Tiše jsme vstoupili do pátého poschodí. Lucian nemluvil a já taky ne. Hlavu měl svěšenou a okamžitě vstoupil do nějaké části apartmánu, když jsme vešli dovnitř. Upravila jsem Floru v mém náručí. Už skoro spala. Viděla jsem její seschlé slzy a nenáviděla se za to, čemu jsem ji vystavila.
Všechno, co jsem udělala, jsem dělala pro Floru. Byla jediná věc pro kterou mělo smysl žít. Má rodina nebyla vždy nejlepší a bylo pro mě požehnáním mít takovou sestru. Možná jsme neměli opravdovou matku a o otci ani nemluvím. Perfektní rodiny nebyly v téhle části Draycottu zvykem. Bylo zde jen pár opravdových rodin a většina z nich se přestěhovala na lepší místo.
Vyšla jsem nahoru po schodech a naposled jsem Floru jemně uložila do postele v jejím pokoji. Zasloužili jsem si alespoň poslední noc v našich vlastních postelích, něž skončí nadobro zamknutá v Lucianově příšerném sídle. Flora něco zamumlala ve spánku. Její matné vlasy a zrudlý obličej vypadali nepřirozeně. Nikdy jsem neviděla svou malinkou sestřičku tak vystrašenou, jako tu noc. Její křiky mi bude v hlavě zvonit už navěky.
Sešla jsem zpět po schodech dolů, mé srdce tlouklo při myšlence na Luciana. Byl ovládající monstrum, ale zajímal se o mě. Možná i navzdory jeho chladným očím bez lásky a jeho strašným slovům měl za tím vším nějaké srdce. Flora mu rozhodně pomohla projevit jeho lidskou stránku, alespoň trochu. Jeho úsměv, když držel Floru, bylo něco, na co nikdy nezapomenu.
Lucian nebyl nikde k nalezení. Zkontrolovala jsem kuchyň, obývací pokoj, ale jeho šedé oči se nikdy nesetkaly s mými. Po pár minutách hledání jsem znovu vyšla po schodech nahoru, potom co jsem zhasla dolní světla.
Svou matku jsem také nikde nenašla. Dokonce jsem se zašla podívat do jejího pokoje, ale byl chladný jako londýnské noci. Oblečení a cigarety byly poházené na zemi na kobercích. Okno bylo otevřené. Dovnitř vnikla chlad, až jsem z toho měla husí kůži. Po špičkách jsem vyšla ven a zamkla za sebou dveře. Upřímně jsem doufala, že odešla a bude žít lepší život. Matčiny chyby byly vinou mého otce. Kdyby od nás neodešel, možná bychom já s Florou měli normální rodinu. Bylo to dost ubohé, abych byla upřímná.
Našla jsem Luciana v mém pokoji, prohlížejíc si zarámované fotografie mě a Flory. Ruce měl v kapsách. Můj obličej zrudnul, při pohledu na ten nepořádek, co jsem v pokoji měla. Stejně jako zbytek domu vypadal příšerně. Oblečení, včetně spodního prádla pokrývalo celou zem. Vzhlédla jsem vzhůru, zhrozena při pohledu na růžovou krajku visící ze stropního větráku. Zatímco Lucian byl stále zády ke mně, vyskočila jsem, jak nejvíc jsem dokázala. Podprsenka byla očividně mimo můj dosah. Postel příliš vrzala, na to aby si nevšiml mé nechtěné pozornosti. Skrčila jsem se a vyžila své nohy k tomu, abych se odrazila nahoru a natáhla pro podprsenku, zrovna ve chvíli, kdy s Lucian otočil.
"Co to děláš?"
Otřásla jsem se a zhoupla se na patách svých nohou. Obličej mi zčervenal. Byla jsem si jistá, že i rajče by nade mnou prohrálo. Lucian mě podezřele přejížděl očima.
"Nic", odpověděla jsem pokorně. Podprsenka tam stále visela, jako uvolněná nit z mého trička. Modlila jsem se, aby to neviděl. Jeho nádherný vzhled byl už dost. Nevím, co bych dělala, kdyby si začal hrát i s mým spodním prádlem.
"Zůstaneš tady přes noc?", zamumlala jsem, zatímco jsem nenápadně schovávala kusy oblečení pod postel mou holou nohou. Vzduch tu byl zatuchlý, jako starý chleba a levný parfém. Přelila se přese mne další vlna hrůzy, když jsem spatřila zeleno-růžový obal mého starého deníčku, toho, který jsem si psala, když mi bylo třináct. Nedaleko od něj se válelo pár tub spotřebovaných řasenek a zlikvidovaný plyšový medvídek. Může to být ještě horší?
