Když jdete v noci sami domů, nikdy to nekončí dobře. Ví to každý, zvlášť pak obyvatelé Draycottu v Londýně. Draycott byl místem, jehož ulice ovládaly gangy a na každém jeho rohu stála prostitutka. Žádné dítě neopustilo toto místo bez jizev. Nebyla jsem pyšná na to, z jak strašného místa jsem pocházela, ale nevybereme si odkud jsme.
Všechna města ukrývají svoje tajemství a příběhy, které udržují jejich obyvatele na nohou. V případě Draycottu to byli vlkodlaci. Přestože fantasy knihy byly většinou vše, co jsem kdy četla, vždy jsem měla pocit reality. Všichni kromě mě věřili, že se tu v noci potulují záhadná mýtická stvoření. Ta stará babka, která žila v dolní ulici s pěti příšernými kočkami a dokonce i tulák Lester. Tyhle žvásty začaly, když tu byl před pár lety nalezen zmrzačený muž ve Whitakerově lese na hranicích východního londýna.
Ale zpátky k mému nočnímu dilematu. Víte, měla jsem naprosté vysvětlení pro to, co jsem právě dělala. Po škole jsem zašla do místní knihovny, protože víte, knihy. Umožňovali mi útěk z ošklivé reality. Každopádně, ztratila jsem pojem o čase a knihovna zavřela, když jsem stále ještě byla uvnitř.
Všichni už šli domů, takže jsem nemohla křičet o pomoc. Nebo zavolat, protože můj mobil byl momentálně mrtvý, zrovna, když jsem ho nejvíce potřebovala. Ne, že by to mělo nějaký smysl, protože jsem stejně neměla komu zavolat. Neměla jsem přátele a s vyjímkou Flory ani žádnou rodinu. Můj otec už dávno zdrhnul do Polska nebo Ruska, nebo tam někam, když mu moje matka oznámila, že je těhotná. A moje matka? Začala pít a brát drogy, když se náš život začal sesypávat jako domeček z karet. Má šestiletá sestřička Flora byla andílek. Chtěla jsem pro ni lepší život. Byl to také jediný důvod, proč jsem ještě neodešla nebo se nezabila. Musela jsem zůstat naživu, jinak by ji moje matka zničila stejně jako sebe samu.
Neměli jsme příliš peněz, ale podařilo se mi sehnat práci v kavárně jako číšnice. Zdráhali se mě přijmout kvůli mým pastelově růžovým vlasům a piercingu v nose. Ale nejspíš byli zoufalí, protože jsem tu práci nakonec dostala. Nemyslím si, že si tu práci moc dlouho udržím, protože jsem vylila hořící kávu na perverzního týpka, který si myslel naprosto normální ošahávat zadek jiné zákaznice, která tam zrovna procházela. Nevyřčený dívčí kodex mě donutil zakročit a nelituji jediné zatracené věci.
Nebyla jsem známá jako nějaká zlá holka, ale ani hodná. Před pár lety jsem si obarvila své vlasy sytě růžovou, jen abych ji naštvala mou matku. Ale po letech se barva změnila na pastelovou. Možná jsem tím chtěla ukázal své matce, že nejde jen o puberťáckou vzpouru, ale cítila jsem, že obarvení zpět na svou přírodní barvu by bylo jako vzdát se. A to jsem nechtěla.
Ve škole se mi všichni vyhýbali. Byla jsem sociálním vyvržencem, tím nejnižším postavením v moři popularity. A chtěla jsem, aby to tak zůstalo. Radši budu sama sebou, než ty holky s dvěma tvářemi, falešnými prsy a kůži tak opálenou, že by se dala klasifikovat jako oranžová. Alespoň jsem v klidu jen se svými knihami, dokonce i ve třídě. Myslím, že ani učitelé ode mě moc neočekávali.
