Odpoledne jsem si půjčila Kolovo auto a zajela do městské knihovny. Někde přece musí být alespoň náznak toho, jak se zbavit Toma. Už přes dvě hodiny jsem seděla mezi různými knihami od duchařiny až po magické žvásty a povídky Harryho Pottera – ani netuším, jak se mi tyhle knihy dostaly na stůl. Nejdůlěžitější však bylo, že v žádné knize jsem nenalezla odpověď.
Bylo mnoho článků o tom, že je tu magie už ode dávno. Nebo-li tzv. osud, který je daný už od kolébky každému a nikdo na světě nemá tu moc, ho změnit. Jednou se se svým osudem narodíte a už vám navěky zůstane, dokud jej teda nenaplníte. Mnoho knih líčilo o lidské duši, která je uvězněná mezi životem a smrtí, poté, co je člověk sprovoden ze života lidí krutou smrtí, ale nikde se nepsalo o tom, co se nám zrovna dělo.
Ze čtení mě vytrhlo až vibrování mého telefonu. Odtrhla jsem zrak od textu v knize a podívala se na displej, kde se zračilo jméno volajícího. Povzdychla jsem si, když jsem tam spatřila jméno Louise. Neměla jsem po ranní návštěvě náladu s kýmkoliv mluvit, ani ne s Louisem, proto jsem nezvedla hovor, jen počkala dokud to nevzdal – a taky, že to byla doba.
Znovu jsem se začetla do knihy o duchařině, když se za mnou ozval hlas.
„A já myslel, že děláš něco rozumného, než to, že vysedáváš v knihovně a čteš si pohádky.“
Zamračila jsem se a skousla si ret. „Nech mě hádat, Kolovo auto?“ zeptala jsem se, když si Loui přisedl naproti mně ke stolu. Jen se usmál.
„Tak trochu a navíc, jsi mi nevzala telefon.“ Chvíli na mě koukal, aby zjistil, zda mu na to něco řeknu, pak se dal znovu do řeči. „Děje se něco?“
„Ne, mělo by?“ konečně jsem odtrhla oči od knihy a pohlédla na něj přes stůl.
Byl krásný jako vždy. Vlasy jakoby měl na hlavě vrabčí hnízdo, rifle a tričko s mikinou. Léžerní oblečení. „Katie, nejsi dobrá lhářka.“
Pousmála jsem se. „Slib mi, že nebudeš vyšilovat.“
„Proč bych měl vyšilovat? Kdy jsem naposledy vlastně vyšiloval?“ zeptal se s úsměvem na tváři, čemuž jsem se musela pousmát.
„Dnes mě navštívil Tom, jsem v pořádku, ani se mě nedotkl, jen mi nabídl dohodu. Já za vás všechny.“ Nemusela jsem číst myšlenky, aby mi došel Louisův výraz v obličeji. Byl naštvaný a to dost.
„Co jsi mu na to řekla?“ zeptal se po chvíle ticha.
„Co bych mu tak mohla říct? Odmítla jsem. Najdu vlastní způsob, jak vás všechny ochránit.“
Louis si přitáhl židli blíže k mé a nenásilně mi sebral knihu z rukou, zavřel ji a odsunul dál.
„Katie, všichni tě máme rádi, ale nikdo z nás nedovolí, aby ses za něj obětovala, já v první řadě ne.“
Na to jsem mu neodpověděla nic, oba dva jsme věděli, že jsme schopní se za toho druhého obětovat, ať už ten druhý s tím souhlasí, nebo ne.
***
Seděli jsme před Costou. Upíjela jsem svoje latte, zatím co Louis se ládoval snad už třetím muffinem. Přišlo mi to divné, vzhledem k tomu, že on a sladké nešlo nikdy dohromady – pokud to nebylo od jeho mámy, která peče bezvadně.
„Nad čím přemýšlíš?“ vytrhl mě z myšlenek Louisův hlas. Pohlédla jsem na něj, když jsem ho viděla mluvit s plnou pusou, přičemž tak roztomile krčil nosem, když se snažil, aby to znělo normálně, málem jsem latte vyprskla - jen jsem se jím zakuckala. Na okamžik se na mě podíval s přimhouřenýma očima, pak jen pokrčil rameny a dál ujídal svůj muffin.
„Nad tím, že tvá máma mívá skvělé buchty.“ Odpověděla jsem mu po chvilce, když jsem si byla sama sebou už jistá, že neudělám nějakou nehodu s mým latte. Louis přikývl, ale neodpověděl, protože znovu měl plnou pusu, nad čímž jsem se jen usmála a upila.
Než to celé dojedl, uběhlo pár minut ticha, při kterých jsem mohla přemýšlet, aniž by mě z něčeho znovu obvinil. „Měli bychom vyřešit Zayna.“ Teď jsem se zakuckala doopravdy. Začala jsem kašlat, abych se náhodou nebývávala, udusila a otočila se na něj i s židlí na které jsem seděla.
„Proč? Co chceš vyřešit? Zayn si vzal Tomovo tělo, díky němuž dokáže všem, komu bude chtít ublížit, včetně vás.“
„Včetně tebe, Kat.“ opravil mě.
