Louis vběhl do nemocnice, jen co se dozvěděl, kde se Niall nachází. Ani jsme se ho nesnažili nikdo zastavit, na co taky. Stejně by se tam vydal, akorát bychom to udělali horší, než to už je.
Když jsem vešla do nemocniční haly po boku s Marcelem, spatřila jsem Louise stát u skleněného okna a koukat mlčky dovnitř. Pohlédla jsem na Marcela a beze slov jsme se vydali k němu.
Marcel si stoupl vedle Louise a povzbudivě mu dal ruku kolem ramen. Neodvažovala jsem se podívat dovnitř, protože jsem moc dobře věděla, co tam najdu. A to bylo to jediné, co jsem nechtěla – aby někdo trpěl kvůli mně.
„Pan Niall Horan utrpěl těžká zranění hlavy a míchy. Má tři zlomené žebra, zlomenou ruku.“ Už když to policajti vyprávěli, dělalo se mi zle. A to jsme nevěděli, že nás další překvapení čeká i v nemocnici.
Asi pár minut poté, co jsme přišli k Niallovému pokoji, se u nás objevil doktor Echolls.
„Doktore, jak je na tom Niall?“ zeptal se jej hned Louis, ani se neobtěžoval s pozdravem.
Pohlédla jsem na Louise. Ještě nikdy jsem ho neviděla takhle bezmocného. Na okamžik mě napadlo, zda se takhle cítil, i když jsem tu ještě před pár měsíci ležela já, ale moje myšlenky byly okamžitě zahnány slovy doktora.
„..nevíme, zda se probudí, a i kdyby se probudil, jeho šance na stoprocentní uzdravení je ..je jedna ku milionu.“ Zaslechla jsem až poslední dovětky.
„Co prosím?!“ zvýšil o oktávu hlas Louis. Marcel ho mírně přidržel za ruku, aby náhodou po doktorovi nevystartoval.
„I když se pan Horan probudí, což bohužel nepředpokládáme, tak může mít doživotní důsledky a dysfunkci u většiny orgánů.“ ke konci věty doktor ztišil hlas.
Dala jsem si ruku před pusu, abych ze sebe nedostala sten, který se mi dral na povrch. Při pomyšlení, že Niall bude mít následky toho všeho, a nebo, že se už nikdy neprobudí, na mě šli mrákoty.
„Ne,“ pronesl Louis tiše, pak zvýšil hlas, až téměř křičel. „Vy ho z toho dostanete, rozumíte?! Dělejte zázraky, ale dostaňte ho z toho! A ty mě sakra pusť!“ okřikl se posléze na svého bratra a vytrhl se mu ze sevření, ve kterém ho Marcel držel. Ten na něj pohlédl zmateně a trochu vyděšeně. „Nesahej na mě,“ pronesl Loui varovně a rozešel se pryč.
Cestou nezapomněl ještě převalit stolík s časopisy na podlahu.
Všichni tři jsme se podívali za jeho siluetou, dokud nám nezmizel z dohledu.
„Je mi to líto,“ pronesl doktor a zmizel.
Povzdychla jsem si a posadila se na nemocniční křeslo, přímo naproti dveří do Niallova pokoje. Marcel si chvíli po mě přisedl.
Dlouho jsme setrvávali v tichosti, dokud nepromluvil první on. „Není to tvoje vina, to víš.“
Pousmála jsem se hořce. „Není?“ pootočila jsem hlavu na něj, pak ukázala rukou na pokoj. „Řekni to jemu, až se vzbudí, jestli vůbec.“ Zatnula jsem pěst.
„Katie, to co se stalo Niallovi byla jen ..“
„Byla jen co?!“ vyštěkla jsem po něm a vstala. „Nehoda? Osud?! Já ti na oboje seru, Marceli. Niall je v téhle místnosti, podle všeho se nevzbudí a pokud ano tak jeho život bude naprosto na hovno a proč? Kvůli tomu, že mě poznal.“ Marcel jen mlčky přihlížel tomu, jak si na něm vybíjím vztek. Jen seděl a poslouchal.
