Hi guys! (žádní gays Pájo :D ) Někdo se tu ulejvá ze školy a tak má čas na psaní:D Ano jsem to já, takže mi pak napíšete omluvenku, děvčata! Ne kecám, mamka mi ji už napsala:D Tuto kapitolu jsem psala dlouho a vždy po kouskách, ale včera jsem si k tomu prostě lehla (ano, normální člověk napíše sedla, ale já jsem ležela, tak nebudu lhát), pustila songy a už to šlo samo, tak doufám, že to bude stát za to:D
Vote&koment potěší<3
Btw. za případné chyby se omlouvám:)
,,Já-já to vím." Na chvíli jsem se odmlčel. ,,Je u tebe, že ano?" Chtěl jsem se ujistit, i když jsem si byl toho faktu jasně vědom.
,,Co přesně víš? Že jsi kretén, nebo že ti mám chuť jednu vrazit?" Uchechtl se.
Přešel jsem k oknu, ze kterého jsem se zahleděl ven na sluncem osvícenou ulic. ,,Obojí," odpověděl jsem mu s hlubokým povzdechnutím. ,,A jestli mi chceš vrazit, klidně přijdi a udělej to, nebudu se vzpírat. Vím, že jsem to posral, kurva, moc dobře to vím." Zajel jsem si dnes už po několikáté do vlasů a křečovitě sevřel víčka k sobě. ,,Ale teď mi prosím řekni, že je u tebe."
,,Jo, je tady. Jsem moc rád, že jsi si vědom toho, že jsi kretén. Věř mi, že kdyby mi na Bruně tolik nezáleželo, tak ti fakt dojedu jednu fláknout, blbče-" Jeho hlas už zněj pokojněji. ,,-ale ona by nechtěla, abych to udělal. Zavařil sis a ublížil jí, idiote. Holce, která tě miluje už hodně dlouho, a která tu s tebou je den co den. Co sis vůbec myslel, když jsi na ni začal tak vřískat kvůli jednomu nepovedenému rannímu běhu? Počky, ty jsi vlastně vůbec nemysle, co?"
Rozhodl jsem se jeho poslední slova ignorovat, možná hlavně proto, že to byla pravda, a taky jsem neměl vhodný argument, který by mi ještě víc nezavařil. Věděl jsem úplně všechno, co mi tu teď řekl. ,,Dáš mi ji k telefonu?" zeptal jsem se opatrně a skousl si spodní ret, opět hledíc na ulici před domem, po které procházelo pár lidí a projížděli auta. ,,Prosím," dodal jsem a v duchu se modlil, aby se tak stalo.
,,Sorry, ale dej jí čas, ona za tebou přijde, tomu věř, a budeš se jí moc omluvit a napravit své chyby. Ale teď ti ji nedám k telefonu, na to opravdu zapomeň. Trvalo mi hodně dlouho, než se mi podařilo, aby se uklidnila a přestala brečet. Brečela kvůli tobě blbečku a já to nechci víc vidět. Až bude připravená za tebou přijít a promluvit si o tom, tak přijde, ale to je teď už na ní."
Zhluboka jsem si povzdechl a otočil se zády k oknu, takže mi pohled padl na Daviho, který skládal na posteli horu z polštářů a peřin. Byl jsem rád, že nevěnoval pozornost mému rozhovoru s Natem. ,,Řekni jí aspoň, že mě to mrzí a že jsem volal," požádal jsem ho.
,,To můžu udělat," řekl s klidem. ,,Ale teď už budu končit, zjistil jsi, cos chtěl, a já se jdu za ní vrátit, ať tam není dlouho sama. Ty zatím zpytuj svědomí, než se vrátí a přemýšlej nad tím, jak to napravit."