Zhluboka jsem se nadechla, moc dobře jsem věděla, kam tím směřuje.
„Loui, já se přece nehodlám jen tak ..“ než jsem stihla dokončit větu, přerušil mě když se na stole začal pohybovat jeho mobil a vyzvánět. Oba dva jsme pohlédli na jméno volaného.„Ty to nezvedneš?“ zeptala jsem se zmateně, když se k ničemu neměl.
„Nezvedám cizí čísla.“ Ujasnil mi a pohlédl od mobilu na mě.
„Ale tohle může být důležité.“ Zamračila jsem se, sebrala telefon a než něco stačil namítnout, zvedla jsem to.
„Halo?“ Zamžikala jsem očima po stole, když se neozývalo ze sluchátka vůbec nic. „Halo?“ zopakovala jsem a stále nic. „Ha-.“ Než jsem se stačila zeptat po třetí, Louis mi vytrhl mobil z rukou a sám si ho přiložil k uchu a zeptal se na stejnou otázku, na kterou jsem se už ptala dvakrát, ale se stejným výsledkem. Nakonec to položil a odložil mobil zpátky, kde byl. „Divné,“ konstatoval nakonec. Jen jsem pokrčila rameny a dál se věnovala svému latte, abychom mohli už odejít.***
Než jsme se dostali od Costy do naší uličky, zastavili jsme se ještě v obchodech, což Louis přímo nesnášel.
Po asi sté otázce, zda si mám vzít tyhle nebo tyhle boty, to vzdal a odešel před obchod, cestou si samozřejmě nezapomněl něco mumlat pod vousy, čemuž jsem se musela jen zasmát a tím ho ještě víc namíchla.
Když jsme zabočili za roh, spatřili jsme u našich domů až podezřele moc aut – policejních. Zmateně jsem se podívala na Louise a instinktivně mu stiskla více ruku, za kterou mě držel. Sám se rozešel blíž, takže jsem jej následovala, ale už když jsme se blížila k nim, se mi svíral žaludek tušením a obavou.
Došli jsme k Louisovým dveřím, ale než je stihl otevřít, otevřely se samy. Teda otevřel je policejní strážník, co zrovna vycházel z domu. Všichni tři jsme se trochu sekli, když jsme před sebou stanuli tváří v tvář, ale na rozdíl od našich zmatených výrazů, které zůstaly, jeho se změnil v soucitný. Přimhouřila jsem oči. Marcel.
„Marceli?“ nečekala jsem na vysvětlení. Pustila jsem se Louise, proklouzla do domu a očima těkala po obyváku a hledala Marcela.
V obyváku stáli další tři policisté, Johanna a ..
„Kole?“ zeptala jsem se zmateně, když jsem spatřila sedět v křesla svého bratra. Kol se na mě otočil. Na jeho tváři se objevila úleva. Během vteřiny byl u mě a pevně mě objímal, zatím co já stále tápala, co se děje.
„Bože, Kat, tolik jsme se báli, kde jste sakra byli?!“ zvýšil po chvilce hlas. Zmateně jsem vyhledala očima Louise, který byl stejně zmatený, ale nepromluvil.
„V Costě, v knihovně a ..v obchodě. Co se děje, Kole?“ zeptala jsem se na otázku, která mi v hlavě kolovala už pár minut. Nedostala jsem odpověď, protože se z kuchyně vynořil Marcel. Oddechla jsem si jako nikdy, když jsem ho spatřila se zmrzlinou v jedné ruce a s lžící v druhé. Takže tu nebyli kvůli němu, ale proč potom? Otočila jsem se zpátky na bratra, stále jsem čekala na odpověď.
Kol ale pohledem vyhledal Louise.
„Mysleli jsme, že jste zmizeli, když jste nikdo nebrali telefon. Volali jsme vám snad stokrát během celého dne, ale neodpovídali jste, tak jsme dostali strach.“
„Mě nikdo dnes nevolal,“ zaprotestovala jsem a pro jistotu si zkontrolovala telefon, kde jsem doopravdy neměla ani jeden zmeškaný hovor.
„To neznámé číslo,“ pronesl Louis téměř neslyšitelně.
„Cože?“ otočila jsem se na něj zmateně. Louisův a můj pohled se střetl.
„Dneska mi volalo to neznámé číslo.“ Vysvětlil. Jen jsem zmateně koukala, protože jsem nechápala. „Myslím, že to byl Zayn.“ Zamračila jsem se, protože jsem stále nechápala. Louis to nakonec vzdal a pohlédl na svou mámu. „Proč jste nás vůbec hledali?“
Johanna se pomalu zvedla z gauče, na kterém doposud seděla a pohlédla na svého nejstaršího syna.
„Jde o Nialla, zlato.“ Nebyla jsem jasnověděc, abych věděla, co přijde, ale i tak jsem měla pocit, že se se mnou brzo zatočí celý svět a nebude to nic příjemného.
„Je mi to líto, zlato.“
______________
Jop, a prosím nebijte mě, já vím, že to vypadá ..divně, ale jak mám ve zvyku, ne všechno je vždy tak jak to zrovna vypadá, to přece víte ..i když ..:D