Pomocí lžičky jsem nasypala do tří hrníčků určité množství zrníček kávy, které jsem následně zalila horkou vodou z varné konvice a nosem vsála tu úžasnou vůni. Vždycky jsem zbožňovala vůni kávy a ani nedokážu vysvětlit proč, prostě mi ta vůně přišla uklidňující. Vrátila jsem konvici na své místo, hrníčky položila na červený tác, na nějž jsem přidala cukřenku a malou konvičku s mlékem, načež jsem tác vzala do rukou a vydala se do obývacího pokoje, odkud se ozýval zvuk vycházející z televize a současně i hlasy Neymara a Lea, který přišel před pár minutami.
„Já tě chápu, kámo, ale on by určitě nechtěl, aby ses v tom užíral a zůstal celou dobu zavřený doma," řekl Leo, opírajíc si loket o postraní opěrku sedačky a podpírajíc si hlavu. „Vnímáš mě ty vůbec momentálně?" Otočil se na Neymara, když na jeho slova nějakou dobu nereagoval.
Položila jsem tác doprostřed konferenčního stolu, na kterém byly rozdělané dva sáčky od chipsů a plechovka od piva, a před každého položila jeden hrníček.
„Děkuju." Pousmál se na mě Leo a následně žduchl do Neymara, který celou dobu koukal před sebe na velkoplošnou obrazovku televizoru, na níž pobíhaly počítačově upravené postavičky fotbalistů. „Halo, země volá Neymara."
Ney si povzdechl, něco zmáčkl na ovládání konzole, kterou položil na stůl a natáhl se po plechovce s pivem. „Vnímám tě, neboj," řekl a opřel se o opěrku,přičemž se napil. „A nemusíš se strachovat ani o to, že budu zavřený, o tom nikdo nemluvil, jen jsem ti prostě řekl, že nemám náladu na to jít se s vámi dneska někam bavit. S Brunou už máme nějaké plány."
Překvapeně jsem se na něj podívala, zatímco jsem si sedala vedle něj na kraj sedačky a do ruky si brala svou kávu. Opravdu jsem netušila, že jsme se domluvili na nějakých společných plánech. „Máme?" zeptala jsem se s nakrčeným čelem.
„Jo, chci být dneska s tebou. Jen s tebou," odpověděl jako by to byla samozřejmost.
Těšilo mě, že chce dnešní den strávit se mnou, ale z druhé stránky jsem nechtěla, aby se stranil ostatním. „Ney, klidně můžeš jít někam s kluky, myslím, že by ti to prospělo, třeba bys přišel na jiné myšlenky a-"
„Chci být s tebou, ano? Co nechápete na tom, že nemám náladu jít se někam bavit?" Rozhodil rukama, div nevylil pivo a mě neuhodil do obličeje. „Uvědomuješ si, že jsem se včera dozvěděl, že umřel člověk, který pro mě něco znamenal?" Podíval se na Lea. „A pokud se nemýlím, tak i pro tebe? Opravdu nemám náladu jít se hned den na to někam bavit a zapíjet to, nebo dokonce předstírat, že se nic nestalo, protože stalo, Leo."
„Jasný, nechceš to zapíjet na veřejnosti, a proto to radši zapiješ doma." Odfrkl si Leo a pokroutil hlavou. „Nemysli si, že je to těžké jen pro tebe. I já jsem se to včera dozvěděl a rozhodně jsem kvůli tomu neskákal radostí ke stropu. Nechtěl jsem tomu věřit a přál si, abych se vzbudil z noční můry. Já toho člověka znal od samého začátku v Barceloně, kamaráde, takže mi rozhodně nebyl ukradený. A pokud jsi ho znal alespoň trochu dobře, tak bys věděl, že kdyby tu teď byl, tak ti nakáže, abys přestal s těmi svými depresivními myšlenkami a užíval si život, protože ti je dvaadvacet."
S Leovými slovy jsem souhlasila, ale současně jsem chápala Neymarovu situaci, kdy neměl náladu na zábavu a svým způsobem truchlil. Rozhodně bych na tom byla stejně.