Přikývl jsem, i když jsem věděl, že to nemůže vidět. ,,Díky." Následně jsem si mobil odtáhl od ucha a klikl na červený obdélník se sluchátkem. Podíval jsem se zpátky na Daviho, který stál na matraci před hromadou polštářů a peřin, do které skočil. Položil jsem mobil na noční stolek a přešel ke skříni, protože jsem celou dobu byl jen v ručníku.
,,Kde je teda teta?" zeptal se Davi a já mu věnoval pohled.
,,U strejdy Nata, brzy přijde, uvidíš." Pousmál jsem se na něj. Svými slovy jsem se to snažil spíše namluvit sobě, než mému synovi, protože mě představa, že by se brzy nevrátila, ubíjela. ,,Nechceš jít vybrat nějakou pohádku, na kterou bysme se spolu podívali?" zeptal jsem se ho.
Pohotově přikývl, seskočil z postele na podlahu a odběhl z ložnice pryč.
*****
Stál jsem opřený zády o kuchyňskou linku, čekajíc až se mi dovaří voda ve varné konvici, a sledoval nástěnné hodiny, které ukazovaly už půl osmé večer, přičemž se sekundová ručička pohybovala šnečím tempem. Celý den jsem čekal, kdy se vrátí, ale pořád nic. Začínal jsem uvažovat o tom, že se už nechce třeba vrátit a pošle sem Nata, aby jí vyzvedl věci a ona se vrátila zpátky do Brazílie. Nevydržel bych to tady bez ní. Zvykl jsem si na její přítomnost a teď tu strašně chybí. Chyběl mi její hlas, doteky a smích. Ale mohl jsem si za tohle všechno sám, protože jsem sebestředný debil, kterého zajímalo jen to, že se něco nečekaně vrtlo. Snažila se myslet pozitivně, ale toho já jsem nebyl schopný.
Když konvice cvakla, na znamení uvaření vody, tak jsem se naposledy podíval na hodiny a otočil se. Konvici jsem vzal do ruky a zalil vodou nachystanou kávu v hrníčku až téměř po okraj.
,,Davi? Už jsi spapal tu večeři?" zeptal jsem se Daviho, který seděl za jídelním stolem a místo toho, aby jedl, si hrál s modelem autíčka.
Davi se na mě otočil a podíval se na mě svými kukadly. ,,Já už nechči." Otočil se zase zpátky a já se k němu pomalu s hrníčkem káva v ruce vydal.
Položil jsem kávu na stůl a sedl si vedle Daviho. ,,Vždyť jsi skoro nic nespapal." Povzdychl jsem si a přitáhl si k sobě talířek, na kterém ležel nedojedený kousek rohlíku se sýrem, který už Davi nechtěl. Vzal jsem si ho do ruky a ukousl si.
,,Už nechči," zopakoval a pokrčil ramínky, jezdíc autíčkem po desce stolu. ,,Žíkal jsi, že se teta vrátí brži a požád tu není." Podíval se na mě s nakrčeným spodním rtem a smutnou grimasou v obličeji.
Znovu jsem si povzdechl a na malý okamžik sevřel víčka. ,,Já vím Davi, ale neboj, přijde, co nevidět." Nuceně jsem se usmál a prohrábl mu jeho bujné kudrlinky.
V tu chvíli, jak jsem to dořekl, se ozval zvonek od domovních dveří a mé srdce se roztlouklo o mnoho rychleji, než do teď bilo. Modlil jsem se, aby to byla ona. Zapomněla si doma mobil, vystřelila odtud jako střela, mohla si tedy zapomenout i klíče. Doufal jsem v to, v duchu jsem se modlil, aby se má dedukce stala skutečností.
Odložil jsem kousek rohlíku zpátky na talířek a postavil se od stolu, kráčejíc rychlými kroky ke dveřím. V hlavě jsem si začal přemítat vhodná slova, které bych jí po otevření dveří měl říct. Ruku jsem položil na kliku, zhluboka se nadechl a dveře otevřel.
