*Pohled třetí osoby*
Pro Louise to bylo neskutečně dlouhá doba, co čekal, kdy se jeho láska vrátí odtamtud, odkud by se nikdo nikdy nedostal. Držel její bezvládné tělo v náručí a čekal. Ignoroval kamínky, na kterých seděl, které nebyly zrovna dvakrát pohodlné, i studený vítr, který se nesl od jezera a chladil ho tak po celém těle, ale hlavně netrpělivě čekal, kontrolujíc hodiny.
Věděl, že jí to neměl dovolit, jenže on sám si myslel, že jí to nakonec rozmluvil. Vždyť to, co chtěla, udělat byla sebevražda, to věděla stejně dobře, jako on. A i když svého nejlepšího kamaráda zbožňoval, cítil výčitky, že i přesto nebyl schopen nechat Katie se obětovat i za předpokladu, že by dokázala Nialla vrátit.
Když už to trvalo pár hodin, došlo mu, že už tu takhle nemůže dál jen bezvládně sedět a nic nedělat. Opatrně vstal, i s ní v náručí a rozešel se zpátky k zaparkovanému autu.
U auta si pozvedl jedno koleno, aby mu nevypadla z náruče a on si mohl tak uvolnit alespoň jednu ruku a otevřít dveře od zadních dveří a opatrně ji položil dovnitř. Jakmile chtěl zavřít dveře, všiml si, jak její ruka, kterou položil na její břicho, sjela podél těla a zůstala nehybně trčet ve vzduchu. Na okamžik sekl víčka k sobě, skousl si spodní ret. Chtěl cítit bolest místo zármutku, proto se kousl tak, až ucítil pachuť krve, která mu vytryskla na místě, kde se jeho zuby setkaly se rtem. Raději tahle bolest, než ta z její ztráty.
Dovřel dveře, zasedl za volant, připoutal se bezpečnostním pásem, utřel si obličej od slz a naposledy se otočil, aby se ujistil, že tam Katie pořád je.
„Zvládneme to, zlato, dostaneme tě z toho.“ slíbil jí těsně před tím, než s rachocením nastartoval motor a rozjel se pryč.
*Katie pohled*
Zatím co pro Louise to bylo pár hodin, pro Katie jakoby se zastavil čas.
„Ale já tě nezabila, já tě ..“ dala jsem si ruce do vlasů, zavřela oči a snažila se vybavit si ten den. Copak je doopravdy možné, aby zabila svého kamaráda?
„Katie, to je dobrý. Už jsem se přes to přenesl a navíc, to nebyla tak úplně tvoje vina, byli jsme děti.“ než jsem se nadála na mých rukou spočinuly jeho. Pomalu jsem otevřela oči a střetla se s jeho pohledem.
Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy, ale ať jsem se snažila sebevíc, nešlo mi je zastavit., tak jsem se jim poddala nakonec. „Já jsem nikdy nechtěla nikomu ublížit, Li.“
„Já vím, Katie. Taky ti to nevyčítám, jen jsem ti to připomněl, promiň. Neměl jsem.“ V jeho očích byla omluva, ale ještě něco. Za tím vším, jsem měla pocit, že je něco, co neříká, ale z nějakého důvodu, jsem se nevyptávala. Nezajímalo mě to.
O dalších pár minut později, mi to tam ukazoval. Jestli tohle bylo nebe, pak jsem si ho teda představovala naprosto jinak. Musím uznat, že se víc jak kdokoliv trefili bratři Winchesterovi. Doopravdy jsem měla pocit, že je to spíše jako jedna obrovská čekárna, kde člověk čeká, než na něj dojde řada, aby mohl konečně vejít do toho pravého nebe.
Liam si všiml, že jsem zmlkla a jen se zvědavě rozhlížím kolem a usmál se.
„Nevypadá to tu podle tvých představ, co?“
Zmateně jsem se na něj podívala. Bylo to, jakoby přesně věděl, o čem jsem přemýšlela. Jen se pousmál a pokrčil rameny. „Taky jsem měl jinou představu o tom.“
Chápavě jsem přikývla a znovu se rozhlídla kolem. „Já už tady jednou byla. Pro Kola.“ Cítila jsem, jak Liam vedle mě se napřímil, jakoby ho to co jsem řekla, znepokojilo. Proč?