„Ale Tito tu není! Hele, přišel jsi mě sem poučovat? Jestli jo, tak se klidně zvedni a můžeš odejít, protože já na tohle nejsem zvědavý. Nechci prostě vypnout a zapomenout na to, co se stalo, nechci se jít bavit, chci si prostě užít klid, chápeš? Takže pokud tvá návštěva spočívá pouze v kázání, tak čau." Díval se na Lea se zamračením a jeho svaly na rukách se napínaly. Opět se v něm probral vztek.
Položila jsem svůj hrníček s kávou na stolek a vzala do ruky tu Neymarovu. „Zlato, klid," řekla jsem konejšivým hlasem a přejela mu palcem po hřbetu ruky. Nelíbila se mi představa, kam by to směřovalo, kdyby vybouchl víc a všechen vztek hodil na svého nejlepšího kamaráda, který je tu pro něj ve všech situacích a snaží se mu pomoct. „Leo, dneska to nech být, někdy příště se znovu všichni domluvíte." Usmála jsem se na Lea, který se se semknutými rty díval na svého kamaráda, jenž momentálně věnoval svůj pohled plechovce od piva.
Souhlasně přikývl a položil dlaň na Neymarovo rameno. „Promiň, kámo. Máš pravdu, nemám právo tě poučovat, ani jsem kvůli tomu nepřišel. Jen nechci, aby ses v tom užíral, protože to on by opravdu nechtěl a-"
„Můžeme změnit téma konverzace? Dneska opravdu nemám náladu hrát tuhle hru ‚Co by, kdyby tu Tito stále byl', protože je to zbytečné." Protočil očima a znovu se napil z plechovky piva, jež následně zmačkal. „Jdu si pro další." Zvedl zmačkanou plechovku do vzduchu. „Chceš taky?" Podíval se na Lea s otázkou, ten jen záporně zakroutil hlavou. „Fajn," řekl Ney s pokrčením ramen a postavil se, odcházejíc do kuchyně.
Zapadla jsem více do sedačky, tvář si překrývajíc dlaněmi, do kterých jsem zničeně vydechla. Z Neymara jsem cítila chladnost a odměřenost, což se mi vůbec nelíbilo. Komu taky jo. Věděla jsem, že nejbližší dny pro něj budou těžké, ale nechtěla jsem, aby se kvůli tomu do sebe uzavřel a kopal kolem sebe.
„Nedovol mu, aby se tím neustále užíral. Já chápu, že nemá náladu se bavit, já taky nijak zvlášť nepřekypuju veselou atmosférou, ale vím, že když zůstanu sám, tak to jen zhorším," řekl najednou Leo vedle mě, ani jsem si nevšimla, že se ke mně přesunul.
Stáhla jsem ruce z obličeje a nechala je spadnout do klína, otáčejíc na něj hlavu. „Věř mi, že jsem si toho moc dobře vědoma. Zažila jsem něco podobného, když rakovinu diagnostikovali babičce a řekli nám, že je to poměrně dost špatné. On popírá ten fakt, že už je konec a proto o něm nechce momentálně mluvit v takovém spojení, protože mu to jen připomíná, že je konec, že je pryč." Povzdechla jsem si. „Včera pro mě bylo opravdu těžké nesložit se, když jsem ho viděla, jak to vzal. Věděla jsem, že když se tohle stane, tak to bude to nejhorší, ale byla to pro mě bolest ho tak vidět a nevědět, jak mu pomoct. Pomůžu mu se s tím smířit, ale nejdřív musím zjistit, jaký je jeho postup, každý to má jinak. Každý ten smutek ventiluje jinak."
„Dopřej mu nejkvalitnější sex, myslím, že tohle u něj alespoň trochu zafunguje." Ušklíbl se a já měla sto chutí po něm hodit něco tvrdého, ale vzhledem k tomu, že všechny vhodné předměty byly cenné, tak jsem si musela vystačit s pěstí, kterou jsem mu zasáhla pravé rameno.
„Idiote, v takové situaci není vhodné vtipkovat." Bouchla jsem ho znovu, když se hlasitě rozesmál. Ale jakmile se mi v hlavě vytvořila vzpomínka, na včerejší noc, kdy po mně Ney chtěl, abych mu pomohla se odreagovat tímto způsobem, tak jsem cítila, zvyšující se teplo na mých tvářích.