"Jako by ses vůbec musela ptát."
"Takže kde tedy budeš spát?"
Lucian se nevinně usmál, ale jeho oči šeptaly: "Vedle tebe, samozřejmě."
"No promiň!"
Přiblížil se k místu, kde jsem stála. Jeden pramen jeho hedvábných vlasů překryl jeho levé oko. Poškrábal své jemné strniště a mě to z nějakého důvodu rozpálilo. Jakto, že mě jeden muž nutí se kvůli němu cítit takhle? Nikdy jsem se takhle kvůli nikomu necítila a byla jsem si jistá, že je to vzájemné.
"Je tu nějaký problém, Viktorie?", usmál se. ten způsob, jakým to řekl, mě donutil se před ním přikrčit. Zhluboka jsem se nadechla a o krok ustoupila. Když Lucian vstoupil do mého pokoje, ani se neobtěžoval rozsvítit nějaká světla. A já byla příliš soustředěná na růžovou podprsenku, která, ráda bych připomněla, stále visela z lustru jako nějaký pavouk. Pomohla mi odtrhnout se od černoty kolem. Londýnské noci vždy osvětlovalo měsíční světlo. Pronikalo mým bez záclonovým oknem a ozařovalo Luciana. Jeho obvykle šedé oči se mi tmě zdáli černé. Půlka jeho postavy mizela ve stínech.
Bylo až ironické, jak moc měsíční světlo prozrazovalo jeho pravou osobnost. Polovina byla tmavá. Znetvořená. Byl to horor, který jsem viděla. když trhal ty muže jako by byli kus papíru. Tuhle jeho část jsem nenáviděla, část, která ho dělala tak manipulativním.
"Ano, je. Není mi příjemné spát vedle tebe, Luciane. Tyhle pocity...mě nutí...nevěřit sobě. Nebo tobě. Je tu další pokoj, dole přes chodbu. Nemůžeš spát tam? Možná, že já bych mohla." nutně jsem potřebovala změnit téma, ale nic jiného mě nenapadlo. Lucianova temná figura na mě z temnoty pouze hleděla. Nedopověděl mi.
Když jsem viděla, že mi žádnou odpověď nedá, vzdala jsem se. Zvedajíc pár kousků oblečení, prošla jsem kolem Luciana a zamířila do koupelny. Ale pojďme vystřihnout tu poslední část, Nedostala jsem se nikam blízko koupelny. Zrovna, když jsem procházela okolo, jeho ruka vyrazila mým směrem a sevřela se kolem mého zápěstí. Přelila se přese mě vlna horka.
Sakra, tohle musí přestat.
Lucian mě přitáhl k sobě jednoduše tím, že škubnul mým zápěstím blíž k němu. Má kolena mi přišli jako z másla, jak se nade mnou tyčil. Pryštila z něj moc. a to nebyl jen můj pocit. Mohla jsem cítit ty vlny čisté energie, které ke mě vysílal. Hádala jsem, že to bylo součástí jeho vlčí stránky. Dominantní bastardi to byli.
"Křič a bojuj, jak jen chceš, má malá družko.", vycenil na mě své zuby. Zúžil sepnutí svými prsty kolem mého zápěstí ještě o něco více, dokud jsem si nebyla jistá, že mi tam po něm zbude jedna velká modřina. "Křič. Zkus utéct. Bij mě, jestli chceš, nadávej mi, dokud ti nezbude už žádný dech. Vztekej se jako malá holka. Nebudeš spát beze mě vedle tebe. Nebylo těch sraček už pro dnešek dost? Běž se sakra převléct a zalez do postele, protože já už tě mám pro dnešek dost. A ty uděláš dobře, když si to zapamatuješ."
Odtáhla jsem se od něj, v očích mě pálily slzy. Zlatý záblesk přeběhl přes Lucianovy chladné oči. Rychle uzavřel vzdálenost mezi námi, kterou jsem udělala a obtočil jeho velké ruce kolem mého pasu. Pohlcena teplem jeho těla, konečně jsem vzdala svůj boj. Po momentě váhání a pár malých posmrkání jsem si položila hlavu na jeho hruď.
Lucianovo srdce nebylo.
"Ty jseš ale čůrák."
"Taky tě miluju."
