I hned jsem sebrala svůj mobil a vytočila Kolovo číslo. „Prosím, zvedni to. Kole, no ták zvedni to.“ Když se mi ozvala ženská, se slovy, že jsem se dovolala do záznamníku, vypnula jsem to. Rozeběhla jsem se směrem ke schodům, abych si vzala mikinu, protože na poměry ve městě bylo už příliš chladno, když se ozval zvonek. Zastavila jsem se uprostřed pohybu a otočila hlavu ke dveřím. Všimla jsem si, že za nimi někdo stojí.
„Haló? Kdo je tam?“ zamračila jsem se. Tohle je absurdní.
„Kat, to jsem já, Tom.“ Oddychla jsem si a otevřela mu dveře. „Konečně, musím s tebou mluvit.“ Vpálil do domu dřív, než jsem stihla vůbec říct „ahoj“.
Pousmála jsem se. „Hezké, ale já spěchám. Musím zajít do nemocnice a ..co je?“ zeptala jsem se, když na mě upíral svůj zrak.
„Kvůli Kolovi?“ přikývla jsem. „Jak to víš? Zrovna jsem ti to přišel říci, tak jak víš, že je ve špitále?“ pootevřela jsem pusu, kterou jsem pak raději zase zavřela, protože jsem mu nechtěla lhát. „Víš co, Tome? Jen si skočím pro mikinu a povím ti to cestou, ano?“ jakmile přikývl, vydala jsem se znovu k sobě do pokoje, abychom mohli, co nejdříve vypadnout.
****
„To snad si děláš srandu, ne?!“ rozkřikl se v nemocniční chodbě Tom. Až pak si uvědomil, kde je, když po něm sestřička na recepci hodila naštvaný pohled, tak jen zvedl ruku na místo omluvy a posadil se zpátky na sedadlo, ze kterého před chvílí vyskočil. „Jak jsi to sakra mohla tajit? Tohle všechno?!“
„Já nevím, prostě jsem ..“ prohrábla jsem si rukama vlasy. „Nevím, jednoduše mi to příšlo, že začínám šílet a nechtěla jsem vás do toho zatahovat. Navíc Zayn říkal, že jsem na to sama a..“
„Zayn? Ten duch, co vidíš?“ zeptal se zaskočeně. Zamyslela jsem se. „
Zayn není duch přece, teda technicky vzato není duch.“ Zamračila jsem se, když na mě visel pohledem, který jasně dával najevo, co si o tom myslí. „Znáš seriál Lovci duchů?“
Přikývl. „Ale nechápu co to ..“
Zvedla jsem ruku, abych ho umlčela. „Tak tohle je něco podobného, jenže bez draků a vlastně tu nenajdeš ani bratry Winchestrovy.“
„Kat, já jsem naprosto mimo mísu.“ Konstatoval. Povzdychla jsem si.
„Zayn mi to vysvětlil takhle. Na světě existují lidi s darem, který nazývají, dar „vidění“.“
„Ten máš ty?“ skočil mi do řeči, jen jsem přikývla a pokračovala.
„Dar vidění je něco jako šestý smysl, pomáhá mi vidět to, co vy nevidíte, jako třeba zaseknutý lidi tady.“ Chápavě přikývl. „Takže duchy,“ dala jsem raději věci na pravou míru, než mě znovu přeruší s nějakou otázkou. „Ten kdo má dar, může pomáhat lidem, tedy mrtvým lidem, dostat je na druhou stranu.“
„Proto za tebou ve škole přišla ta dívka.“ Přikývla jsem. „Ale Kol není mrtvý, proč za tebou přišel i on?“ Nad touhle otázkou jsem se zamyslela, než jsem však stačila přijít na rozumné řešení, ozval se vedle mě hlas.
„Je v komatu, to je částečná smrt už sama o sobě.“ Otočila jsem se na Zayna, který seděl přímo vedle mě.
„Jak to myslíš, částečná smrt?“ zeptala jsem se ho, aniž bych se podívala na Toma. Ten jen zmateně koukal, kam koukám já. Až když si odkašlal, podívala jsem se na něj. „Jo, ehm ..“
„Nech mě hádat, Zayn?“ přikývla jsem.
