Doběhla jsem do třídy těsně se zvoněním a ještě k tomu jsem vběhla do špatné třídy. Zmateně jsem sjela celou třídu přede mnou pohledem, dokud jsem si nevšimla Louise vzadu se stejným zmateným pohledem. „Ehm ..pardon.“ usmála jsem se nevinně a snažila se vycouvat, když jsem vrazila do učitelky ve dveřích.
„Slečno Mikaelsonová, potřebujete něco, že jste nás poctila vaší návštěvou?“ pootevřela jsem pusu. Paní učitelku Collinsovou jsem nemusela, a zřejmě ani ona mě.
„Vlastně ne, jen jsem si spletla třídu, už se to nestane, madam.“ Pousmála jsem se a vylítla ze třídy.
Musela jsem se tomu zasmát, když jsem už stála konečně u té pravé třídy. Zaklepala jsem na dveře a pak vešla. I hned si mě vzal do parády další učitel. „Slečno Mikaelsonová, jdete pozdě.“
„Já vím, omlouvám se. Já nevěděla, že máme pozměněné třídy.“ Nahodila jsem omluvný obličej a šla se posadit k Mině, kde už ale seděla nějaká cizí holka. Zmateně jsem na ni pohlédla, snad jsem čekala nějaké vysvětlení, místo toho Mina jen poraženecky pokrčila rameny. Nadechla jsem se, abych tu holku vyhodila ze svého místa, když se znovu ozval učitel. „Nějaký problém, slečno Mikaelsonová nebo budete zdržovat ještě chvíli snad?“ otočila jsem se na něj, zakroutila hlavou a šla si sednout na jedno jediné volné místo ve třídě.
Úplně vzadu a s nějakým divným klukem. Nepamatovala jsem si ho, ale spíš jen proto, že jsem mu nevěnovala pozornost. Vypadal, že je potetovaný od hlavy k patě a celý v černém. Nezdál se mi moc přátelský, proto jsem se celou hodinu věnovala jen učivu na tabuli.
Jakmile skončila hodina, všichni vystřelili z místnosti, až na mě, Minu, Marcela a Nialla. Všichni jsme se sešli u mé „nové“ lavice. Dost mě překvapilo, že i Niall.
„Tak? Jak jsi dopadla?“ pokrčila jsem rameny.
„Vlastně skoro nijak. Jen jsme v knihovně celý víkend hledali nějaké informace o mých rodičích a jako zázrakem bylo vše pryč.“
Niall se posadil na mou lavici a upravil si vlasy. „Vypadá to, že tví rodiče nechtějí aby je někdo našel.“ Marcel po něm střelil pohledem, ale mě to přišlo realné.
„Ano, i mě to už napadlo, jenže je to divné. Mívala jsem chůvu, takou starší ženskou, myslím, že se jmenovala Lotylda, nebo Matylda, nebo tak nějak,“ mávla jsem nad tím rukou a přešla k pointě. „Naši ji měli za trochu šílenou, protože, jak si Kol vzpomněl hodněkrát říkala, že nejsem jejich a přitom o tom, že jsem adoptovaná neměla ani ponětí.“
Pohlédla jsem na všechny, když jen mlčky hltaly každé slovo, co jsem řekla.
„Takže ty si myslíš, že by mohla vědět víc, než jen říkala?“ zeptal se Marci opatrně. Přikývla jsem. „Určitě je divné, že věděla o tom, že nejsem mámy, když jí to nikdo neřekl.“ Pokrčila jsem rameny, a začala se balit. Další hodinu jsme měli spojenou s jinou třídou, jako na potvoru jsem měla zrovna já hodinu kreslení s Tomlinsonem.
U dveří mě zastavila ještě ruka na rameni. „Hodně štěstí, Kat.“ usmál se na mě Marci vlídně a zmizel i s Minou ve dveřích jiné třídy. Proč jen jsem musela se hlásit na grafickou, ke které potřebuji i kreslení. Vešla jsem do třídy a šla ke svému místu, kde jsem měla svůj stojan i s křídami. Než jsem stačila zvednout hlavu od svého plátna, přišel Louis a zabral si místo vedle mě. Nepřekvapilo mě to, protože tam býval poslední dobou pořád.
Během hodiny jsme měli kreslit něco, co nás vystihuje, dnešní pocity. Jen jsem tam tak stála a sledovala bílé plátno, když se ke mně nahnul Louis. „Víš o tom, že za 15 minut zvoní a pokud tam budeš mít tohle, tak tě může i vyrazit a na školu můžeš zapomenout? Musíš tam něco nakreslit.“
Povzdychla jsem si, odložila křídu a koukla na něj. „Když já nevím, jaké mám pocity. Cítím se ublížená, zklamaná, chvílemi i smutná, ale pak přijdu do školy, vidím Marciho a Minu a cítím se milována, šťastná.“ Ani jsem si neuvědomila, že jsem se tolik rozpovídala, dokud se neusmál, ale bolestivým úsměvem. V jeho očích nebyla radost z toho, co slyšel. Proč?