"Omlouvám se za to, co jsem předtím řekla.", zahuhlala jsem do jeho ramene.Byl tak hřejivý. Bála jsem se mu podívat do očí. "Když jsem řekla, že bych raději zemřela, než abych byla s tebou...Nemyslela jsem to tak. Omlouvám se-byla jsem tak naštvaná."
"Odpouštím ti."
"Neměl bys." Slzy mi tekly proudem, nad tím, jak sladce se právě zachoval. Jak se ke mně někdo mohl chovat jako k princezně, když já se k němu chovala jako ke špíně.To jsem si nezasloužila. Lucian si zasloužil někoho lepšího, než jsem byla já. "A to je ten problém, Luciane. Měl bys mě za to nesnášet."
"Tak to není."
"Bože...proč ne?", snažila jsem se odtáhnout, celá frustrovaná. Sama jsem nevěděla, co vlastně chci.
"Čeho se tak bojíš?", zašeptal proti mému čelu. "Neublížím ti. Nedotknu se tě, proboha, Viktorie. Nebudu tě do ničeho nutit. Přestaň se mě tak bát. Raději bych zemřel, než aby se něco stalo tobě nebo Floře. kdy to konečně pochopíš? Kdy si přestaneš hrát na bojovnici?" Luciánův hlas byl jemný a hluboký, ale se špetkou smutku.
Uvolnil mě ze svých rukou a odtáhl se. Neutvořil se mnou žádný oční kontakt, za což jsem mu byla vděčná. Boj ze mě vyprchal. Analogové hodiny na zdi právě ukazovaly jednu hodinu ranní. Někde hluboko dole o pár pater níže bylo slyšet kočičí vřískání. svírajíc své oblečení, jsem unikla do koupelny.
Potom, co jsem se třikrát ujistila, že jsou dveře za mnou pořádně zamčené, jsem si mohla konečně oddechnout. Nemizící obraz povědomých šedivých očí jsem vytlačila ze své mysli. Zapnula jsem sprchu, svlékla se a vlezla dovnitř, aniž bych počkala, než se voda zahřeje.
Otřásla jsem se , když mi ledová voda začala stékat po nahé kůži. Všimla jsem si, že kohoutek pro teplou vodu byl nastaven na nule.Možná to takhle bylo lepší. Mohla bych chytit zápal plic a umřít. Hrozné myšlenky, ale zkrátka jsem si nemohla pomoct.
Potom, co jsem vydrhla jsou kůži až byla celá růžová, flekatá a vrásčitá, jsem vystoupila ze sprchy, osušila se a znovu si natáhla oblečení. Naplňoval mě takový zvláštní pocit. Bylo to jako bych ze sebe vodou smyla události dnešního večera. Občas je jediná věc, kterou potřebujete ledová sprcha.
Zrcadlo, do kterého jsem se na sebe dívala, mělo v půlce velkou prasklinu. Bylo to jako když jsme se poprvé nastěhovali. To načasování bylo příšerné, i když ta prasklina nebyla moje práce. Hleděla jsem na svůj odraz. Napuchlé oči, červený nos, bílé rty. Mé růžové vlasy se v podobě mokrých pramenů tiskly k mému obličeji. Všechny své rysy jsem měla po matce. To nejsmutnější na tom bylo mé vlasy v barvě růžové cukrové vaty bylo to jediné zajímavé na mně. Flora a já jsme měly obě ty stejné modré oči, ale ty mé v sobě neměly nic z její nevinné radosti.
Vrátila jsem se do pokoje chvíli po tom, co jsem v rychlosti zkontrolovala Floru. Byla schoulená pod hromadou dek, s plyšovou žirafou v náruči. Lucian seděl na mé posteli, nohy zkřížené. Svou bundu si sundal a zůstal jen bílém tričku, které jen obepínaly jeho hříšné svaly pro mé vlastní potěšení.
Jak jsem jen mohla spát vedle...tohohle?
Lucian držel v rukou další plyšovou žirafu, která byla větší než ta Flořina. Když mě slyšel otevírat, hodil ho po mně. A protože jsem byla ta nešikovná, snažila jsem se tomu v poslední minutě vyhnout, ale jen mě to trefilo do ksichtu a spadlo na zem. Lucianův smích byl jemnější, než jsem čekala. Hádám, že je to neslušné, smát se hystericky, když jste vlkodlak. Předpokládám, že ostatní vlci jeho smečky by vůči němu neměli takový respekt, po zvucích dávicího se lachtánka.