„Počkej, on něco ví.“ Nevině jsem se pousmála a zase otočila na Zayna. „Jak jsi to myslel, že je v částečné smrti?“
Zayn se nadechl. „Když je člověk v komatu, jeho duše se pohybuje mimo jeho tělo, což je dost podobné jako, když jsi mrtvý. Tvá duše je taky mimo tělo, tudíž jsi duch, pokud tě ovšem nevezmou tam nahoře, a nebo ti dole.“
„Počkej, to jakože existuje nebe a peklo? Really?“ zeptala jsem se pobaveně, ale podle jeh výrazu to myslel vážně. „Ok, pokračuj.“ pobídla jsem ho.
„Tvůj bratr měl autonehodu při které upadl do kómy, tudíž jeho tělo nereaguje na jeho ducha a proto jsi ho viděla. Což znamená, že stále má naději, jeho tělo ho může přijmout zpátky.“
„Jak?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase. „Zayne? Za..“ skousla jsem si ret, když beze slov zase zmizel. „Nesnáším to.“ Otočila jsem se na Toma a vše mu přediktovala zpátky.
„Slečno Mikaelsonová?“ otočila jsem se na doktora, který zrovna přišel.
„Ano, doktore? Jak je na tom můj bratr?“ doktor se pousmál. To je dobré, ne?
„Víte, váš bratr utrpěl dost ošklivé rány do hlavy, má zlomené žebra a i vnitřní krvácení jsme zastavili, jenže se nechce probrat.“
Zmateně jsem na něj koukala i s Tomem. „Jak to myslíte, že se nechce probrat?“ zeptal se Tom.
„Jeho tělo nereaguje, podle doby, kdy jsme mu dali prášky a doby, kdy jsme ho přivezli by se měl každou chvíli probudit, ale neprobral se.“ Zmateně jsem pohlédla na Toma.
„Ale je tu šance, že se probere, ne?“
Doktor přikývl. „Samozřejmě, je to teď otázka času. 50 na 50. Udělali jsme vše, co bylo v našich silách.“
„Děkujeme, doktore,“ Tom se pousmál, když doktor odcházel a otočil se na mě. „On to zvládne, Kat.“
Přikývla jsem. „Možná, mu dokážu pomoct. Přece jen mě o to žádal.“ Napadl mě šílený plán, ale na to abych ho uskutečnila, potřebovala jsem i já sama pomoc. Otočila jsem se k východu. „Tome, zůstaň u něj, prosím, kdyby něco zavolej.“ Ještě jsem křikla, než se za mnou zavřel výtah.
*Louis P.O.V.*
Jak jsem mohl tak slepě důvěřovat někomu, kdo si říkal můj bratr?! V jednom momentě mi slibuje, jak mi pomůže a v druhém se stará jen sám o sebe.
Jak jsem přemýšlel, vytrhlo mě z toho až zaklepání na dveře a hned na to do pokoje vykoukla blonďatá hlava. Pousmál jsem se. „Všechno v pořádku, Lou?“ Přikývl jsem.
„Dík, Ni, že jsi mě tu ubytoval. Nevěděl jsem, kam jinam jít.“ Irský skřítek si přelezl ke mně na postel, sedl do tuerckýho sedu a usmál se.
„Víš, že kdykoliv. Navíc, ten byt mám sám pro sebe a je tu dost ..opuštěno. Jsem rád, že jsi tu se mnou, i když bych to bral za jiných okolností.“
Nepatrně jsem přikývl. „To já taky, Ni, ale co se dá dělat.“ Najednou se rozzářil a zase vyskočil na nohy. „Tak jdeme, škola volá.“ Po větě se zarazil. Skousl jsem si ret, abych se nezačal smát. „Vážně jsem to řekl?“ přikývl jsem. „Sakra, ale i tak jdeme.“ Usmál se zase a vydal se ke dveřím, nezbývalo mi nic jiného, než ho následovat.
Ve škole byla nuda, jako ostatně vždy, ale pak mi zavibroval mobil během vyučování. Vytáhl jsem si ho z kapsy a přečetl si sms od Nialla.
Katie má potíže. Myslím, že sakra velký potíže. – Niall .
Zamračil jsem se. Proč mi to sakra píše? Ať se o ni postará Marcel. Odepsal jsem mu, že mě to nezajímá a schoval mobil do kapsy. Než jsem tak udělal, znovu mi zavibroval. Ten kluk snad má vrtulu rychlosti i v rukou. Znovu jsem rozklikl sms a přečetl si ji.
Pávě řekla, že viděla mrtvou dívku, Louisi. – Niall.