„A takhle skončíte všichni, Niall je jen začátek.“ dokončila jsem svůj proslov a uhnula pohledem z Marcela.
„Katie, je normální, že si to dáváš za vinu.“ zasmála jsem se hystericky, když jsem ho zaslechla, jak mě znovu brání.
„Neposloucháš mě, nikdy jsi mě neposlouchal.“ pronesla jsem tiše s pohledem upřeným na podlahu.
„Vždy jsem tě poslouchal, ale teď musíš poslouchat ty mě, ano? Ano?!“ zvýšil hlas on, když jsem neodpovídala. Nakonec jsem se na něj donutila podívat. Stál vedle mě, s pohledem na mě. „Tohle není tvoje vina, ale Zaynova. Zayn za tohle může. Pokud chceš být na někoho naštvaná, dávat to někomu za vinu - pak jemu, ne sobě. Můžeš být naštvaná, to ti nikdo nesebere, ale buď naštvaná tím správným směrem. Použij ten vztek na to, abychom se ho zbavili jednou pro vždy. Využij radu tvé matky – musíš vidět skrz.“
Na okamžik jsem se zarazila při jeho slovech, které se řinuly z jeho úst. Měl pravdu. Pokud za to někdo skutečně mohl, pak Zayn.
„Musím jít, zůstaň tu a kdyby se vrátil Louis .. řekni mu, že je mi to líto.“ Pronesla jsem ještě, když už jsem couvala k východu.
Než Marcel něco stihl namítnout, prolítla jsem mezi dveřmi a běžela k autu, kterým jsme přijeli.
Právě mě napadlo, jak najít Zayna.
*Louis pohled*
Byl jsem zamčený na toaletách snad už přes hodinu, ale nevadilo mi to, proč taky. Nemohl jsem uvěřit tomu, co se stalo Niallovi, proč zrovna jemu? Nikdy nic nikomu neudělal. Samozřejmě, že jsme jako kluci kradli v obchodech lízátka a sem tam šikanovali děcka ve škole, no a? Kdo to kdy neudělal? To přece není důvod proč někoho zmrza.. semknul jsem víčka k sobě. Neměl jsem ani odvahu to slovo vyslovit.
Uslyšel jsem, jak někdo vešel dovnitř, následně i kroky.
„Loui?“ trochu jsem si oddechl, když jsem zaslechl hlas bratra, ale zároveň jsem znovu pociťoval tu jistou nenávist, co jsem k němu míval před rokem. „Loui, jsi tady?“ když jsem neodpovídal, myslel jsem, že odejde, ale ne. Marcelovi zřejmě docvaklo, že tam jsem i ve které kabince, protože jen jedna byla zavřená. Přisedl si z vnější strany ke dveřím, o které se opřel a chvili jen tak seděl a mlčel.
„Katie si to dává za vinu, Lou, naprosto všechno. Ještě jsem jí nikdy neviděl v očích, to co teď, než odešla. Byly tolik plné ..nenávisti, hněvu, smutku.“ Vítej v klubu, pomyslel jsem si hořce. „Potřebuje nás, bráško, stejně jako teď nás potřebuje i Niall a Mina.“
Zamračil jsem se, vstal z podlahy, na které jsem doposud seděl, odemkl a vyšel ven, tak rychle, až se Marcel na druhé straně dveří lekl a tak tak že odskočil ode dveří, když jsem je otevřel. S úlevou si oddychl, když spatřil, že ještě stále žiji a nic jsem si za tu dobu neudělal. Popošel blíž ke mně, ale než stačil dočinit svůj plán a obejmout mě, uhnul jsem. Zmateně a zaskočeně se na mě podíval.
„Prostě to nedělej,“ řekl jsem s pohledem upřeným na jeho zmatenou tvář. Všiml jsem si, jak mu v obličeji přeběhl náznak pochopení, který najednou vystřídal strach v očích.
