Bylo to částečně schované pod postelí. Shýbajíc se dolů, mé prsty se omotaly kolem toho předmětu. Byl to nefritový přívěšek se spletitým zlatým designem na dlouhém řetězu. Když jsem se podívala blíž, všimla jsem si, že to něco zlatého má tvar vyjícího vlka. Řetízek málem pulzoval v mé dlani. Cítila jsem k tomu zvláštní pouto, pocit, kterému jsem nemohla přijít na kloub. Ten nefrit mě paralyzoval.

,,Viktorie!"

Rychle jsem se probrala z toho zvláštního transu a strčila řetízek do podprsenky. Snad mi to  mohlo nějak pomoct při pátrání po Floře. Nicméně jsem věděla, že to Luciánovi nemůžu ukázat. Možná by mi ani nedovolil jít s ním. Už jsem začala sestavovat plán na získání mé sestry zpět. Řetízek by mi mohl nějak pomoct, ale zatím jsem nevěděla jak.

Lucián vystrčil svůj červený jazyk a navlhčil si rty. Čin, který způsobil, že moje srdce začalo bít rychleji i v takto špatné situaci. ,,Myslíme si, že víme, kdo unesl tvou sestru. Byl to muž jménem Victor DeClain. Jeho smečka zjistila, že jsme druhové a vzali ti toho nejdůležitějšího člověka, aby se ke mně dostali. Dostaneme Floru zpátky, to ti slibujeme. Ale ty s námi nejdeš. Je to příliš nebezpečné a já nebudu vystavovat tvůj život riz-"

Přidusala jsem až k jeho obličeji. ,,Je to moje sestra, Luciáne!", zasyčela jsem. ,,Je vším, co mi zbylo. Zmiz mi z cesty, nebo přísahám bohu-"

,,Co, Viktorie?" Tahle slova jakoby zavrčel. Jeho hlas byl hluboký a rezonoval celým tím velkým pokojem, skrytá hrozba pod jeho drsným tónem byla jasně slyšet. ,,Nebudeš mi vyhrožovat. Nebudeš rozkazovat. Tady nemáš žádnou moc, Viktorie! Doporučuju ti, abys sis dávala pozor na tu svoji pusu."

Každou sekundu, kterou jsme strávili hašteřením, se blížila šance, že se Floře něco stane. Konečně jsem ztratila nervy a vrhla se kolem něj ke dveřím. Lucián byl možná nadpřirozená bytost, ale i překvapení pro něj bylo jako facka do tváře. Než mě Lucián stihl zastavit, vyběhla jsem z pokoje a pak dolů po schodech, přeskakujíc vždy dva. Mé kotníky mi vyhrožovaly vyvrtnutím na těch černých podpatcích. Po sekundě rychlého zaváhání jsem je ze sebe strhla a rozhodla se jít naboso. Lucián mi byl už bez pochyby za zadkem. 

Zasáhla mě vlna déjà vu, když jsem vyšla ven, znovu utíkajíc od Luciána. Naposledy to bylo, když jsem se od něj snažila dostat. Tentokrát to bylo za záchranu mé sestry. A to byl skvělý důvod k opakované krádeži jeho auta, ne?

V noci mrzlo. Rychle jsem začala litovat svého rozhodnutí jít naboso. S každým krokem moje prsty o trochu víc znecitlivěly. Cesta byla tvořena hladkým štěrkem. Proběhla jsem kolem vodní fontány, míříc si to k dodávce. Hned za ní byly další tři. Tohle bylo něco, co jsem musela udělat. Flora byla moje odpovědnost, ne tahle smečka vlků. 

Nicméně, než jsem stihla otevřít dveře od auta, něčí prsty se omotaly kolem mého zápěstí a přitáhly mě zpět. Můj nos se srazil s tvrdým hrudníkem, který voněl po kolínské a čerstvé zemině. Lucián se nade mnou tyčil, v jeho očích jsem viděla vše, jen ne radost. Suše jsem polkla a klopýtla zpět, mohla jsem poodejít jen tak daleko, dokud mě nemohl uvolnit.

,,Sakra, ty se nikdy nevzdáváš co?", zasyčel Lucián, zatímco skupinka mužů v černých oblecích opouštěla jeho dům. Nemohla jsem si nevšimnout těch pistolí, které sebou měli. Ty mě trochu uklidnily, ale kompletně nevymazaly paniku, která mě svírala. Lucián sevřel své rty a usadil mě do zadního sedadla. Po chvilce po mně hodil něco černého. Byla to kožená bunda, bez pochyby jeho. S nechutí jsme na ni pohlédla a odhodila ji na zem.