Chtěla jsem svůj život někam dotáhnout? Samozřejmě. Zdá se ale, že je to nemožné. Jak už jsem zmínila, jsme v Draycottu. Ideálním místě pro prostituci, znásilnění a drogy. Bylo to vše, co jsem věděla a nenáviděla jsem to. Mnohokrát jsem utekla, ale vždy jsem se pak vrátila jen kvůli své sestře. Nikdy bych to nepřiznala, ale z části i kvůli matce. Jasně, nemohla jsem ji vystát a ona nemohla vystát mě, ale stále byla mou matkou a já ji nemohla jen tak opustit. Kdybych tam nebyla, předávkovala by se a zabila, a Flora by byla umístěna do dětského domova. To jsem nemohla dopustit.
Občas jsem to už prostě chtěla vzdát, víš? V tu chvíli vypadalo beznadějně. Zvedal se vítr a noční vzduch o to více ochladl. Poškozené pouliční lampy a odpadky zaplňovaly špinavé ulice a já si byla celkem jistá, že dnes večer zemřu.
Moje boty klapaly o chodník. Projelo tudy auto, jehož světlomety rozjasňovaly temnotu. Zevnitř dunělo rockovou hudbou. Sledovala jsem jak zatáčí a řítí se ulicí. Řidič byl pravděpodobně opilý nebo vyšší než budova Empire State building. Každopádně jsem si byla docela jistá, že dnešní nocí dojde k nehodě. Možná bych si měla vyjít s Ijáčkem z medvídka Pú. Byli jsme stejní pesimisté.
Roztřásla jsem se a zapnula zip své kožené bundy. Mé růžové vlasy mě lechtaly na obličeji pokaždé, když vítr fučel směrem na má záda.
Bez varování se ozval hlasitý výbuch z nedaleké uličky. Ten zvuk byl tak hlasitý, že jsem vykřikla a zakopla o prasklý chodník. Bolest vystřelila mojí nohou. Seděla jsem na zemi, kousajíc své rty, a prohlížela si ránu. Malým zraněním mi stékala rudá krev po noze. Donutila jsem se stoupnout. Zraněné koleno hořelo bolestí.
"Ne!" ze stejné uličky, odkud byl slyšet výbuch, zařval drsný hlas. Zněl bolestně. Navzdory své křičící mysli jsem popošla blíže a schovala se ve stínu.
Jeden z mužů byl natlačen na zeď vysokým, dobře stavěným mužem. Za ním stáli další dva. Jeden zhruba mé výšky, druhý malý a tlustý. Stíny jsem se plížila blíž a spatřila jsem v jedné z pánských rukavic nějaký černý předmět. Byla to zbraň. Polkla jsem a znovu se přiblížila.
Neviděla jsem do tváří žádného z nich. Všichni tři muži mající kontrolu nad čtvrtým mužem měli černou bundu a lyžařské masky na obličeji. Muž v potížích byl příliš zbitý na to, aby cokoliv rozpoznal. Sledovala jsem muže se zbraní v ruce, jak obratně kroutil jeho rukou, a ten sebou škubnul.
Naprosto fascinovaně jsem se přibližovala stále blíž. Vyměnili si pár hrubých slov. Dva muži v pozadí se jen dívali. Hlasitá rána pěstí se rozlehla ulicí. To muselo bolet.
Nevypadalo to ale, že kdokoliv umřel. Zatím. Ozbrojený muž tedy musel vystřelit do vzduchu. Tedy to jsem alespoň předpokládala, dokud se zbitého muže neozářilo měsíční světlo, a já viděla na noze oběti velkou ránu. Má kolena se roztřásla, avšak necítila jsem nic, než ledový pocit v mém žaludku. Byla jsem v situaci, kdy mě mé prozrazení mohlo stát život.
Nějaká další slova. Muž s pistolí byl očividně velice frustrovaný. Něco řekl a pak se to stalo.
V životě už jsem prožila spoustu různých sraček. Ale tomuhle se to ani zdaleka neblížilo. Ozval se druhý výstřel a poté vše utichlo. Ztuhla jsem.
Muž, který byl zastřelen , padl mrtev na zem. Rychle jsem zadržela svůj vlastní výkřik. Neměla jsem v úmyslu volat o pomoc, věděla jsem, že je to lepší, než do toho zasahovat. Ozbrojený muž chvíli hleděl na již mrtvé tělo a pak se obrátil ke svým komplicům. Něco řekli, ale byli moc daleko na to, abych je slyšela.