Pohled mi padl na ni, na brunetku se skloněným obličejem k zemi, oblečenou pouze v bundě, objímajíc si pažemi tělo. Musela jí být zima, přeci jen je teprve březen a večer je chladný.
,,Ahoj," řekl jsem nejistým hlasem a v duchu se chtěl profackovat. Teď jsem opravdu zazářil, já idiot. Odstoupil jsem ode dveří, aby mohla projít dovnitř.
Nevěnovala mi jediný pohled, ani hlásku. Jednoduše kolem mě prošla, sundala si bundu a začala si vyzouvat boty.
Zavřel jsem dveře a zůstal stát na místě, upírajíc na ni pohled. ,,Bruno, já-" chtěl jsem se jí omluvit, ale ona mě nenechala. Prostě mě ignorovala a šla do kuchyně. Zmateně jsem zamrkal a díval se na místo, kde před pár sekundami stála. Co jsem si myslel? Že se jí omluvím a bude všechno v pořádku? No, popravdě i docela ano.
,,Ahoj teto!" dolehl ke mně radostný hlásek mého syna. ,,Já še bál, že už se nevrátíš."
,,To bych ti neudělala, zlatíčko," odpověděla mu.
Sevřel jsem víčka k sobě a stiskl rty do tenké linky. Konečně jsem zase slyšel její líbezný hlas. I když nepatřila její slova mně, tak to byla slast pro mé uši. Štvalo mě, že se mnou nepomluvila ani mi nevěnovala pohled, ale zasloužil jsem si to. Za chyby se platí a já teď budu platit velkou sumou, toho jsem si byl vědom.
-Bruna-
Neměla jsem momentálně náladu s ním mluvit, chtěla jsem to ráno vyřešit, ale nějak jsem postrádala sílu. Rozhodla jsem se použít tu nejhorší věc, která dokáže lidi hodně zdeptat, a to ignoraci.
U Nata jsem strávila prakticky celý den a trvalo mi dlouho, než jsem se odhodlala vrátit se. Bála jsem se, co bude následovat. Ale není dobré odkládat nevyhnutelné, věděla jsem, že si budeme muset promluvit.
,,A pjoč jsi odešla?" zeptal se mě Davi, který se mi, hned jak jsem překročila práh kuchyně, pověsil kolem krku. ,,Já jšem potom nemohl najít ani tátu a bál jsem še, že jste mě tu žapomněli." Nakrčil spodní ret a mně mi ho přišlo šíleně líto. Tomuhle nemusel přihlížet.
,,Tebe bysme nikdy nezapomněli." Vynutila jsem na své tváři úsměv a prohrábla mu vlásky, pokládajíc ho zpátky na zem. Rozhodla jsem se jeho první otázku ignorovat, protože jsem nevěděla, co bych mu na to měla říct, co si vymyslet. ,,Hned bys nám chyběl," dodal jsem a přešla k lince, kde jsem si ze skříně vzala skleničku, do níž jsem si napustila vodu, a napila se.
Najednou jsem za sebou zaslechla kroky a moc dobře věděla, komu patří. Stála jsem čelem k lince, takže jsem na něj neviděla. Téměř jsem nedýchala a oči měla zavřené. U rtů jsem měla skleničku a cítila, jak se mi rty lehce třesou.
,,Davi, jestli jsi už dopapal, tak si běž hrát do pokojíčku, potom tě zavolám, aby ses šel okoupat," řekl ke svému synovi.
Bylo mi jasné, že ho poslal pryč, aby si se mnou promluvil, ale já na to opravdu nebyla ještě připravená. Vypovídalo o tom moje tělo, které se třáslo. Bála jsem se, že zase řekne něco, co mě zabolí. Stále se mi v hlavě přehrávala ta slova, kterými mi dal najevo, že ho otravuji a poslal mě pryč. Kdybych ještě mohla, tak zůstanu u Nata, ale nechtěla jsem ho otravovat a navíc, v hloubi duše jsem cítila, že se prostě museím vrátit.