„Takto ventiluji já svůj žal – snažím se na to nemyslet a ostatní přivést k úsměvu, protože to pak přinutí k úsměvu i mě. Potom je ta bolest o něco menší. Sama jsi říkala, že každý truchlí jinak." Pokrčil rameny a následně se na mě zpříma podíval. „Počky, dle tvého výrazu usuzuji, že jsem zasáhl do černého – ono k tomu už došlo!"
„Ve výběru témat nejsi zrovna nejlepší, zůstaň radši u hraní fotbalu, to ti jde líp." Protočila jsem očima a vzala si do ruky svůj hrníček s kávou, ze kterého jsem se napila, pohled od něj odvracejíc.
„Chceš znát podrobnosti?" ozvalo se za námi a do pár sekund už u nás Ney stál. „Posuň se, jsi až moc blízko mé holce." Posunkem ruky, ve které nedržel další otevřenou plechovku piva, mu naznačil, aby se posunul zpátky na své místo, jak Leo i udělal. „Když jsem říkal, abysme změnili téma konverzace, tak jsem nemyslel zrovna můj sexuální život, ale pokud tě to opravdu zajímá, tak to máš mít." Ušklíbl se na něj a posadil se. Pivo si přehodil z pravé ruky do levé a pravačku omotal kolem mých ramen, stahujíc si mě víc na své tělo.
Když se nadechoval k dalším slovům, tak ho Leo zastavil. „Dobrý, nepotřebuju vědět podrobnosti." Dal ruce před sebe do obranného gesta. Posunul se na sedačce dopředu a natáhl se po cukřence, aby si osladil kávu. „Stačilo mi jednou, když jsi mi vykládal detaily své vášnivě žhavé noci s tou sexy blonckou s déčkama," řekl.
Nadzvedla jsem obočí a podívala se na Neymara, který se zas díval na Lea, ale následně, zřejmě jakmile vycítil můj pohled, se mi zadíval do očí. „To jako vážně?" zeptala jsem se a napila se.
„To bylo pár týdnů po mém přestěhování se sem," upřesnil a mé obočí letělo ještě výš. Opravdu mi právě naznačil, že se s Leem bavil o nějaké dívce, se kterou měl poměr, ještě než jsme spolu začali chodit? Upřímně, i po několika měsících našeho vztahu, jsme se ještě nedostali k tématu holky z klubu či večírků – v mém případě žádní kluci z klubů ani večírků nebyli. O svých bývalých jsme tedy věděli, protože přeci jen jsme byli nejlepšími kamarády nějaký ten pátek, ale to ostatní jsme si nechávali pro sebe.
Naklonila jsem hlavu na stranu, rty spojila do tenké linky a oči přimhouřila, nepřerušujíc náš oční kontakt. Samozřejmě, že jsem mu neměla za zlé, že si někdy uměl užít s nějakou holkou, ale v tuhle chvíli mi to nebylo zrovna nejpříjemnější.
„Oh, tohle téma jsme asi taky mohli vynechat." Jako první přerušil náš oční kontakt Ney, který se podíval na Lea. „Celkově téma sex," usoudil a napil se.
„Ne, klidně si osvěžte vaši paměť a popovídejte si o tom, mě to vůbec nevadí," řekla jsem, odvracejíc od obou pohled.
„Ale no tak, Bruno." Ucítila jsem na svém stehně Neymarovu dlaň, kterou mi jej mírně stiskl. „Žádná nebyla jako ty a já to ani měnit nechci, protože ty jsi to nejlepší, co mě potkalo." Vzal mi bradu do prstů a otočil mi tvář tak, aby se dostal svými rty na ty mé.
I když jsem se snažila hrát uraženou sebevíc, tak jsem nemohla odolat a drobné polibky, které mi věnoval, mu oplácela. Na jeho rtech jsem cítila hořkost způsobenou požitím piva, ale ani to nezabránilo tomu příjemnému pocitu.
„Halo, lidi, já jsem stále tady. Pokud chcete soukromí, stačí mi to říct, já to pochopím," ozval se Leo.
Ney se ode mě odtáhl, ale jen na pár milimetrů, stále jsem cítila jeho teplý dech na mých tvářích. „Žárlíš?" S nadzvednutým obočím se podíval na naši návštěvu. Leo jen protočil očima. „Radši mlč a pojď si se mnou zahrát FIFU, v té tě momentálně porazím."
