Vím, po skoro dvou týdnech, ale já to dřív nedávala :D Odpusťte mi :D Na další kapitole začnu pracovat dřív a i po kousíčkách, abyste nemuseli dlouho čekat:* Kapitola je ve smutné atmosféře, která se opravdu špatně naváděla, ale pak mi pomohly písničky a šlo to:) Tak snad se bude líbit!
Vote&koment potěší lásky:*
Stála jsem před jedněmi dveřmi v bytovce a rozmýšlela se, zda-li je dobrý nápad zmáčknout tu malou obdélníkovou krabičku připevněnou na zdi, nazývající se zvonek. Nevím, proč jsem šla zrovna sem, ale nohy mě sem prostě nesly. Mohla jsem jít za Antonell, ale ten nápad se mi pravděpodobně nelíbil vzhledem k tomu, že by tam byl Leo.
Nechápala jsem, proč mi to Neymar udělal, proč si usmyslel, že mě bude ranit svými slovy.Cítila jsem už ráno při vstávání v kostech, že se dneska něco pokazí, ale nečekala jsem, že až takhle. Vždyť než odešel, tak se mi omluvil za své chování a vypadalo to, že je všechno v pořádku. Viděla jsem tam malou naději, že bychom si víkend mohli užít bez nějakých problémů. Ale on to tak zřejmě nechtěl. Utekla jsem, zbaběle jsem utekla, ale nemohla jsem tam zůstat už ani minutu, v husté atmosféře, která tam panovala, jsem nemohla pomalu ani dýchat. Ale to, že mi řekl, že mám jít, to všemu napomohlo. Někde hluboko uvnitř jsem doufala, že se za mnou vydá, omluví se a bude vše zase ve starých kolejí, ale neudělal to. Neudělal nic z toho. Prostě mě nechal odejít, jako by to opravdu chtěl.
Když jsem si své rozhodnutí se zazvoněním rozmyslela a řekla si, že svými problémy nebudu zatěžovat ostatní, tak jsem se, stírajíc si stékající slzy, otočila. Jenže jakmile jsem chtěla udělat krok v před a sejít schody zpátky ven, přede mnou se objevila mužská vysoká postava s úsměvem na tváři.
,,Ahoj Bruno," pozdravil mě Nat, avšak jakmile si všiml mého pohledu, ten jeho se z veselého okamžitě změnil na vyděšený a ustaraný. ,,Co se stalo?"
Nebyla jsem schopná slova a tak jsem sklopila pohled k zemi a křečovitě sevřela víčka k sobě. V tu chvíli jsem kolem svého těla pocítila jeho paže, které mě uvěznily v pevném a hřejivém objetí, jenž jsem opravdu potřebovala. V dlaních jsem sevřela lem jeho kožené černé bundy a hlasitě vzlykla. Slzy se mi draly nezastavitelně na povrch a já už ztratila sílu se jim bránit.
,,Pojď se mnou dovnitř, uděláme si čaj a můžeš mi to všechno říct, pokud se mi chceš svěřit. Jsem tu pro tebe," řekl, když se ode mě odtáhl, a svými dlaněmi přejel po mých pažích.
Skousla jsem si spodní ret a přikývla. ,,Děkuju," šeptla jsem tichým hlasem, že bych se ani nedivila, kdyby mě neslyšel, a znovu si setřela mokré tváře. Sledovala jsem ho, jak popošel ke dveřím, které odemkl a čekal, až projdu dovnitř jejich menšího bytu jako první. ,,Nebudu na obtíž?" zeptala jsem se na ujištěnou a objala si pažemi tělo. Můj hlas zněl nezvykle chraplavě a to díky neustávajícího pláče. Zůstala jsem stát na chodbě a dívala se na mého kamaráda, který si sundával bundu a věšel ji na věšák, který byl skoro prázdný.