,,Bruno, můžeme si promluvit?" Najednou jsem ucítila jeho ruce na mých bocích a do nosu mě uhodila jeho osobitá vůně. ,,Prosím," dodal zoufale.
Zhluboka jsem se nadechla, odložila skleničku na linku a jeho ruce ze svých boků sundala. Chtěla jsem odejít, ale to se mi nepodařilo, protože mě uprostřed kroku chytil za paži, čímž mě zadržel. Neměla jsem odvahu se na něj podívat a tak jsem hleděla do země, cítíc, jak se mi do očí opět derou slzy. Nechtěla jsem znovu dopustit, abych brečela, dneska už jsem brečela dlouho.
,,Prosím, Bruno. Tak strašně moc se ti omlouvám, nevím, co to do mě vjelo, nemyslel jsem. Jsem strašný idiot, vím to o sobě, uvědomuji si to, ale prosím, promluvme si o tom. Klidně mi dej facku, klidně na mě křič, nechám tě, zasloužím si to. Jenom mi prosím odpusť. Ubíjelo mě to, že jsem tu byl prakticky sám, tak moc jsi mi za ty hodiny chyběla a já se tak strašně bál, že už se nevrátíš. Prosím." Jeho hlas byl dokonce více než jen zoufalý. Poznala jsem z jeho slov, že ho to opravdu mrzí, ale nemohla jsem mu to nechat projít jenom tak, to přeci nejde. Já nejsem té povahy, kdy po sobě nechám křičet, nechám, aby mi člověk řekl ošklivá slova, a pak mu prostě odpustím. Tohle nejsem já.
Pouze jsem zakroutila hlavou a snažila se setřást jeho dlaň, která stále svírala mou paži, ale bezúspěšně.
,,Řekni prosím něco, mučíš mě tím dost, že mlčíš," řekl.
Znovu jsem se pokusila uvolnit svou paži, ale opět se mi to nepovedlo. ,,Pusť mě," zašeptala jsem téměř neslyšeně. Můj hlas byl nakřáplý.
Neochotně mě pustil a já se tak mohla vydat pryč. Šla jsem na chodbu a začala vystupovat schody nahoru, okamžitě jsem zamířila do ložnice, kde jsem otevřela skříň a začala z ní vytahovat oblečení na převlečení. Měla jsem v plánu si dát teplou sprchu a pak zalehnout do peřin. Chtěla jsem, aby dnešní katastrofální den skončil a já si mohla od všeho odpočinout. Bylo toho na mě opravdu moc a nechtěla jsem se před Davim přetvařovat a hrát si, že je všechno v pořádku.
Zrovna jsem se otočila k odchodu, když jsem ve dveřích zaznamenala jeho postavu. Poprvé za tu dobu, co jsem se vrátila, jsem se mu podívala do obličeje, která vypadala zničeně a zároveň provinile. Jeho oči postrádaly jiskry, tak jako ty mé.
,,Nemůžeme to nechat jenom tak, vím, že mi máš chuť toho hodně říct, tak jen mluv prosím!" Vydal se ke mně, avšak já jsem začala ustupovat. ,,Nemlč pořád. Chápu, že se mě tím snažíš potrestat, ale už jsi mě potrestala tím, že jsi tu celý den nebyla. Neměl jsem říct nic z toho, co jsem ti řekl, promiň, opravdu se ti neskutečně moc omlouvám. Bruno, prosím." Zajel si frustrovaně do vlasů, za které nemilosrdně zatahal a sykl. Neměla jsem už kam ustupovat, jelikož jsem nohami narazila do postele, a proto jsem zastavila, čehož on využil a ocitl se v mé těsné blízkosti. ,,Miluju tě a nezasloužíš si, abych na tebe tak řval. Odpusť mi to," zašeptal a vtáhl si mě do náruče.