Ne že by snad jeho smích zněl jako lachtan. Spíš jako...hluboký mňoukající zvuk se špetkou teď-se-možná-směju,-ale-pamatuj-si,-že-ti-můžu-kdykoliv-roztrhat tvář-kdy jen-budu-chtít.
Insomnie z vás může udělat hysterky, děti.
"Kretén.", zanadávala jsem si. Znovu se zasmál, ale tentokrát to znělo jako chichotání. Váhavě jsem prošla kolem. Jeho šedě-modré oči byly světlejší než obvykle. Bylo na nich něco, díky čemu jsem se od nich nechtěla odvrátit. Pokaždé, když se jeho oči setkaly s mými, prošlo mnou hříšné zachvění.Byly stejně krásné, jako zbytek jeho těla. Otázkou bylo, byl Lucian stejně tak krásný i zevnitř?
Možná to bylo, protože dnes večer zachránil mou malou sestru, nebo kvůli nedostatku mého spánku. Nejspíš to bylo vinou toho debilního pouta. Najednou jsem potřebovala objetí. Ne bude-to-v-pohodě objetí, ale kosti-lámající, z kterého by mě bolelo břicho a došel všechen vzduch.
A já se ani nemohla přimět, abych se na to Luciana zeptala.
Nejspíš jsem nebyla tak silná, jak jsem doufala.
Lucian si přitáhl přikrývky a poklepal na místo vedle něj, mnohem blíž, než bych si přála. Jeho velké tělo zaplnilo skoro celou mou postel. Najednou jsem přistihla samu sebe, jak si přeji být zpátky doma, na té velké matraci bez povlečení. Moje srdce prudce bilo, ale donutilo jsem se vyšplhat na postel. Teplo Lucianova těla a chlupatá deka naplnilo moji hruď a vyhnalo tak čisté kousavé ublížení z předchozích chvil. Přisunul se ke mně s dekou pod ním. Hádám, že zima na vlkodlaky neměla velký vliv.
Jakkoliv jsem to nechtěla přiznat, Lucianova přítomnost mi poskytovala pocit útěchy. Bylo to už dávno, kdy vedle mě někdo spal. Stíny mi připadaly o něco méně černější a postel o něco hřejivější. Po událostech dnešního večera jsem si nebyla jistá, jestli bych zvládla usnout sama. Nezvládnu už nikdy nic.
Než jsem se stihla zastavit, z očí mi začaly unikat proudy slz. Snažila jsem si je setřít a uklidnit se. Byla jsem silná celý svůj život jen pro Floru. Ale teď se zdálo, že se všechno rozpadá a já jsem si nadále nedokázala zachovat svou chladnou masku. Lucian se okamžitě objevil přede mnou, a nějak se mu povedlo vyměnit naše strany, tak jsem skončila s tváří zabořenou přímo v jeho pevné hrudi. Jeho ruce byly jako velké silné kmeny stromů, když je kolem mě obtočil. Pocity studu a slasti se rozléhaly mou hrudí. Zahrabala jsem se ještě hlouběji pod deku, odmítajíc, aby mě Lucian viděl.
Něčí ruka odhrnula veškeré deky pod které jsem se zahrabala. Rychle jsem si zakryla obličej rukama, byla jsem příliš stydlivá na to, abych se mu dokázala podívat do očí. Lucian je lehce odhrnul. Než jsem stihla něco udělat, vysadil si mě na svůj klín a já skončila zírajíc na jeho strništěm porostlou bradu. Vůně pižma a země naplnila můj nos.
Nemohla jsem si pomoct. Byl neodolatelný. Jeho ruce začaly pročesávat mé růžové vlasy, jakmile jsem se k němu naklonila, přikládajíc mé rty k jeho čelisti. Cítila jsem jeho touhu...a jeho zdrženlivost. Vytvářela jsem si cestičku po jeho kůži a ještě víc se k němu přitiskla. I když jsem věděla, jak je to nebezpečné, i když mi v hlavě zuřila bouře, políbila jsem ho. Líbal mě zpátky stejně váhavým způsobem. Naše rty se rozdělily a on byl první, kdo se pořádně nadechl.
"Viktorie", zašeptal. "Měl jsem přijít dřív. Hrozně se omlouvám. Prosím neplač. Jsi příliš krásná, na to abys plakala. Promiň." Mračna se měnila a oknem tak prosvítalo ještě více měsíčního světla. Jeho oči vypadaly ve svitu měsíčního světla ještě zářivěji. Byly plné bolesti. Setřel mé slzy jeho palcem. Jeho kůže byla drsná a mozolnatá, ale bylo to nádherné.