„Loui ..“
„Ne, Marceli.“ zastavil jsem ho v mluvní, dřív, než by mi začal hrát na city, které momentálně byly samy o sobě na mizerné pomyslné linii.
„Jsi můj bratr, ale tím to končí. Nevrátíme se do staré koleje, stále máš mé slovo, že tě nikdo z mých kluků nebude obtěžovat, ale tohle to bratříčkování a předstírání, že jsme nejlepší přátelé – je u konce. Nejsme, nebudeme a nikdy jsme jimi nebyli. Můj nejlepší kamarád momentálně bojuje o život tam vedle v místnosti a přísahám Bohu, že za to, co se mu stalo, někdo zaplatí, kdokoliv.“
Marcelovi oči se začaly pomalu, ale jistě zaplňovat tekutinou, kterou jsem tak dobře znal. Byla to věčnost, co jsem ho viděl naposledy v tomhle stavu, ale k mému zděšení, mi to bylo jedno. Chci říct, že jsem ho nechtěl rozbrečet, ale moje hlavní priorita bylo uzdravení Nialla. Znovu jsem se cítil, jako ten starý Louis, z doby, kdy jsem ještě neznal Katie a nemohla mě tudíž ještě napravit.
Uhnul jsem pohledem a vydal se ke dveřím, když mě Marcelova ruka přistála na paži a zastavila.
„To nemůžeš myslet vážně. Potom všem, čím jsme si prošli to jen tak zahodíš? Copak to pro tebe nic neznamenalo? Nic z toho? Já, Katie, nic?“ sjel jsem pohledem z jeho ruky na obličej, po kterém už ztéklo pár slz.
„Ovšem, že ano, ale to i Niall. Nemůžu přijít o dalšího člověka, na kterém mi záleží.“
„Tak nás, mě, od sebe neodstrkuj. Zvládneme to, ale společně.“
Kéž bys tak měl pravdu, bráško, pomyslel jsem si. Mé srdce chtělo tolik ho obejmout, omluvit se, slíbit, že budeme navždy spolu, ale můj rozum byl jiného názoru.
Zakroutil jsem hlavou a vyškubl se mu. „Ne, Marceli, nezvládneme.“ Znovu jsem se k němu otočil zády. Doslovně.
Už jsem chytal za kliku ode dveří, když mě zastavil jeho hlas.
„Pokud odejdeš těmi dveřmi ..“ na okamžik se odmlčel. Slyšel jsem, jak se zhluboka nadechl, aby si dodal chybějící odvahu a dokončil svou větu, po které mě bodlo u srdce, ale neměl jsem na výběr. „tak se už nemusíš vracet, už nebudeme bratři.“ Jeho hlas přešel do šeptu, ale slyšel jsem to až moc dobře.
Semknul jsem víčka k sobě, levou ruku zatnul v pěst a skousl si spodní ret. Nemohl jsem a nechtěl, abych dal najevo, co pro mě jeho slova znamenají, nesměl to vědět. Nesměl vědět, že jsem to já, kdo je tady oběť a ne on. V momentě, kdy jsem se už rozhodl otočit na něj a vše mu říct, se mi před očima odehrála scénka z předchozí půl hodiny.
Stál jsem před zrcadlem v nemocničních toaletách, opřený o umyvadla a mlčky jsem pozoroval proud stékající vody z kohoutku. Nemohl jsem se vrátit za Marcelem a Katie bez toho, abych neměl chuť s něčím nepraštit a pak se tam sesypat. Musel jsem být kvůli nim silný a vydržet. V případě, že bych selhal, Marcel je schopný se okamžitě sesypat jako hromádka neštěstí a Katie by se okamžitě vydala na pospas Zaynovi.
„Takže velký a drsný Tomlinson umí i přemýšlet o něčem jiném, než o sobě? Hmm.“ Prudce jsem se otočil přímo na Zayna stojícího za mnou. Zmateně jsem pohlédl na dveře, které nevypadaly, že by je někdo použil, pak mi došlo, že on je vlastně nepoužívá.