P.S.: nech toho! Vím, že ji máš rád, tak sakra o ni bojuj! – Niall.
Pousmál jsem se, nad tím vším jsem se musel pořádně zamyslet.
Po hodině jsem se vydal ke třídě Katie a Nialla, ale než jsem tam přišel, spatřil jsem ji, jak jde ke skříňkám, tak jsem šel za ní, dokud jsem si nevšiml celého toho divadla. Vážně se s ní něco dělo.
Když utekla otočil jsem se k odchodu, ale zastavil mě Marcelův hlas.
„Lou?“ zhluboka jsem se nadechl. Nevěděl jsem, zda se otočit nebo ho jednoduše ignorovat, díky bohu to za mě vyřešil Ni.
„Loui! Konečně, tak jdeme? Mám hlad,“ usmál se a objal mě kolem ramen, až pak se otočil zpátky na zkoušeného Marcela. „Ou, sorry. Doufám, že jsem nevyrušil vaši bratrské usmiřování?“
„Vůbec ne, jdeme na to jídlo.“ Pousmál jsem se a bez pohledu na Marcela jsem se vydal i s Niallem do kuchyně.
Když jsem už seděli u stolu, pořád jsem nechápal, kam to všechno jídlo to blonďaté stvoření vlastně dává. „Hele, nekoukej mi tak na to jídlo, ještě mi ho vykoukáš.“
Zasmál jsem se. „To bych vážně nechtěl.“ pronesl jsem ironicky a odsunul svou porci.
„Myslíš, že je Kat v pořádku?“ zeptal jsem se po chvíli ticha, když Ni konečně dojedl.
„Já nevím, celý den byla taková duchem mimo.“ Nadechl jsem se a kouknul se po jídelně. Všichni už skoro byli pryč, až na Minu a Marcela u protějšího stolu. Uhnul jsem pohledem, když se mým směrem podíval.
„Víš, že tohle je divné taky? Jste bratři Lou, ať chceš nebo ne, Marcel tě má rád.“ Pohlédl jsem na ira a ušklíbl se. „Myslím, že bys měl víc jíst a míň myslet a dělej, přijdeme pozdě na trénink.“ Snažil jsem se ho popohnat, jen pokrčil rameny a začal zase jíst. Znovu. Bože, to je žrout.
Po tréninku jsme se vydali domů. Páni, je divné říkat Niallovému bytu domů, ale tak to teď bylo. Sednul jsem si v obyváku na gauč a pustil televizi. Sice nevím, co tam šlo, protože jsem byl myšlenkami jinde, ale i tak mě ten zvuk, že tu nejsem sám, uklidňoval. Niall totiž se rozhodl, že něco uvaří, tak snad se to bude dát jíst.
„Lou? Loui?“ zasmál se mi ucha Niall, až jsem sebou trhl.
„Co to sakra vyvádíš? Jsi blbej?“ dal jsem si ruku na srdce, jak jsem se lekl. On se jen znovu zasmál a podal mi talíř plný jídla. Vděčně jsem si ho vzal a zase se zpátky posadil a pustil se do jídla. „Jsi si jistý, že se neotrávím.“
Když mě Ni obdařil úšklebkem, musel jsem se zasmát. Ne, že bych to někdy chtěl říct, ale ta večeře byla výborná, i když bych to nikdy mu nepřiznal.
Po večeři jsme se koukali na televizi, když se ozval zvonek. Pohlédl jsem na Nialla, který se otočil na mě. Netrvalo mu dlouho, aby zjistil, že já otevřít určitě nepůjdu, tak se nakonec s brbláním zvedl a zmizel na chodbě.
Slyšel jsem hlasy, ale skrz zavřené dveře jsem je nerozeznal, dokud se neozval Niall.
„Loui? Můžeš sem na moment?“ Neochotně jsem se zvedl.
„Nialle jestli to je objednaná pizza a nemáš peníze, tak si mě ..“ zasekl jsem se půli věty, když tam stál Marcel a Mina. „ nepřej. Co vy tady sakra děláte?!“ vypěnil jsem a ukázal na ně rukou. Niall, který byl opřený jednou rukou o dveře si jen skousl ret a pohlédl dolů. Raději se do toho nechtěl míchat.
„Potřebujeme, abyste šli oba dva s námi, je to urgentní. Prosím.“ pohlédl jsem na Minu, která vypadala, že to myslí vážně. To samé udělal i Niall, ten se však hned natáhl po věšák, kde měl bundu.