Cítila jsem takový chtíč, jako nikdy předtím. Mohla jsem cítit každý nádech a výdech, každý pohyb jeho svalnatého těla pode mnou. Jeho ruce mě svíraly po obou stranách mého štíhlého pasu. Projelo mnou nějaké svědění. Žádné hormon, ale něco nepřirozeného...něco smyslného a temného, co mě děsilo.
Potřebovala jsem ho. Ne emocionálním způsobem. Nezajímala mě sladká slovíčka ani dramatické řeči. Chtěla jsem ho. Chtěla jsem cítit jeho tělo na tom svém, chtěla jsem se pod ním svíjet rozkoší. Chtěla jsem zapomenout vše, co se stalo. I když to bylo impulsivní, špatné a zvláště hloupé. Nemohla jsem si pomoct, ale cítila jsem tu potřebu ve svém podbříšku.
"Ne", zavrčel Lucian právě ve chvíli, kdy se naše rty málem dotkly. To odmítnutí mě bolelo. Díky všem těm nahromaděným emocím, které se ve mně nastřádaly, jsem konečně vybuchla. Naneštěstí, Lucian to vytušil a překulil mě pod něj, ještě než jsem ho stačila praštit.
Bojujíc za to, abych se od něj dokázala vysvobodit, bezmocně jsem se pod ním začala kroutit. Mé křiky a nadávky by slyšel i hluchý. Ztratilo jsem pojem o tom, co se dělo a soustředila všechen svůj vztek na muže, který tohle vše způsobil. Byla jsem na půl cesty do svého hrobu a on byl na kraji toho hodit mě přes hranu postele.
"Viktorie, kontroluj se!", zakřičel Lucian dostatečně nahlas na to, aby ho slyšelo celé sousedství. Sevřel obě má zápěstí a přimáčknul je k měkké matraci. Mrskala jsem, drápala jsem a kopala, ale vypadalo to, že to jeho tělu neublížilo. Insomnie mě dostávala. Přestala jsem teprv až když mi zakryl pusu rukou a zastavil tak moje křiky. Slzy unikaly z koutku mých očí. Naše těla se ještě leskla čerstvým potem.
"Přestaň, Viktorie", zavrčel Lucian. V tónu jeho hlasu jsem cítila nebezpečí. "Je to jen volání Pouta. Nechceš to, ne doopravdy. Nejsi na to připravená. Můžeme to dělat až poté, co si tě označím. Bude to jen horší a horší, jak budou dny plynout, ale musíš s tím bojovat! Slibuji ti, že se budu snažit. Pro mě je horší. Mohl bych to tak lehce udělat. " Jeho oči zamířila k mému krku. "Ale neudělám to. Teď není ta správná chvíle. Neodmítám tě, Viktorie. Jen se snažím nechat to na lepší chvíli. Opravdu chceš, abych tě kousnul?"
Lucian se ke mě sehnul, až dokud jsem necítila jeho dech na svém krku. Panika se ve mě rozléhala. Nebyla jsem připravena být celá jeho. Nevěděla jsem, co by se mnou jeho značka udělala, ale nejspíš nic dobrého. Jen z toho, že jsem byla kolem něj jsem byla nervózní. Navíc, nebyla jsem si jistá, jestli chci mít na krku značku po kousanci po zbytek svého života. Lidi si budou myslet, že jsem na nějaké divné praktiky.
"N-ne."
"Správná odpověď." Temně se zasmál. Odtáhl se ode mě a přikryl nás dekami. Pot a slzy rámovaly můj obličej. Otevřel svou náruč a já se k němu přitulila. Byla to divná noc, ale já si začínala pomalu zvykat.
"Ty jsi tak náročná holka, Viktorie", jeho hlas byl hrubý a jemný zároveň."Nevím, co s tebou mám dělat."
"Ten pocit je vzájemný."
"Dobrou noc, má malá družko."
Nebyla jsem si jistá, co se dělo potom. Mohl to být pouze sen nebo zbývající špetka reality, ale mohla bych přísahat, že jsem cítila Lucianovi rty dát mi něžný polibek na čelo, ještě než jsem usnula. Bylo to tak jemné, že jsem jej málem necítila. Skoro jakoby to udělal duch.
(2893 slov)