Vzbudila jsem se jako vždy s velkým předstihem, ale dnes bylo něco jinak. Nedokázala jsem popsat, co, ale něco bylo. Zalezla jsem do koupelny na patnáct minut, oblíkla jsem se a cestou dolů jsem si dávala vlasy do drdolu.
„Dobré ráno,“ usmál se na mě neznámý, když jsem vstoupila do kuchyně. Pootevřela jsem pusu a rychle zavřela dveře dřív, než by si ho všiml Kol.
„Co to tady nacvičuješ? Kol tě může vidět.“ Jen se zasmál. Nechápala jsem, co jsem řekla tak vtipné, ale pak mi to došlo. „Jasně, Kol tě nevidí. Zapomněla jsem.“ Jen jsem se pousmála a přešla k přichystané snídani. Zmateně jsem se podívala na něj, ten se jen usmál a pokrčil rameny. „Dík,“ usmála jsem se vděčně a začala jíst. „Hmm, je to vynikající dokonce lepší, než co dělává Kol.“
„Samochvála smrdí, to jsi neslyšela?“ málem jsem se zakuckala, když do kuchyně vešel Kol a přešel rovnou k pultu. Otočila jsem se směrem na neznámého, který tam už nebyl. Skvělé.
„Vnímáš mě, Kat?“ zamrkala jsem, když mi před obličejem prolítla jeho ruka a přikývla jsem.
„Super, jak se cítíš? Žádné problémy s duchy?“ zvedla jsem pohled od talíře na něj a zakroutila hlavou. „Vůbec nic.“ Pousmála jsem se, když se usmál. „Už musím do školy, měj se.“ Přešla jsem k němu, vlípla mu pusu na čelo a vydala se do školy, doufajíc, že se mi znovu zjeví.
****
Při matice se celou dobu bavila Mina s Marcelem, musím se přiznat, že dnes ten chlapec vypadal, víc zuboženěji, než kdy předtím. Počkat, co to říkám?
Otočila jsem hlavu na druhou stranu, kde zase seděl Niall s Lucasem a o něčem diskutovali, přičemž se samozřejmě nezapomněli podívat mým nebo Marcelovým směrem. Skvělé. Nakonec jsem otočila hlavu směrem z okna a prohlížela si zimní krajinu, posetou už sněhem. Milovala jsem tohle roční období, ale letos mi z toho bylo smutno. Už od rána jsem měla pocit, že dneska se něco stane, něco zlého, velmi zlého. A pak jsem si ji všimla.
Přimhouřila jsem oči, abych zaostřila líp na osobu stojící ve sněhu pouze v krátké sukýnce, v halence, která byla potrhaná, a ani s účesem se moc netrápila, protože jí všechny vlasy trčely do strany. Posunula jsem se blíž k oknu, abych ji mohla lépe vidět. Stála tam, bez jakéhokoliv pohybu. Najednou se její ruka pohnula, což mě trochu zaskočilo, ale hypnotizovala jsem ji pohledem dál. V jednom momentě tam stála, s prstem u úst, jakoby mi chtěla něco říci a v druhém byla pryč.
„Kat? Katie?“ otočila jsem hlavu dopředu a spatřila přede mnou stát učitelku s dost naštvaným výrazem. „Konečně jsi nás taky poctila svou přítomností, doufám, že jsi tam venku viděla alespoň něco hezkého.“
„Vlastně jsem tam viděla mrtvou holku,“ vydala jsem ze sebe dřív, než jsem vůbec začala přemýšlet. Díky bohu to všichni vzali jako vtip a začali se smát, až na ně. Marcel, Mina i Niall vypadali vyděšeně a zmateně. Učitelka se samozřejmě naštvala a vytáhla mě k tabuli.
Nějakým zázrakem jsem dostala za dva a zbytek hodiny jsem stejně pozorovala přírodu venku a tajně doufala, že už tu dívku neuvidím. Děsila mě. Po hodině jsem na nic nečekala a vystřelila ze třídy jako uragán. Nechtěla jsem se zdržovat, tak jsem si rychle vyměnila učebnice ve skřínce a zavřela ji, v tom momentě jsem však nadskočila a všechny mé věci, které jsem doposud držela mi vypadly.
„Pomoz mi,“ špitla dívka z hodiny. Nyní však stála přímo u mě. Bála jsem se pohnout, když jsem pootočila hlavu do chodby, došlo mi, že ji nikdo jiný nevidí, což mě vyděsilo ještě víc. Zavřela jsem oči a počítala do desíti. Po desítce jsem je znovu otevřela, ale ta dívka tam stále byla. Zkusila jsem to znovu. „Prosím, prosím, zmiz, odejdi. Nech mě být, prosím“ modlila jsem se tiše a chystala se otevřít oči podruhé.
V momentě, kdy jsem otvírala oči, mi přistála na rameni něčí ruka a já vykřikla. Stalo se to tak rychle. Ta dívka, ruka na mém rameni, můj křik, všichni se otočili a sledovali mě. Přitiskla jsem se zády ke zdi a až, pak se odvážila pohlédnout před sebe.