„Tady by ti to šlo, ale na hřišti ne, co?" Ušklíbl se Leo a vzal si od Neymara nabízenou konzoli.
Ney něco navolil na obrazovce pomocí tlačítek a odložil pivo na stolek. „Za pár dní se budeš divit," odpověděl mu bez pohledu.
„Jak za pár dní?" zeptal se zmateně Leo. I já jsem byla docela zmatená, protože ještě před pár dny se vším chtěl seknout a tvrdil, že to nemá cenu.
„Dal jsem si cíl - dřít a dostat se v té nejbližší době, jak jen to půjde, na hřiště. Žádný den se nebudu šetřit a budu se snažit postupovat výš a výš, protože on mě bude hnát vždy kupředu."
*****
„Ney, myslím, že bysme měli vyrazit zpátky, vypadá to, že bude pršet," zhodnotila jsem situaci, když jsem viděla, jak se naším směrem blíží černá mračna jednoznačně nasáklá vodou, která se nad našimi hlavami roztrhnou. Stála jsem opřená o zábradlí, jež se táhlo podél tréninkového hřiště FC Barcelony, na kterém se nacházel pouze jeden jediný človíček a tím byl Neymar. Jeho slova o tom, že bude dřív víc a víc, myslel opravdu vážně a chtěl to uskutečnit hned dnes. Trávili jsme tady už dvě hodiny a on si ještě ani jednou neodpočinul. Začínala jsem o něj mít strach, protože jsem si nemyslela, že je vhodné, aby se tolik namáhal, aby tolik zatěžoval své koleno.
Zhluboka jsem si povzdechla, když na moje slova nijak nereagoval, jako by je ani neslyšel, a dál přeskakoval překážky, vysoké zhruba do půlky jeho stehen.Odrazila jsem se rukama od zábradlí, prohrábla si vlasy, které mi začal cuchat vítr, jenž se zvedal, a podlezla pod zábradlím, abych se dostala na travnatou plochu.Ruce jsem si vložila do kapes mikiny a trochu se zatřepala, protože mi začínalo být chladno, počasí jsem krapet podcenila. Pomalými krůčky jsem se vydala jeho směrem, přičemž jsem zaznamenala, jak mi na tvář kápla první vlhká kapka.Zamrkala jsem a podívala se na oblohu, která byla o několik odstínů opět tmavší než před pár minutami. „Ney, opravdu už si myslím, že to stačilo. Jsme tu dvě hodiny a každou chvíli se pořádně rozprší, nemusíš být ještě nemocný," zkusila jsem to znovu.
„Půjde to bokem, uvidíš," řekl zadýchaně, když přeskočil poslední překážku, po které následoval slalom mezi vysokými tyčemi zapíchnutými v zemi. „Jestli ti je zima, půjč si mou bundu, mám ji v tašce," dodal, zrychlil, napřáhl nohou a kopl do míče, který však letěl mimo bránu. „Kurva!" zaklel a práskl rukama.
Povzdechla jsem si, když vztekle kopl i do druhého míče, kterým tentokrát zasáhl tyčku. „Myslím, že už to stačí. Zase to nepřeháněj." Zastavila jsem se na místě těsně u slalomu a smutně se na něj dívala, když se posadil na studenou zem, ruce si opřel o kolena a díval se před sebe na bránu. „Zlato." Oslovila jsem ho, ale když nereagoval, tak se k němu rozešla. Dřepla jsem si za něj a ruce mu položila na ramena, která jsem mu promasírovala. „Pojď už."
„Nechci jít." Zakroutil hlavou a následně ji sklopil. Působil jako malé dítě, které nechce odejít z pískoviště. „Je mi jedno, jestli je zima nebo prší, musím to zvládnout. Už mě to koleno nebolí, začínám cítit, že si zvyká, chce to ještě chvíli a třeba už ty míče nebudou lítat do prdele."
Dala jsem mu pusu do vlasů a objela ho kolem krku, bradu si opírajíc o jedno z jeho ramen. „Můžeme se vrátit zítra, začíná kapat," řekla jsem, když na mě dopadly další kapky. „Nemůžeš chtít všechno hned. Ani sis neodpočinul, celé dvě hodiny si jedeš svoje a nezastavil ses. Možná sis párkrát odpočinul tím, že jsi přestavěl ty překážky a zaběhl si pro zakopnuté míče, ale já nechci, aby ses utahal. Nechci, aby sis to ještě nějak zhoršil." Dala jsem mu další pusu do vlasů.