V mé mysli probíhal zrovna mód přežití. Bez přemýšlení jsem se otočila a rozběhla pryč. Bohužel, zakopla jsem o popelnici, a vše uvnitř se rozsypalo po cestě. Do uličky, v níž byli muži se odkutálela plechovka Coly.
Sakra.
Na okamžik jsem se zastavila, a poté se rozběhla, jak jen to bylo možné. Zaslechla jsem někoho promluvit, a poté kroky alespoň dvou z nich mířících mým směrem. Setřásla jsem batoh s knihami ze svých ramen a schovala jej za roh. Byla to jen přítěž. Běžela jsem, moje boty dělaly rámus po celé ulici. Ihned jsem je sundala a přehodila přes míjející plot.
Všechno vypadalo tak opuštěně. Na moment jsem si pomyslela, že je nechám mě zabít. Neměla jsem pro co žít, že? Ale pak jsem pomyslela na Floru a rozběhla se o to rychleji. Neohlížela jsem se, ale mohla jsem říct, že mě doháněli. Každou vteřinou se přibližovali o něco víc. Po krku mi stékal pot.
Ostřel jsem zahnula za roh a začala šplhat po stromě. Naštěstí jsem nikdy nebyla tou holčičkatou holčičkou. Zatímco ostatní holky slintali nad Justinem Bieberem, já svůj čas trávila lezením po stromech a hraním fotbalu.
Za pár vteřin už jsem byla nahoře, v korunách stromu. Zadržela jsem dech a snažila se nepohnout. Jakýkoliv pohyb by mohl způsobit že mě najdou, nemluvě o tom, že bych pravděpodobně spadla a bylo by po mě. Cítila jsem se jako idiot. Draycott byl místem, kde platilo, že pokud jste se budete starat o to své, můžete se dožít svých jednadvacátých narozenin. Bohužel v mém případě to nevypadalo, že ten den někdy přijde.
Dívala jsem se z vršku stromu, jak zabočili za roh. Všichni tři včetně toho chlápka se zbraní. Zastavili a rozhlédli se. Zůstala jsem stuhlá, mé srdce v hrudi hlasitě bilo. Muž držící zbraň se rozhlížel kolem. I z této výšky jsem mohla rozpoznat jeho neuvěřitelné modrošedé oči skrze díry jeho masky.
Bála jsem se i dýchat, protože jsem se obávala, že to upoutá jejich pozornost. Teprv když cosi zamumlali a otočili se, aby odešli, jsem si konečně oddechla úlevou. Dívala jsem se, jak mi mizí před očima, když zatáčí za roh.
Počkala jsem pět minut, abych se ujistila, že je čistý vzduch, než jsem seskočila na zem. Bolestivá křeč se mi rozlévala nohou z místa rány, ale já ji ignorovala. Celou cestou domů jsem nemyslela na nic jiného, než na mrtvé tělo muže v té uličce. Jak krev všude explodovala, když kulka prošla jeho tělem.
Před očima se mi objevil zchátralý bytový dům. Moje matka, Flora a já jsme žili v celém deseti patrovém bytě úplně sami. Myslím, že naše patro bylo jediné ve kterém se dalo aspoň trochu žít. Ostatní patra opuštěné a z nějakého důvodu rozpadlé. Majitelka se již před několika lety rozhodla odstěhovat do Ameriky a tvrdila, že ji duch mrtvého manžela nechce opustit. Jaký skvělý život, co?
Nebyl to zrovna ideální domov, ale přesto to bylo místo, ve kterém se dalo žít. Rychle jsem běžela po schodech nahoru a funěla u toho jako prase. Vážně bych se sebou měla začít něco dělat. Výtah byl léta nepoužíván a nejspíš taktéž rozbitý. Raději bych šplhala přes pět pater schodů, než abych riskovala, že spadnu i s výtahem, a zemřu tak strašlivou smrtí.