„Ale tehdy to vypadalo jinak. Víc jako dům,“ zmateně jsem se zastavila a otočila zpátky směrem, odkud jsme přišli, kde už zase nic nebylo vidět, jakoby to zmizelo mávnutím čarovným proutkem. „Teď je to celé jinak, proč?“ otočila jsem se na něj s nadějí, že mi odpoví.
Liam však neodpověděl, jen se vydal dál chodbou, co mi přišla jako tunel.
Povzdechla jsem si tiše, naposledy se rozhlídla kolem na ty bílé zdi a lidi, co tu někteří postávali jako tělo bez duše, jiní mě pečlivě celou dobu pozorovali a pak tu i byli takoví, co jen seděli v rohu s koleny přitisknutýma na svém těle a hlavou položenou na nich. Těch mi bylo nejvíc líto a pociťovala jsem silnou potřebuju jim pomoct, zeptat se co se jim stalo, ale neodvážila jsem se k nim ani přiblížit, místo toho jsem se vydala rychle za Liamem, který mi skoro zmizel z dohledu.Jakmile jsem ho doběhla, neodpustila jsem se ho zeptat. „Kdo jsou všechno ti lidi?“
„To jsou ti, co nepřešli na druhou stranu. Zatím.“
Trochu jsem svraštila obočí. „Proč nepřešli? Udělali něco zlého?“
V odpověď mi byl jeho smích, který se ale nepodobal tomu, na který jsem si pamatovala. Tenhle byl plný hněvu a nenávisti, záště – instinktivně jsem couvla o krok dozadu.
„Ne všichni, co nepřešli, museli něco udělat zlého. Já jsem tady přece taky a udělal jsem něco? Ne, to ty.“
Okamžitě jsem zalitovala, že jsem se vůbec ptala. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem podvědomě věděla, že jsem tady z nějakého důvodu, akorát jsem si na ten důvod nemohla vzpomenout.
I když jsme procházeli jednou částí toho všeho, cítila jsem jakoby deja vu. Takový ten pocit, kdy si jste téměř 100ˇ% jistí, že jste tady už byli, ale přitom to není možné, nebo je?
Když jsme míjeli další „pokoj“ něco mě táhlo dovnitř, proto jsem se zastavila. Pohlédla jsem na dveře, pak na Liamovi záda, ani si nevšiml, že jsem zastavila. Vlastně mi to bylo nějak jedno, teď jsem měla jen obrovské nutkání vejít dovnitř. Jakmile jsem se už chystala vstoupit, dopadla mi na rameno něčí ruka a zabránila mi v tom.
Lehce jsem pootočila hlavu, abych se setkala s dotyčným – s Liamem.
„Tady ne, tenhle pokoj je zakázaný.“ pronesl klidně, ale jeho oči říkali něco jiného. Pořád těkal mezi mnou a těmi dveřmi, jako bych to měla zakázané jen já.
„Proč je zakázaný?“ další otázka.
„Protože jsem to řekl a neptej se pořád tolik, už mi z těch otázek akorát tak leze hlava kolem. Jdeme dál.“ zavelel a vydal se zase svou cestou, tentokrát mě však „táhl“ před sebou, abych se náhodou ještě někde nezastavila.
Ještě než jsme zahnuli za roh, neodpustila jsem se znovu neohlídnout zpátky na ty dveře.
*Niall pohled*
Zvedl jsem hlavu, kterou jsem měl doposud položenou na kolenou a všiml si, Zayna, který tu byl se mnou už snad pár hodin, jak mlčky ale s obavami kouká na stín postavy, stojící za dveřmi.
Vlastně to ani nebyly dveře, na první pohled to tak vypadalo, ale dveře se normálně otvírají pomocí kliky, tyhle ne. Těmito šlo normálně projít skrz, ale přitom měly pořád vypadat jako normální obyčejné dveře. Nechápu.