Ney chytil mé zápěstí, které mírně stiskl a ruce mi sundal z jeho krku, posunul se a postavil. „Nebojte se o mě všichni," odsekl a jeho kroky mířili k zakopnutému míči.
Sklíčeně jsem se za ním dívala a s hlubokým povzdechnutím se postavila. Opravdu jsem si přála, aby si dal říct a sám usoudil, že to pro dnešek stačilo. Je to přeci člověk a každý člověk potřebuje pauzu, potřebuje odpočinek a načerpat síly. Ale on to za celou tu dobu neudělal ani jednou. Má to koleno postupně zatěžovat a ne ho přetěžovat. Rozhodně nezačal s trénováním v B-týmu jen tak, mělo to nějaký jasný význam, který on zřejmě nechce pochopit.
Když na mě začaly dopadat dešťové kapky častěji, tak jsem si nasadila na hlavu kapuci a vlasy si schovala dozadu, abych je neměla mokré. Neymar jako by ani nepostřehl, že opravdu začíná pršet, a podle mračen jsem si nemyslel, že to bude jen přeháňka. Měl na sobě stále jenom tričko s dlouhým rukávem a kraťase, vůbec to nevypadalo, že by mu byla zima, i když šla teplota o několik stupňů dolů.
Postavil si oba míče před čáru označující hranici brankoviště a proběhl kolem mě k zábradlí, za nímž měl na jedné z laviček položenou svou tašku. Zamračila jsem se, protože jsem si nemyslela, že by opravdu uposlechl má slova, ale on z ní pouze vytáhl svou černou šusťákovou bundu, se kterou se rozběhl ke mně. „Obleč si to, ať nenastydneš." Pousmál se na mě a nastavil mi jeden z rukávů.
„Ale co ty? Neříkej mi, že tobě zima není, měl by ses taky obléct, když už tě odtud nemůžu dostat," řekla jsem, zatímco mi pomáhal obléct si jeho bundu, jako bych toho snad nebyla sama schopná.
Postavil se přede mě a zapnul mi ji až ke krku. Vzal si do dlaní mé tváře a zadíval se mi do očí. „Mně zima není, jak běhám, tak se zahřívám, neměj o mě starost."Věnoval mi krátký polibek na rty. „Musím to dneska zvládnout," téměř zašeptal, jako by tu byl někdo s námi a on nechtěl, aby to slyšel.
„Moc dobře víš, že nemusíš. Máš na to plno dalších dnů, Ney," řekla jsem a chytila ho za ruce, když se chtěl otočit. „Proč to chceš všechno zvládnout najednou?" Zadívala jsem se mu do jeho čokoládových očí, které nezářily jiskřičkami jako jindy.
„Protože Tito ve mně věřil a já ho nechci zklamat ani po jeho smrti, Bruno, proto," vysvětlil jako by to mělo být naprosto pochopitelné, ale mě to jako vysvětlení nestačilo.
„Já v tebe taky věřím, Ney, všichni v tebe věříme, ale to neznamená, že nám to musíš dokázat najednou. Můžeš skákat bez toho, aby ses zastavil kvůli bolesti, můžeš měnit pohyb, můžeš sprintovat, všechno jsi zvládl bez zastavení, to ti opravdu pro dnešek nestačí?" Byla jsem už zoufalá. Vzdávala jsem to ho přemlouvat, ale chtěla jsem znát jasné vysvětlení toho, proč si myslí, že to všechno musí dokázat dneska. Nemá stanovený žádný režim jeho návratu, nikdy není dobré nic uspěchat, v jeho situaci obzvláště. Vyhověla jsem mu s tím, že chtěl dneska podstoupit individuální trénink bez Pepa, protože ten trávil svůj den s rodinou, ale nechtěla jsem dopustit, aby si nějak ublížil, protože se přepínal.