„Katie, jsi v pořádku?“ zeptal se mě známý hlas. Zakroutila jsem hlavou v nesoulad a sjela na podlahu, kde jsem si přitiskla kolena k tělu a položila na ně hlavu, tak, abych neviděla před sebe, ale koukala si do klína. Marcel na mě mluvil, slyšela jsem, jak mluví i jak se pohybuje s Minou, ale jakoby se mi zastavil svět. Trochu jsem pozvedla hlavu, abych se podívala co to, když jsem si všimla osoby sedící vedle mě na podlaze.
Oddychla jsem si, když jsem si všimla Zayna. Ten se na mě jen podíval a setřel mi slzu, která se mi vydrala a stékala po tváři. Koukala jsem na něj smutnýma a prosebnýma očima. „Ať to přestane, prosím, ať to přestane, Zee.“ Mlčky na mě koukal, ale z jeho očí se dalo vyčíst vše.
„Kat, říkal jsem ti, že tvůj dar musíš teprve odhalit, taky jsem ti říkal, že nemusíš jím být zrovna nadšená.“
„Nadšená?!“ vyštěkla jsem na něj. „Nadšená?! Zayne, vidím mrtvé lidi! Proč bych měla být nadšená?!“
Zayn si povzdychl. „A to jsme ještě ani nezačali. Dnes jsi viděla dívku, co zemřela tady, ve škole, před více jak padesáti lety, jenže nemůže najít klid, proto tady zůstal její duch. Až se to naučíš ovládat, uvidíš mrtvé lidi nejen z tvého okolí, ale odevšud. Budou za tebou chodit, vyhledávat tě, abys jim pomohla.“
„Já jim nechci pomoct!“ vyštěkla jsem znovu a vstala.
„Katie, nemyslím si, že bys měla na vybranou, jednou jsi ..“
„NE! Nejsem nic z toho, co mi říkáš, protože to neexistuje, ty neexistuješ, jsi mrtvý, proboha živého! Nechte mě všichni na pokoji, nepotřebuju vás!“ začala jsem na něj křičet. Když jsem však zamrkala, Zayn zmizel a místo něho tu zase byl Marcel s Minou a polovina školy na mě koukala, jako na zjevení. Poohlédla jsem se po chodbě a spatřila až na samém konci Louise, což mě přinutilo se podívat na Marcela. Vzpomněla jsem si na to, co mi řekl Zayn poprvé, co jsem ho viděla.
„Rozeštvala jsi proti sobě bratry, i když ses je snažila dát dohromady, rozeštvala jsi je proti sobě ještě mnohem víc, než kdy předtím byli. Gratuluju, můj anděli.“
Semkla jsem víčka k sobě a rozeběhla se k východu. Nechtěla jsem tu být už ani o minutu dýl.
******
Vlítla jsem do svého pokoje a schovala se pod peřinu. Neměla jsem v plánu zpod ní už nikdy vyjít, bála jsem se toho, co ještě uvidím. Nevím, jak dlouho jsem se modlila, ale pak jsem asi usnula, protože když jsem vykoukla opatrně zpod peřiny, za okny už byla tma.
Otočila jsem se zase zpátky, abych se přikryla, když se vedle mě objevila ta holka. Ztuhla jsem v pohybu. Jen na mě koukala těma svýma kukadly a já se neodvážila ani mrknout. Po tváři mi znovu začaly stékat slzy a fakt, že zvedla svou ruku mě vůbec neukliďnoval, ba naopak. „Pomoz mi,“ zopakovala stejnou větu jako ve škole. Jakmile její ruka se až nebezpečně blížila k mému obličeji, nečekala jsem ani minutu a vystřelila z postele a běžela dolů za Kolem s křikem a s brekem. Bylo mi jedno, že se chovám jako dítě.
Seběhla jsem schody, které jsem brala po dvou a vrazila do bratra u schodů. Chtěla jsem začít křičet, ale jakmile jsem si všimla, že je to doopravdy on, objala jsem ho. Zmateně kolem mě rozložil své ruce a objal mě.
„Katie, co se děje? Proč pláčeš a křičíš? Kat?“ Trochu se odtáhl, aby mi viděl do obličeje, ale já se ještě víc „schovala“.
Po chvilce mě objal kolem ramen a dovedl ke gauči, na který jsme se posadili, bez toho, aby se ode mě vzdálil. „Katie, děsíš mě, co se děje?“ Já však vnímala ji. Byla tady znovu. Stála za gaučem a smutně nás pozorovala. Můj hrudník se začal zase rychleji zvedat, když jsem ji viděla. Kol mě držel za ruku, kterou jsem mu téměř drtila a pro jistotu jsem trochu sjela níž, abych ji už neviděla. Semkla jsem víčka k sobě a modlila se, aby to už skončilo.
„Katie, prosím, pomoz mi.“ zaslechla jsem hlas, který jsem znala od malička. Zmateně jsem se podívala vedle sebe na Kola, ten tam však nebyl. Místo, kde ještě doteď seděl, bylo prázdné. Vyděšeně jsem začala kmitat pohledem sem a tam, až jsem se zastavila na pohledu dívky a ..
„Kol..“ zašeptala jsem jeho jméno.
_____________________________
Tak a dostáváme se pomalu, ale jistě k hlavnímu zvratu :D na který se těším, ale ještě nvm jak to udělám :D
Jinak komu chybí Tom, tak uklidním, že v příštím díle si ho užijete až až .:D
Pac a pusu, pac a pusu ..Lucy <3