„Jsi němý?“
„Co chceš?“ sebral jsem veškerou sílu, aby se mi nezačal třepat hlas. Zayn se pousmál.
„Samozřejmě, že Katie, ale tu jen tak nedostanu.“
Přimhouřil jsem oči, ale mlčel. Jen si povzdychl a rozhodil rukama.
„Okey, Niall byl jen začátek, to víš, máte dva dny do pátku a vás ještě zbývá ..“ odmlčel se a začal počítat na ruce a vyjmenovávat. „Mina, Kol, Marcel, ty ..a Katie. 5 lidí.“ Když jsem stále nic neříkal, Zayn protočil panenkami. „Zbav se Marcela a Miny a já ti slíbím, že se jich ani nedotknu.“
„Zbavit se jich? Jakože je ..zabít?“
Zayn se zasmál, až jsem měl pocit, že ty zrcadla musí prasknout, jak mi to dralo uši. „Asi nebudeš nejchytřejší. Zbav se jich. Marcel na tobě lpí, jsi jeho vzor, jeho velký bráška a když o tohle přijde, nebude mít nic kromě Miny, tudíž .. se bude držet stranou.“
Na okamžik jsem se zarazil. „Proč je pro tebe můj bratr taková hrozba?“ To bylo poprvé, co jsem ho viděl zaraženého.
„Co prosím? Marcel a hrozba? Pro mě? Nechtěj mě rozesmát, Tomlinsone, ale když to musíš vědět. Marcel lpí na tobě, Katie na Marcelovi a tobě. Zbav se Marcela a přijde o něj i Katie a problém vyřešen.“
„Když odmítnu?“ zeptal jsem se, i když jsem odpověď už poznal.
Zayn se přiblížil ke mně, až jsem měl pocit, že mezi náma není ani milimetr, co by nás dělil.
„Pak bude další na řadě Marcel s Minou, pak Kol a nakonec nechám umřít tebe, když to Katie bude sledovat. Budeš škemrat o holý život, stejně jako všichni, jako to dělal Niall, ale hádej co? Zemřeš v její náručí a ona pak bude s tím pocitem, že tě nemohla zachránit žít navěky. Bude si to vyčítat, trápit se ..až nakonec stejně zemře a dostanu ji, je mi fuk zda budu muset pro to jít přes mrtvoly. Vlastně už přes ně jdu.“ zasmál se tiše. „Je to na tobě, Tomlinsone.“
Otevřel jsem oči a pohlédl na dveře přede mnou.
„Je mi to líto, Marceli.“ vylítlo mi z úst dřív, než jsem zabral za kliku.
S těmi slovy jsem otevřel dveře a vyšel na chodbu, nechávajíc za sebou svého bratra samotného.
_________________________________
Hello! <3
Jen aby bylo jasno, dlouho nepřibyl díl, protože jsem neměla dostatek votes a ani komentářů a asi to zavedu znovu, protože když šlo dát na víc než ¾ dílů i přes 50 vote a teď nemá díl ani 20 pomalu, tak musí být něco očividně špatně :( Proto ruším, že budu přidávat min. jednou týdně, budu přidávat, až budu mít dostatečný počet votes a komentářů, já se omlouvám za to, ale pak mám pocit, že to je naprosto neužitečné a zbytečné.
Jinak, před pár dílama jsem po vás chtěla youtube kanál, ale rozhodla jsem se, že jednoduší bude když vám sem dám odkaz na můj a kdo chce, tak si mě přidá a já si vás přidám pak zpátky. Tady je odkaz na jedno z mých videí: https://www.youtube.com/watch?v=CkJo0dAWKCk
Doufám, že jsem vás tím moc nenaštvala, ale jaksi nevidím jiné řešení.
Přeji hezké počtení a hezký den, doufám, že v česku máte aspoň hezky, tady v Londýně dnes prší .D