Pohlédl jsem na tu postavu, pak na Zayna a přimhouřil oči. Z nějakého důvodu mi přišlo, že právě proto tu po celou dobu je, nechce, aby ten člověk za dveřmi mě uviděl, ale copak jsem byl tak důležitý? Okamžitě jsem tu myšlenku zavrhl a hlasitě si povzdechl, čímž jsem upoutal konečně jeho pozornost.
„Neříkej mi, že se nudíš. Mrtvoly se nenudí.“ pronesl to jakoby to bylo něco normálního.
„Ještě stále nejsem mrtvý, i když si to přeješ.“ Zayn se uchechtl.
„Zatím,“ pronesl tiše, ale slyšel jsem to. Pohlédl jsem na něj, pak znovu na tu postavu, kde už museli být dvě, protože jsem viděl dva stíny, které pak zmizeli – nejspíš odešli.
„Stejně nechápu, co tímhle vším sleduješ? Katie ti věřila, ve všem a tys jí podkopl nohy, nám všem.“
„Ou ..“ pronesl lítostivě a i tak na mě koukl, jen jsem protočil oči, protože to hrál. „Asi bych ti teď měl říct, jak moc mě to mrzí a že to napravím, viď? Smůla, ty tu shniješ a ti tví povedení kamarádíčkové taky, a nebo, dostaneme Katie místo nich, tak či tak, ty tu shniješ.“
Pohnul jsem se při jeho proslovu a vstal. Bylo divné zase stát na nohou, když jsem tu musel sedět snad pár dní už. „Vám vůbec nejde o nás, ale o ni. Chceš Katie ..počkat.“ docvaklo mi to najednou. „My?“
Zayn vypadal jako by si uvědomil, že prozradil něco, co neměl. Jen se poškrábal na zátylku.
„To já jen .. co je ti vlastně do toho, buď zticha a seď tady.“ pronesl jízlivě, otočil se ke mně zády a mě bylo jasné, že tímhle je naše konverzace u konce.
Zase zpátky jsem si sednul, ale tentokrát jsem začal přemýšlet.
Pokud Zayn mluví pravdu, což nejspíš ano, pak tu nejde jen o něho, jak jsme si mysleli, ale i o někoho dalšího. Což by pak znamenalo, že za tímhle vším není Zayn, ale ta další osoba. Zayn Katie poznal až ten den, kdy spolu poprvé mluvili, takže není možné, aby mu někdy něco udělala, aby se teď mohl na ní mstít, nebo na nás.
Ale kdo to je? A proč to dělá? Co chce tím vším získat?
Musím se nějak dostat k ostatním a varovat je.
*Marcel pohled*
Seděli jsme na gauči v obyváku, když se zprudka otevřely dveře, až jsme všichni nadskočili a dovnitř vešel Louis s .. panebože.
První, kdo byl u něj byl Kol. „Ne ne ne, prosímtě řekni mi, že ..“ Louis prudce zavrtěl hlavou.
„Není mrtvá, teda … myslím si to. Není ještě studená takže ..“ začal se do toho zamotávat.
Pohlédl jsem na Minu, které stékaly slzy po tváři a jen tam tak stála a koukala na scénu před ní. Měl jsem sto chutí ji obejmout, ale sám bych se tím nejspíš zhroutil a to jsem nemohl. Uvolnil jsem prostor na gauči, což Louis pochopil a i hned ji tam opatrně položil.
„Co se stalo?“ dostal jsem ze sebe, až jsem se sám divil, že jsem se nezakoktal.
Loui na mě zvedl zrak a pak zpátky se ohlédl na Katie.
„Našel jsem ji ještě předtím, než to začala dělat a .. skoro jsem ji měl, myslel jsem si, že od toho opustí, ale ona nakonec ..vydala se pro Nialla, ale je pryč už pár hodin, vlastně dýl jak pár hodin a já nevím ..nemohl jsem ji tam jen tak nechat ..“
Semknul jsem víčka k sobě. Zhluboka se nadechl, přešel k bratrovi a bez nějakých řečí jsem ho obejmul. Pamatoval jsem si na to, co mi nedávno řekl, ale doufal jsem, že mě neodstrčí. Místo toho mě sám objal ještě pevněji.