Za jiné situace bych ji přivítala a stisk mu opětovala, ale momentálně jsem na to opravdu neměla, proto jsem se mu zapřela dlaněmi do hrudi a odstrčila ho od sebe. Nečekal to a tak se mi to podařilo hned na první pokus. ,,Nech mě prosím," zašeptala jsem s pokroucením hlavy a sklopila pohled k zemi, neměla jsem dostatek sil, abych se mu dívala přímo do očí. ,,Nemůžeš na mě křičet a pak za mnou dojít s jednoduchou omluvou. Řekl jsi mi, ať odejdu, že mě máš plné zuby. Bolelo to, uvědomuješ si to?" Ani nevím, co mě přimělo porušit moji volbu ignorace a mluvit s ním. Ale najednou mnou projela potřeba mu to říct. ,,Chtěla jsem ti jenom pomoc, celou dobu se ti snažím pomoc, ale ty to nevidíš. Jsi zaslepený chtíčem vrátit se a zase hrát. Jenže když budeš spěchat, nemusíš se tam vrátit vůbec, chápeš?" Nakonec jsem se na něj přece jen podívala. Ústa měl pootevřené a šokovaně na mě civěl. ,,Když něco děláš rychle, nikdy to není potom dobré, když máš na to trpělivost, výsledek stojí za to. Chápu, že čekáš skoro rok, ale už jsi skoro na konci, i když to nevidíš." Zakroutila jsem hlavou, nečekala, co mi na to řekne, a obešla ho. On tam prostě dál stál a nic neřekl.
*****
Ležela jsem ve svém starém pokoji, ve kterém jsem spala několik dní po mém příjezdu, tudíž skoro před rokem. Přišlo mi to tu úplně cizí, nepoznávala jsem tuhle místnost. Tváře jsem měla mokré od slz. Chyběla mi jeho blízkost a za to jsem se nenáviděla. Strašně moc jsem se k němu připoutala a bez něho ve své blízkosti to nejsem já. Jedna má stránka si chtěla zachovat hrdost a chtěla, aby si uvědomil, co jeho zkraty umí ztropit, ale ta druhá chtěla být jednoduše s ním.
Řekl mi hodně škaredá slova, ale přece jen jsem ho stále milovala. Láska je hodně zrádná, nutí vás odpouštět všechno, protože vám na tom člověku záleží jako na nikom jiném. Je součástí vás samých a vy se bez své druhé polovičky cítíte prázdní, tak jako právě teď já. Někdy je opravdu těžké být uvězněn v zajetí amorova šípu.
Po asi deseti minutách nečinného ležení a zahlcená ve víru myšlenek jsem si setřela mokré tváře a postavila se z postele, potichu kráčejíc ke dveřím pokoje. Otevřela jsem je a nakoukla na chodbu, která byla zahalená v tmavé tmě. Přeci jen bylo něco málo po desáté hodině.
Naposledy jsem uvážila to, co jsem se chystala udělat, zhluboka se nadechla a překročil práh místnosti, pomalu kráčejíc k vedlejším dveřím. Zaposlouchala jsem se, ale žádný zvuk ani známka života ke mně nedolehla, avšak i přesto jsem položila ruku na kliku a stiskla ji. Otevřela jsem dveře a pohled mi padl na Neymara. Ležel na posteli zakrytý do půlky těla sněhově bílou peřinou, zatímco hrudník měl holý. Měl rozsvícenou lampičku na nočním stolku, díky které jsem na něj dobře viděla. Skousla jsem si spodní ret a vydala se k němu. Měla jsem neustupující nutkání být při něm, i přesto, co mi řekl. Už jsem ho mučila dost dlouho- nebyla jsem tu a pak jsem se s ním nechtěla bavit, řekla jsem mu pouze pár slov, když jsme byli oba tady v ložnici, než jsem zmizela v koupelně, odkud jsem se okamžitě odebrala do svého starého pokoje.
