Marcel nás zavedl do obývacího pokoje, kde už byli všichni – včetně mého bratra. Zmateně jsem se podívala po všech. Niall seděl v křesle u okna, Kol zase postával se zkříženýma rukama na hrudi u krbu a Marcel si přisedl vedle Miny, která seděla doposud na gauči s pohledem upřeným na noviny před sebou, které se povalovaly na stole.
Cítila jsem, že tenhle „problem“ bude mnohem jiný, než jsem si představovala. Popošla jsem k Mině a posadila se na kraj gauče. Ta mě obdařila falešným úsměvem, který musela trénovat hrozně dlouho, podle jejího pohledu.
„Tak fajn, co se děje?“
Všech pět lidí – včetně Louise, se na mě otočilo, ve tvářích pohled, který jasně naznačoval, zda nejsem praštěná na hlavu, že o tom nevím. Jenže já nevěděla.
Jako první si povzdechl bratr. Popošel ke stolu a podal mi noviny, co ještě před momentem ležely přede mnou a Minou. Zmateně jsem si je převzala a pohlédla na ně, ale nic zvláštního jsem neviděla. Kol si znovu povzdychl. „Strana 21.“ Přimhouřila jsem oči, tohle už začínalo být vážně dost divné, ale začala jsem pomalu otáčet stránky, dokud jsem nedošla až na onu, stranu 21. Jako vždy tam byly zprávy o úmrtí, ale nechápala jsem pointu toho všeho, dokud jsem nezabloudila očima na konec strany. Zmateně jsem pohlédla na všechny kolem, pak zpátky do novin, zda vidím dobře.
„Katie? Co je to?“ zeptal se zmatený Louis, na kterého jsem dočista zapomněla. Mlčky jsem mu podala noviny.
„To není možný.“ zašeptala jsem. Marcel se na mě otočil.
„A to ještě není vše, mrkni se na datum.“ Nechápavě jsem se podívala na něj, pak přešla tu mezeru mezi mnou a Louisem a počkala, dokud neotočil noviny na první stranu a nemohla se tak podívat na datum, které vždy bývá v levém rohu. I teď tam bylo, což mě uklidnilo, dokud jsem si to pořádně nepřečetla.
„13.6.2014?“ zvedla jsem pohled od novin a znovu se podívala na všechny. „Dnes je přece 7.“
„Právě,“ uchechtl se Niall. „Ty noviny by prakticky ještě neměly ani vyjít a vuala, už je tu máme naservírované s oznámením o naší smrti. A když to můžu říct, tak se zdá, že pro nás bude tenhle pátek 13ctého poslední, vážení. Pro všechny.“
****
O tři hodiny později, jsme stále všichni byli v jednom pokoji, v jednom domě a v jednom velkém otazníku. Většinou se každý dohadoval s každým, protože nikdo nechápal, co se to děje.
Už před patnácti minutami jsem se rozhodla nechat je se dohadovat o samotě a zalezla jsem si do Louisova pokoje. Stoupla jsem si k oknu a jako vždy, když přemýšlím, začala si kousat nehet. Pamatuju si, jak mi máma milionkrát připomínala, že jsem se jednou narodila jako dáma, tak bych s tím mým zlozvykem měla přestat, ale nějak mi to nešlo docílit. Vlastně bylo dost ironické, že si na mámu a její řeči vzpomínám teď mnohem víc, než kdy předtím, vzhledem k okolnostem bych je uvítala slyšet znovu. Přála bych si, aby mě chytla za ruku, podívala se mi do očí a řekla mi, že vše bude v pořádku, vše bude přesně tak, jak má být. Přála bych si přijít dolů za ostatníma s odpovědma, které si zaslouží, jenže já je nemám.
Najednou se ozvalo zavrzání dveří. Pousmála sem se a otočila s tím, že do pokoje právě vešel Louis, ale nevešel. Když jsem se otočila směrem ke dveřím, nikdo v pokoji nebyl, byla jsem tam stále sama, což mě trochu znervóznilo. Přišla jsem ke dveřím a zkusila zatáhnout za kliku, byly zavřené, takže nebylo možné, abych je slyšela zavrznout. Jediné rozumné řešení bylo jasné. Duch.
Přivřela jsem oči, čelem se opřela o dveře přede mnou a na moment si přála, aby to nebyl Zayn.