***
V noci mě vzbudil studený závan větru, který se sem nějak prodral, i když okna jsem měl zavřená. Zamračil jsem se, ale než jsem stihl cokoliv udělat, zezdola se ozvaly kroky.
Zaklel jsem v duchu, že Kol musejí mít parkety, my jsme měli koberec a proto, u nás nešlo slyšet téměř nic, tady? Vše.
Kol nechtěl být sám v tomhle obrovském domě. A i když byl starší, jak my, mohli jsme se mu divit? Louis se okamžitě nabídl dobrovolně a já se nabídl, že zůstanu s ním, Mina ale musela domů. Někdo přece do té školy chodit musí. Jakoby už tak nebylo divné po tomhle všem chodit do školy.
Když jsem ty kroky zaslechl znova, naštvaně jsem odhodil deku stranou a vydal se dolů.
Sešel jsem dolů do obývacího pokoje a málem mě trefilo, když jsem viděl Louise, jak drží Katie za ruku, sedí na podlaze u gauče a hlavu má opřenou tak, aby na ni viděl. I on se lekl, podle toho, jak sebou škubl.
„Ježišmarja, Marceli ..“ zaklekl. Nevinně jsem se pousmál. Přešel k lampičce na stolku a rozsvítil ji.
„Co tady proboha děláš? V ..“ otočil jsem se na hodiny. „Ve dvě ráno?! Jsi se zbláznil? Proč nespíš?“
Louis chvíli mlčel. Přejel jsem si rukou obličej. Bezvadný Marceli, on je smutný a ty mu ještě vynadej.
„Omlouvám se, já jen že ..musíš spát, Lou.“
„Nemůžu usnout, tak jsem si šel pro vodu, ale když jsem ji spatřil. Jak tu jen tak leží ..“Lou se otočil na mě, abych mu viděl do tváře. Hned jsem toho zalitoval, protože se mu do očí znovu hrnuly slzy. Bylo mi ho líto, co vše si musí projít, aby byli spolu. „Co když se neprobudí, Marci? Já ..mám Nialla rád, hrozně moc, ale ..“
Dokončil jsem za něj větu. „Ale ji máš radši.“ na to už nic neřekl, jen přikývl.
Sedl jsem si do křesla, přitáhl nohy k tělu a opřel si hlavu o opěradlo. Loui na mě jen zmateně pohlédl, ale když viděl, že se nikam nechystám, přešel to mlčky.
Bylo těžké sledovat ho, jak tiše sleduje Katiino tělo. Tak moc by jí pomohl, jenže nevěděl jak. Nikdo to nevěděl.
Začal jsem přemýšlet nad vším, hlavně nad tím, co budeme dělat, když se ..ne! Na to ani nemysli, okřikl jsem se v duchu, když najednou jsem ucítil ten závan zase. Narovnal jsem se a zmateně pohlédl kolem. Louis udělal totéž, tak mě napadlo, zda to necítil též.
„Cítil jsi ..“ Louis přikývl, ale mlčel. Místo řeči, se podíval na Katie.
„Myslíš, že to ona?“ zeptal se pak tiše. Jen jsem pokrčil rameny.
Najednou tu to bylo znovu, tentokrát mnohem mnohem studenější, než předtím, až mi z toho začaly cvakat o sebe zuby.
„Louisi, já si ..“ než jsem to dořekl, Louis se zadíval někam za mě. Zmateně jsem se na něj podíval. Skousl jsem si spodní ret, nevěděl jsem, zda se otočit nebo raději dělat, že nic.
Moje zvědavost zvítězila, takže jsem se pomalu začal otáčet, dokud jsem nespatřil to, co Louis a nevyskočil blesku rychle z toho křesla, na kterém jsem doposud seděl.
„To nemůže být pravda ..jak?“ zeptal se Louis tiše. Copak já vím? podivil jsem se v duchu.
Před námi stál Niall.