„Zavři oči,“ promluvil po chvilce. Zmateně jsem na něj pohlédla, co to zase vymýšlí. Když však nic jiného neřekl, protočila jsem panenky , ale udělala, co řekl. Zavřela jsem oči. Ucukla jsem, když mi zezadu dopadla na levý bok něčí ruka, tedy něčí, jeho, s ním to však ani nehnulo, jen si mě udržel blíž tělo na tělo. „Nech zavřené oči a uvolni se.“ Tobě se to řekne, uvolni se, ale jak, když mě držíš. Snažila jsem se udělat, to co řekl. Jeho dech jsem ucítila těsně u mého ucha, až mi z toho naskočila husina, které si doufám nevšiml. „Teď tohle uchop mezi prsty a oddej se tomu. Představ si před očima nějakou vzpomínku, jakou chceš a nech, aby ti ruka jezdila po papíře volně.“ Než jsem se stačila zeptat, mezi prsty jsem ucítila podle všeho křídu. Uchopila jsem ji mezi palec a ukazováček. Jeho ruka spočinula na mé, v podstatě vedl mou ruku, i když ji měl jen položenou na mé. Má ruka se začala hýbat po papíře sem a tam, dokud neudělala nějaký klikyháky.
Jeho ruka zmizla z mého boku, tak jsem zmateně otevřela oči a spatřila ho zaujatě malovat něco na svém plátně. Jako by se nic z toho nestalo. Se svraštěným čelem jsem se otočila na své vlastní plátno a spatřila obrázek. Nebyly to čmáranice, ani mistrovské dílo, ale něco na tom přece bylo. Něco, co mě upoutávalo. Byla to podoba nějaké cizí starší ženy, když tedy člověk zapojil veškerou fantazii.
Po hodině jsem počkala před třídou na Louise. Už jsem čekala pět minut, kde sakra je ten kluk? Když už jsem to chtěla vzdát, vyšel ze dveří a zmateně se na mě podíval, když mě spatřil. „Děkuju, to jak jsi mě ..prostě děkuju, bez tebe bych to nenakreslila.“ Jen přikývl a šel dál. Já ho nějak urazila? Kam jde?
„Eh, Louisi?“ houkla jsem a rozešla se rychlým krokem za ním. Nepočkal, nezpomalil. Co s ním sakra je? Doběhla jsem ho, až skoro u šatny pro fotbalisty. „Počkej přece,“ křikla jsem a uchopila ho za loket, aby se zastavil. Konečně. „Já ..em ..“ když jsme si teď hleděli do očí, naprosto mi vypadlo to, co jsem mu chtěla říct. Věděla jsem jen to, že miluju jeho oči. Mohla bych se do nich dívat i věčnost a stále by bylo něco, co bych příště spatřila poprvé.
„Chceš něco, Katie, nebo mě tady jen budeš svlíkat pohledem?“ z přemýšlení mě dostal až jeho pobavený hlas. Zakroutila jsem hlavou.
„Vlastně ne, jen ..opravdu děkuju.“ Pousmála jsem se a otočila k odchodu. Jakmile jsem zaslechla, že zabral za kliku, otočila jsem se. „A nesvlíkala jsem tě pohledem, Tomlinsone!“ křikla jsem ještě na něj a usmála se. Pootočil hlavu mým směrem a taky se usmíval, což mě jen donutilo se usmát o něco víc a pak jsem zmizela za rohem. Musela jsem najít Minu a Marcela.
Nemusela jsem hledat dlouho. Než jsem stihla vyjít z hlavní brány, už mi vibroval mobil, který jsem nestihla vzít a už jsem je oba viděla na zastávce autobusu. Usmála jsem se a rozešla se k nim. „NO kde jsi?!“ seskočila Mina z lavičky, ale hned se usmála. „Vše v cajku?“
„Vše v cajku,“ odpověděla jsem zpátky a vydali jsme se všichni tři domů.
„Víte uvažovala jsem a chtěla bych najít tu chůvu, jenže zeptat se Kola mi přijde dost ..divné.“ Mina se zasmála, zmateně jsme se na ni otočili s Marcelem.
„Sorry, já jen, že poslední dobou slovo „divné“ je na tvém slovníku v první pozici.“
Na tom něco bylo.
„Tak se zkus jednoduše podívat na staré fotky, do videí. Něco přece mít musíte, jako památku, kdy jsi byla dítě.“ Marcel měl pravdu, ale tohle se mi příčilo. Na okamžik jsem se zastavila. Oba dva se na mě otočili.
„Já ..po té nehodě, Kol veškeré fotografie, videa schoval na půdě. Od té doby jsem je neviděla a ..“
„Bože, promiň, jsem blbej.“ Zakroutila jsem hlavou a objala je, oba dva.
„Náhodou je to skvělý nápad. Pokud nebude ani tam, zeptám se Kola. Děkuju Vám oběma.“ Usmála jsem se a vydali jsme se domů konečně už bez zastávek.
Celý odpoledne jsem chodila kolem schodů na půdu, ale ani jednou jsem se neodvážila je vyjít. Bála jsem se toho, co bych tam mohla najít. Navíc, tam bylo až moc vzpomínek, které byly teď víc živé, než kdy předtím.