„Chci to zvládnout pro něj, Bruno. Začal jsem v Barceloně pod jeho vedením a mým starým cílem bylo darovat mu zápas, jenže teď nemůžu úplně přímo. Chci se pro něj tedy vrátit na hřiště co nejdřív, chci mu ten zápas darovat tak, jak Leo daruje každý svůj gól své zesnulé babičce. Chci to prostě, tak mi to prosím dopřej. Je to moje přání a vyjádření vděčnosti. Nenáviděl bych se, kdybych jen seděl doma a nesnažil se."
„Nikdo si nemyslí, že se nesnažíš. Ti, co tě znají, to vidí a jsou si tvé snahy vědomi. I Tito byl, stále je, protože na tebe dohlíží." Opět jsem zamrkala, když mi na tváře začala dopadat smršť dešťových kapek a kolem se ozval onen šum. „Terén bude brzy nestabilní, prosím, zase moc neblbni," poprosila jsem ho.
„Odejdu, až oba ty míče trefím tam, kam chci – do pravého horního rohu. Dřív mě odtud opravdu nedostaneš, tak mi prosím drž palce. Klidně tu budu do noci, je mi to jedno." Vytáhl své dlaně z mého sevření a zastrčil mi za ucho pramínek vlasů, který se mi postupně smáčel.
Než jsem mu stačila cokoli na to odpovědět, tak se otočil a odběhl na začátek sestavených překážek, jejichž úkon začal vykonávat, zatímco já stála na místě a podporovala ho.
Nevím pokolikáté už ty překážky zvládnul, ale ani jednou se mu nepodařilo oba míče dostat do svého cíleného bodu. Z jeho přístupu už jsem začínala pociťovat zoufalství a frustraci z toho, že ho opět nechtějí poslouchat nohy tak, jak by si on představoval.
Pod mýma nohama se začalo tvořit bláto, které mi špinilo bílou podrážku na botách, a kapky smáčely vrchní část oblečení, které jsem na sobě měla, včetně riflí, které se mi začínaly lepit na kůži. Modlila jsem se, aby Ney došel k rozumu a usoudil, že v takovém počasí už to nemá cenu, ale znala jsem ho dost dobře, abych věděla, jak moc paličatý je.
Přeskočil všech pět překážek, následoval slalom, který opět zvládl perfektně a rozběhl se na míč. Napřáhl nohu a vší silou zasáhl jeho spodní část. Skousla jsem si spodní ret a sledovala, jak se míč vznáší vzduchem. Endorfin v mém těle se nahromadil, když míč zasáhl Neymarův cílený bod a síť se zavlnila. S radostí v očích jsem se na něj podívala a i na něm jsem viděla radost.
„Musím to zvládnout kvůli němu. Tak prosím!" Rozběhl se k druhému míči, který následoval ten první.
„Jo!" vykřikla jsem radostí a mé ruce vystřelily vzhůru. Měla jsem takovou radost, že to ani popsat nedokážu. Přiznávám, že jsem měla z té radosti husí kůži po celém těle.
„Já jsem to zvládl! Zvládl jsem to!" Ney si zajel prsty do vlasů, za které si zatahal a následně si promnul obličej dlaněmi.
Měla jsem radost i za něj, endorfiny se mi skutečně rozlily po celém těle. Rozběhla jsem se k němu a ruce omotala kolem jeho krku, zatímco on ty své kolem mého pasu a zatočil se mnou, až mi spadla kapuce z hlavy, ale to jsem neřešila. Postavil mě zpátky na nohy a mou tvář vzal do dlaní, načež spojil naše rty v jedny. Stáli jsme uprostřed hřiště, nechávajíc se máčet průtrží dešťových kapek, ale ani to nedokázalo zničit tuhle šťastnou chvilku.
„Já to zvládl," vydechl a opřel si své čelo o to mé. „Nohy mě už zase začaly poslouchat." Zeširoka se usmál.
Takový úsměv jsem u něj dnes viděla poprvé a zahřál mě u srdce, musela jsem mu ho beze sporu oplatit. Vidět ho opět šťastného je pro mě něco nejcennějšího. „Miluju tě," zašeptala jsem. Nevím, proč jsem si pro vyjádření radosti vybrala zrovna tyhle slova, ale prostě ze mě automaticky vypadla.
„Ne tolik jako já tebe." Znovu spojil naše rty a za pas si mě k sobě pevně přitiskl, jako by mě nechtěl za žádnou cenu pustit.