„Ne, nikam nejdeme a už vůbec ne s ním. Máte problém? Fajn, vyřešte si ho sami.“ Niall se zarazil a s bundou v ruce skoukl všechny přítomné. Mina se podívala na Marcela bezradně.
„Jde o Katie, Louisi.“
Při vyslovení jejího jména jsem se zaměřil jen na bratra. „Jak to myslíš o Katie? Co je s ní?“
Marcel pohlédl na Minu, jakoby u ní hledal svolení mi odpovědět. „Marceli!“ vykřikl jsem na něj varovně. „Jí vlastně tak nějak nic, Kol je v nemocnici a Katie nás potřebuje. Dostali jsme sms, že máme být v 11 v parku v západní části.“ Niall se při jeho slovech zarazil.
„Promiň, ale říkal jsi v západním?“ zeptal se s nadějí v hlase, že se přeslechl. Marcel mu však na to kývl. „Ale v západním parku přece straší.“
Pobaveně jsem se otočil na Nialla. „Snad se nebojíš dětských povídaček.“
„No potom, co jsem viděl s Katie, tak bojím.“ Všichni jsme si vyměnily pohledy, na tom, co řekl, něco bylo.
Stál jsem v kuchyni, opřený o linku a pozoroval vařící se vodu v konvici. Bylo teprve něco po deváté večer a park jsme měli hned naproti, takže se rozhodlo, že tu zůstanou a dají si čaj – což byl Niallův nápad. Blbej nápad. Ale byl to jeho dům, jeho pravidla.
„Zlobíš se,“ konstatoval za mnou Marcel. Jeho hlas bych poznal, kdekoliv a kdykoliv. Nemusel jsem se ani otáčet, a ani jsem nechtěl. „Lou, já jsem ti nikdy nechtěl ublížit. Nikdy bych ti ani neublížil, ne úmyslně. A mezi mnou a ..“
„Víš co, Marceli?“ otočil jsem se na něj, abych mu viděl do obličeje. Byl smutný, kruhy pod očima naznačovaly, že určitě se moc dobře nevyspal, i když se je snažil skrýt za těmi tlustými sklíčky brýlí, ale mě neošálil, vyrůstali jsme spolu, takže ho znám líp, než kdokoliv jiný. „Zalej to a pak to přines.“ Prsty jsem poklepl na linku, za kterou jsem se držel a vydal jsem se pryč. Nechtěl jsem být s ním v jedné místnosti sám. Slyšel jsem ještě, jak si povzdechl, než jsem zmizel k Mině a Niallovi, kteří se horlivě o něčem bavili.
Přestali, když si mě všimli. „A Marci?“ zeptala se Mina a začala kmitat očima ke dveřím do kuchyně. „Vevnitř, čeká na vodu.“ Jen přikývla a zase se otočila na Nialla. Ten mě sjel vražedným pohledem, zřejmě věděl, co chtěl Marcel udělat a co já udělal. No jo, to se stává, když vás někdo zná líp, jak své boty, jak se říká.
Po chvíli Marcel přinesl čaje, div je nevylil někde cestou, jak se mu to nahýbalo ze strany na stranu, bože on neumí ani tohle? Převzal jsem si svůj čaj. Zatím co mu Mina i Niall poděkovali, já mlčky tiskl hrnek mezi dlaně a zahříval si ruce. Nemohlo mi uniknout, jak se po něm Mina dívá, copak je můj drahý bratříček tak blbý, že si toho ještě nevšiml, nebo je až moc zahleděný jen do sebe a do Katie? Přemýšlel jsem nad tím a nad dalšíma věcma, dokud jsem neucítil na noze bolest. Sykl jsem a pohlédl doprava na Nialla, který na mě vrhal vraživé pohledy. Co zase?
„Co?“ zeptal sem se zmateně.
Místo odpovědi, se otočil na Marcela. „Marceli, takže ..ah, co doma?“ vážně Nialle? Vážně?! Nadával jsem v duchu, když jsem ucítil Marcelův pohled na mě, pak se podíval na Nialla. Nervózně se ošil, ale začal mluvit.
„Máma si teď bere celodenní, aby byla doma, co nejmíň. Dneska vlastně začala, proto jsem tady, ani to nezjistí. Jinak ..žijeme.“ zkráceně řečeno.