Posadila jsem na kraj postele, takže se pode mnou matrace prohnula, což donutilo Neymara s sebou škubnout a otevřít oči. Cítila jsem, jak se mi do očí opět derou slzy, nemohla jsem to už déle vydržet, nechtěla jsem být už déle od něj.
Ney se zapřel o lokty a párkrát zamrkal. ,,Bruno-" začal, ale než to stačil dokončit omotala jsem své ruce kolem jeho krku a nasála jeho vůni. Voněl po jablečném sprchovém gelu. ,,Odpusť mi to všechno, prosím. Slibuji ti, že už ti nic z toho víckrát neřeknu, už nikdy. Byl jsem opravdu idiotem, ale už to nedopustím," zašeptal, když své paže pohotově omotal kolem mého pasu a stáhl si mě na sebe. Vtiskl mi polibek do vlasů a jednou dlaní mi začal po zádech přejíždět příjemnými krouživými pohyby.
,,Opravdu mě to ranilo," zašeptala jsem, ale věděla jsem, že si je toho vědom. ,,Už to opravdu nikdy nedělej, bála jsem se," přiznala jsem a zabořila tvář do prohlubně mezi jeho krkem a ramenem. Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy a padají na jeho bronzovou pokožku.
,,Slibuji ti, že to neudělám. Miluju tě jako nikdy nikoho ještě ne a nechci tě ztratit, už nikdy tě od sebe nebudu odhánět a budu se k tobě chovat tak, jak si zasloužíš. Jsi moje všechno a má největší podpora." Položil dlaně na mé tváře a donutil mě, abych se od něj odtáhla. Zadíval se mi do očí a já nemoha jinak, než se dívat do těch jeho. ,,Neplakej už, prosím. Nechci, abys plakala kvůli mně." Palci mi setřel stékající slzy na obou tvářích.
,,Když mi k tomu už nedáš příležitost, tak nebudu." Skousla jsem si spodní ret a popotáhla.
Ney pokroutil hlavou a mírně se pousmál. ,,Nedám, už tě budu vždy jen rozesmívat. Ztrácím trenéra a nedovolím, abych ztratil ještě tebe kvůli mé demenci. Opravdu tě strašně moc miluju, princezno." Začal si mou tvář jemně stahovat k sobě.
,,Já miluju tebe," zašeptala jsem se zavřenými víčky, překonala tu hranici několika málo centimetrů a spojila naše rty v jedny.
Začal jimi jemně pohybovat, jako bych byla z porcelánu, jako by se bál, že mi nějak ublíží. Ruce přesunul na mé boky, které pevně stiskl, ale já to ignorovala a užívala si pocit mých rtů na těch jeho. Zajela jsem mu prsty do jeho jemných vlasů a jemně za ně zatahala. Přejel jazykem po mém spodním rtu, boky stiskl silněji a já byla nucena rty pootevřít, čehož okamžitě využil a vkradl se mi do úst jazykem.
,,Teď už se mi bude usínat mnohem líp," řekl s úsměvem, když jsme se od sebe kvůli nedostatku vzduchu odtáhli, a opřel si své čelo o to mé. ,,Tak moc jsi mi chyběla a přísahám, že tohle byl ten nejhorší trest, jaký jsi mi mohla dát- nemít tě u sebe."
,,Věř nebo ne, i mě to ubíjelo, ale prostě-"
,,Teď o tom nemluvme prosím. Pojďme si lehnout a zapomeňme na dnešní prokletý den." Vtiskl mi polibek na čelo, kde ještě pár svými rty setrvat. Poté se odtáhl, já si lehla vedle něj a položila si hlavu na jeho hruď, zatímco on si mě pevně u sebe držel. ,,Dobrou noc," zašeptal a přejel po mých bocích.
,,Dobrou noc," zamumlala jsem už se zavřenýma očima a políbila ho na horkou pokožku, na kterou jsem následně položila i dlaň a nechala se unášet s příjemným pocitem do říše snů.