Seděla jsem u televize, koukala se na Dr. House, ale pořád mi vrtalo hlavou to, co řekl Marcel a taky schody za mnou. Zavřela jsem oči a nadechla se. Co by se tak hrozného mohlo taky stát? Přinejhorším nenajdu vůbec nic a vrátím to zpátky dřív, než se vůbec vrátí Kol z práce. Vypla jsem televizi a vstala čelem ke schodům. Bylo to jako zakázané ovoce pro mě, které jsem nakonec stejně ochutnala.
Ze skříňky jsem si vzala baterku a vydala se po schodech nahoru až na půdu. Dveře byly velmi staré, takže když jsem je otevřela, vrzlo to. Posvítila jsem si dovnitř, ale jediné, co jsem viděla byly krámy, pavučiny a tma. „Buď silná, Kat.“ dodávala jsem si odvahu a vešla dovnitř.
Chvíli mi trvalo, než jsem se tím vším prodrala až ke krabicím s fotografiemi, které jsem si sundala a začala se jimi prohrabávat. Bylo zvláštní vidět nás jako šťastnou rodinku, když to ve skutečnosti ani tak nebylo. Nepamatovala jsem si to. Dokonce jsem se přistihla, že i pár fotek si nepamatuju, že bychom je někdy pořizovali, ale na všech jsem byla já, takže zřejmě museli, akorát si je nepamatuji. Vracela jsem zpátky krabici na poličku, když mi ujela noha a já se rozplácla jako žába, samozřejmě semnou i celá krabice, ze které vypadla jen jedna jediná fotka. Zmateně jsem zkontrolovala prvně, zda jsem celá a až pak jsem zvedla tu fotku, které jsem si všimla, když jsem konečně vrátila krabici na místo. Zvedla jsem ji. Bylo na ní napsáno, „in lovely memories, Matylda.“ .
Pousmála jsem se, takže je to přece jen Matylda. Otočila jsem fotku čelem k sobě a prohlídla si ji. Byla tam jen ona, nikdo jiný u nějaké staré chatky v pozadí. Víc jsem se zaměřila na tu chatku až jsem měla skoro celý nos přitisknutý na fotce, když se najednou rozlítly dveře až jsem nadskočila.
„Bože můj! Kole! Co to sakra ..Vylekal jsi mě.“ Dala jsem si ruku na srdce a vydýchávala svůj malý infarkt. Kol popošel až ke mně a podíval se, co to mám.
„Matylda? To je ta chůva ne?“ přikývla jsem. „ Netušíš, kde by tohle mohlo být vyfocené?“ zeptala jsem se ho a doufala v kladnou odpověd, avšak jen zakroutil hlavou.
„Ne, ale Tom by to mohl vědět, víš přece, že tyhle chatky on má prošmejděné, jako nic.“ Usmál se a s rukou kolem mých ramen mi jasně dal najevo, že je čas opustit půdu. Nebránila jsem se a šla s ním. Fotku jsem si vzala taky, abych ji mohla ukázat Tomovi. Třeba přece jen bude Tom ku prospěchu.
Večer, když už zase byl u nás Tom, jsem pro jedenkrát nebyla proti. I hned, co jsme dovečeřeli, jsem mu ukázala fotku. Chvíli ji jen tak pozoroval, zkoumal, pak mu v očích bliklo světýlko poznání.
„Tohle mi přijde povědomé, zítra si přinesu své desky a uvidíme, zda ji nenajdeme, ano?“ Přikývla jsem, vděčná za jakoukoliv pomoc.
„Teď bys měla jít spát, Kat, je už skoro půlnoc a navíc jsem zjistil, že chodíš pozdě do školy.“ Zamračila jsem se.
„Nechodím, jen jsem dnes si spletla třídy, nic víc.“ Kol se pousmál, došel ke mně, vzal mě za ramena, vlepil mu polibek na čelo a usmál se.
„Vždyť já vím, upaluj a sladké sny.“ Usmála jsem se a udělala totéž jemu.
„Sladké sny, Kole.“ Otočila jsem se k odchodu, ale ještě se obrátila. „i tobě Tome.“ pousmála jsem se, když na mě oba dva zmateně koukali. Rozeběhla jsem se k sobě. Prvně jsem si vlezla do sprchy, pak do postele. Dnešek byl velmi dlouhý den a něco mi našeptávalo, že ne ten nejdelší.
_______________
Se moc omlouvám za tu délku, mi to trochu víc ujelo, ale tak 2000 slov je ještě dobré :DD
Napadlo mě, zda nepsát i z klučičích pohledů a nejen z Katiného. Co vy na to? A když už, tak jaký pohled byste chtěli?
Jinak, aby nebyly zmatky, tak jsem se rozhodla, že díly WOB budou přídávány následovně a to Pondělí, Středa a Pátek v 18:00.
Dnes mi to malinko nevyšlo, protože mi nešel net, za což se omlouvám, ale jinak to bude tak jak jsem napsala.
p.s.: hrozně moooooooc děkuju za komentáře a votes! .))))))