Máma si bere celodenní šichty? Vždyť bývala vždy proti nim, říkala,ž e by se s náma vůbec nevídala, i když .. taky nás nikdy neuhodila. Svět se mění a lidi v něm taky.
„Takže vlastně jsi byl dnes doma sám.“ Pohlédl jsem na Nialla, moc dobře jsem věděl, kam tím směřuje zase.
„Okey, myslím, že bychom měli vyrazit, je za patnáct 11 takže jdeme.“ Vstal jsem a přešel k věšáku si pro bundu, zatím co se ostatní sbírali taky, abychom v 11 byli tam, kde nás chce mít Katie.
„To si vyřídíme později, Ni.“ Šeptl jsem směrem k němu, když mě míjel ke dveřím od bytu.
„Jen jsem se snažil být milý, na rozdíl od někoho.“ Vrátil mi to i s úroky. Jen jsem protočil oči a vydal se za těma dvěma, kteří už byli na druhé straně silnice a šli směrem k západní.
Asi za necelých deset minut jsme stáli na západní a nikde ani živáčka. Jen staré dětské hřiště s rozbitýma průlezačkama, kterým dominoval velký dřevěný altánek, za kterým dominoval obrovský dub, na kterém se podle povídaček oběsila mladá dívka, když jí rodiče zakázali se střetávat se svým chlapcem, protože nebyl ze stejně bohaté rodiny. Do všeho toho tu tancovalo listí ve větru, který se zdál být tady ještě silnější a hlasitější, než když jsme vyšli z bytu. Celé to tady bylo strašidelné za denního světla, no za tmy, kdy tu vše osvětlovalo pouze měsíc, to vypadalo ještě víc jako scénka vystřižená z hororu.
„Určitě jsme se měli setkat tady?“ zeptal se Niall podezřele, protože hodiny na věži odbyly právě jedenáctou a Katie nikde. Marcel se zmateně rozhlídl a přikývl.
„Ano, jsem si stoprocentně jistý, že tady.“
„Tak, kde potom je?“ zeptala se Mina na otázku, která nás napadala všechny.
Někde za námi zapraskla větvička, všichni jako na povel jsme se otočili tím směrem, ale protože byla tma, viděli jsme nic. „Co to bylo?“ špitl Niall. Musel jsem se pousmát, jak byl chudák vyděšený.
„Řekla bych, že veverka nebo jiné zvíře.“ Ozvalo se těsně za náma a všichni jsme nadskočili. První se vzpamatovala Mina a usmála se. „Katie,“ vydechla, z jejího hlasu byla znát úleva.
„Děkuju, že jste přišli, všichni.“ Při slově všichni se otočila především na mě s Niallem. Jen jsem přikývl. „Kol je v nemocnici a nechce se probrat, podle doktorů se nechce, ale podle mě se nemůže probrat.“
Marcel se podíval na všechny, pak na ni. „Jak to myslíš, že nemůže?“
„Zayn mi řekl, že mám dar. Vidím mrtvé lidi, kterým pomáhám, nebo bych měla pomáhat se dostat na druhou ..“
„Počkat, vidíš mrtvé lidi?“
„Zayn? Kdo je sakra Zayn?“ zeptal jsem se, hned po otázce od Marcela. Oba dva jsme si vyměnili pohledy, které jsme pak hned věnovali zase Katie. Ta se nadechla a začala nám vše vyprávět pěkně od začátku. Koukal jsem na ni, jak na blázna, ale tím se tak vše vysvětlovalo. Teda, částečně.
„A co chceš po nás?“ zeptal se konečně na něco někdo – Niall. Katie nás všechny sjela pohledem, až jsem začal očekávat to nejhorší, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že to nejhorší v mém slovníku, neoznačovalo to nejhorší v tom jejím slovníku a to ani zdaleka ne.
______________
Takže další díl, doufám, že Vám nebude vadit ta délka .))
Jinak jsem se rozhodla, že budu díly přidávat tak často, jak uznám za vhodné, protože u minulého dílu mě zaskočil jedne komentář a i když je tam mnoho dalších, které mě hrozně potěšily, tak jsem přemýšlela hlavně nad tím jedním..
Samozřejmě hrozně moc děkuju za votes a komentáře! Při jakýkoliv stížnosti na cokoliv, pls napište mi to, ať se vyvaruju dalších chybám ..
Thx, love you Lucy <3