Zastavila jsem u pátého patra, místě našeho apartmánu. Otočila jsem klíčem a vešla dovnitř. První věc, kterou jsem spatřila, byla má vlastní matka, jak leží spící na gauči. Lahve Whiskey poházené okolo, stejně jako spousta cigaret. Matka byla hubená, křehká žena. Pitím alkoholu promarnila své mládí, a vyměnila jej za vrásky a staře vypadající tvář, navzdory tomu, že jí bylo pouze třicet čtyři. Blonďaté vlasy měla špinavé, a z úst jí kapala slina.
Znechuceně jsem nakrčila nos. Bez ohledu na to jak moc jsem prosila, stále odmítala jít na léčení. Vzdala jsem to s ní už dávno. Pokud by se chtěla napravit, udělala by to již dávno. Udělala jsem svou práci a jako dcera selhala. Ne že by mě to snad zajímalo.
Obešla jsem roztrhaný gauč a snažila se vyhnout skvrnám na podlaze kolem. Musela jsem to později všechno vyčistit, protože by to nikdo jiný neudělal. Byla jsem docela vyspělá, co se tohoto týče. Dokud měla má matka chlast a cigarety, nezajímala se o nic jiného.
Zrovna, když jsem mířila k Flořině pokojíku, má sestra z něj vyšla. Její jemné blonďaté vlásky zděděné po matce, osvětloval měsíc za ní. Držela se svého špinavého plyšového medvídka, kterého jsem jí dala ke třetím narozeninám, a běžela ke mně.
"Viktorie, kde jsi byla? Chyběla si mi." řekla jemně, svírajíc mou nohu. Vypustila jsem ze sebe nucený smích a pohladila ji jemně po vlasech.
"Byla jsem jen venku, malá F" odpověděla jsem, sklánějíc se k ní. Její velké panenkovské oči plné nevinnosti zničené vším, co si za svůj krátký život zažila, na mě hleděly. Lámalo mi srdce, že nikdy nebude žít svůj život tak, jak si zaslouží.
"Máma zase pila svůj speciální džusík." zašeptala má sestřička, jakoby to bylo nějaké tajemství. Říkala pivu "speciální džusík" , protože jsem ji tuhle frázi naučila. "Dnes na mě byla zlá, Vik. Ublížila mi. Vidíš?", Flora si vyhrnula rukáv svetr, aby mi ukázala ošklivé popálení od cigarety na její paži. V očích se mi nahromadily slzy. Kdybych nezůstala uvízlá v knihovně, možná bych byla schopná to zastavit.
"Promiň Flor", zamumlala jsem. "Nemyslela jasně. Pamatuješ si ten příběh o tatínkovi?" Přikývla. "No, tak teď jí zrovna chybí. Jednou se vrátí, ale do té doby bude maminka smutná. Slibuji, že se všechno spraví, ano?"
Byly to čisté lži, kterými jsem ji krmila. Náš otec by se nevrátil ani za milion let. Ale nemohla jsem se jen jen tak podívat do těch modrých nevinných kukadel a říct jí pravdu.
"Teď mě obejdi a honem jdi spát."
Flořiny drobné ruce se ovinuly kolem mých ramen. Chvíli jsem ji držela. Věnovala mi zubatý úsměv a poté odcupitala zpátky do pokoje. Zůstala jsem klečet, přemýšlejíc, co všechno se dnes stalo.
Netrvalo dlouho a zase mi začala migréna.
Vstala jsem a vrátila do svého vlastního pokoje. Na telefonu jsem si pustila písničky, jak nejhlasitěji jsem mohla, a snažila jsem se nevnímat okolní svět. Převlékla jsem se do pohodlného oblečení, a vrátila se do postele, zadržujíc slzy. Nesmyslná slova a rytmus písničky mi dunil v hlavě. Věděla jsem, že nikdy nemůžu mluvit o tom, co jsem dnes v noci viděla.
Život v Draycottu mi dal nespočet tvrdých lekcí, ale jedna věc, kterou stálo za to si pamatovat, je fakt, že je vždy lepší mlčet. Nechtěla jsem ohrožovat Floru jen kvůli špatnému svědomí. Koneckonců, ticho není nic jiného než ocelový nůž odložený na štěrku temné uličky. V Draycottu je ticho nad zlato.
2181 slov