Pomalu jsem se začala otáčet s obavami toho, co uvidím za mnou. Ať jsem už ale čekala kohokoliv, tak určitě ne tu osobu, co stála přímo přede mnou.
Na okamžik jsem myslela, že mi už totálně přeskočilo, ale ona tu stála. Stála tu v bílých šatech, které obepínaly její štíhlou postavu, její krásné blonďaté vlasy se jí vlnily podél ramen a jako vždy se na mě dívala s těma krásnýma hnědýma očima plné něhy a lásky.
Jakmile jsem vstřebala první šok z toho, že ji vidím, nahrnuly se mi do očí slzy.
„Mami?“ Máma se pousmála a přikývla.
„Jsem to já, srdíčko. Teda, ne oficiálně já, ale jen můj duch.“ To mi stačilo. Víc jsem nepotřebovala vědět. Přiskočila jsem k ní a silně ji objala. Jakmile se kolem mých zad obemkly její ruce, věděla jsem, že tohle není sen, a i kdyby byl, tak se nechci vzbudit. „Vypadáš nádherně. Tolik ses změnila, Katie.“
Poodtáhla jsem se od ní na nezbytnou vzdálenost . Máma mi setřela slzy, které se mu skutálely po líčku a usmála se. „Jsem na tebe pyšná, Katie.“
„Já ne.“ špitla jsem. Máma se na mě zmateně podívala a vyčkávala na vysvětlení. Zhluboka jsem se nadechla a sklopila pohled. „ Všechny jsem uvedla do nebezpeční, Kol skoro zemřel kvůli mně a teď všichni .. my všichni ..oni zemřou ..a já nevím, co s tím. Nevím, jak zastavit Zayna, mami.“
Na okamžik zavládlo ticho, až jsem si začínala myslet, že si myslí totéž. „Zlato podívej se na mě,“ když jsem se ani nehnula, zvýšila hlas, jak to dělávala pokaždé, když začínala být naštvaná a to nebylo nikdy dobré, takže jsem raději poslechla. Nasrat mámu za živa bylo zlé, nechtěla jsem pokoušet ji po smrti. „Nic z tohohle není tvá vina, nic. Ten dar, ať to už nazveš darem, nebo prokletím, bylo to s tebou od tvého narození, věděli jsme to. Tvá pravá matka se tě snažila před tím ochránit, i když to tak možná nevypadalo, ale jak můžeš někoho ochránit před něčím, s čím se ten člověk už dávno narodil? Nemohla nic dělat. Bylo ti souzeno vidět duchy a pomáhat jim a ať už si to přeješ nebo ne, tohle se už nikdy nezmění, Katie.“
„Já si tohle ale nevybrala.“ špitla jsem tiše a utřela si další slzy, které se mi kutálely po tváři.
Máma se pousmála a pohladila mě po vlasech.
„Já vím, zlato, ale dokud to pořádně nepřijmeš, nebudeš schopna vidět, co je za tím. Musíš vidět skrz a pak pochopíš vše, včetně toho, jak se zbavit Zayna.“
Na moment jsem se odtáhla. „Vidět skrz? Co to znamená, vidět skrz? Skrz čeho?“ než mi máma mohla odpovědět, začala mi mizet před očima, doslova. „Ne ne ne ne, musíš mi říct, co to znamená, mami! Mami!“ vykřikla jsem a pokusila se ji rukama zachytit, ale byla pryč. Poslední, co jsem zaslechla, byla její slova.
„Vždy na tebe budeme dávat pozor, zlato.“
__________________
Jako první se chci omluvit, za mou absenci, ale můj ntb se rozhodl od května nespolupracovat a až dnes jsem ho dostala, takže se vážně omlouvám a doufám, že te´d už bude pracovat, jak má a já budu moct konečně dodávat min. jednou týdně .)))
p.s.: opakuju se, ale mnohokrát děkuju za podporu a čtivost téhle povídky, je to neuvěřitelné, jak něco tak zle napsaného, může číst tolik lidí a ještě to mít rádo a navíc přetrpět to čekání! Opravdu děkuju, děkuju hrozně moc každičkému z Vás, kdo to čte, hodnotí, komentuje! Musím říct, že ty komentáře jsou mnoho kdy zrovna ta jedna věc, co mě drží od toho všechno nevzdát ..takže ještě jednou děkuji! :*