,,Nebudeš." Pokroutil hlavou ze strany na stranu, když se ke mně otočil čelem. ,,Jsem tu sám, kluci jsou v čudu a Monica je někde s kamarádkama, takže taky v čudu, takže tu budeme mít klid. A moc dobře víš, že mi nejsi nikdy na obtíž." Přešel ke mně, chytl mé ruce, které dal podél těla a sundal mi z těla bundu, kterou též pověsil. ,,Běž si udělat pohodlí do obýváku, já půjdu udělat ten čaj. A jestli chceš jít do koupelny, tak běž." Mírně se pousmál a znovu mi rukou přejel po paži, načež se vydal do vedlejší místnosti, kde se nacházela kuchyň.
Ještě chvilku jsem stála na malé chodbičce, než jsem se odhodlala ke kroku a zamířila do koupelny. Zavřela jsem za sebou dveře a přešla k umyvadlu, nad kterým viselo středně velké zrcadlo. Při pohledu na odraz mé zničené tváře v něm jsem se zděsila. Oči podlité krví, rozmazaná řasenka pod očima, bledá tvář a mokré stopy slz jasně napovídali tomu, že jsem nebyla v pořádku. Duhovky mých jindy čokoládových očí tu jasnou barvu postrádaly.
Natáhla jsem se po kohoutku a pustila studenou vodu, na kterou jsem se chvíli dívala, jak mizí v odtoku, než jsem pod proud vložila dlaně a nabrala do nich vodu, kterou jsem si opláchla obličej. Udělala jsem to tak třikrát, následně vodu vypnula a podívala se na sebe opět do zrcadla. Na ženu, které psychicky ublížil člověk, kterého miluje i přes jeho chyby, a který jí řekl, že ho otravuje. Nechápala jsem to, opravdu jsem to nechápala.
Řasenku jsem měla už úplně rozmazanou a tak jsem sáhla po odličovači, který byl na poličce vedle umyvadla, a vatových tampónech, pomocí čehož jsem si oči odlíčila.
Po pár minutách strávených v koupelně jsem vyšla ven a zamířila do obývacího pokoje, kde už na sedačce, s dvěma hrnky před sebou položenými na stole, seděl Nat a ustaraně se díval na mou osobu. ,,Musela to být hodně drsná hádka," řekl a poklepal rukou na místo vedle sebe, čímž mi naznačil, abych si k němu přisedla.
,,Podle mě si ani neuvědomoval, co říká." Sklopila jsem pohled a kráčela k němu. Posadila jsem se a vzala si nabízený hrneček teplého čaje. ,,Ale to ho neomlouvá a ranil mě," dodala jsem a zadívala se na červenou hladinu ovocného čaje, jenž mi i přes keramický hrníček příjemně ohříval ruce.
,,Řekneš mi, co přesně se stalo?" zeptal opatrně a já k němu vzhlédla. Jeho jindy zářivé oči nezářily, ale zračil se v nich smutek.
Přikývla jsem, upila teplého nápoje a zhluboka se nadechla, než jsem mu začala vyprávět všechno, co se dneska ráno událo.
-Neymar-
Kurva, Kurva. Kurva. Co jsem to já za vypatlaného idiota? Opravdu bych se měl jít léčit, místo toho abych pořvával po lidech, na kterých mi záleží, a kteří se mi snaží pomoct, jak jen mohou.
Je to už skoro půl hodiny, co Bruna doslova utekla a já nevím kde je. Nedivím se, že zmizela, sám jsem jí to řekl, sám jsem jí řekl, ať odejde. Ale proč kurva? Jen proto, že jsem ztratil nervy sám nad sebou a záviděl jí, že ona tohle nemusí zažívat? Jsem fakt ubohej a především nevděčnej blbec. A to je slabé slovo.
,,Kurva!" zařval jsem, stojíc pod tekoucí studenou vodou, a rukama si tahal za vlasy. Zavřel jsem křečovitě víčka a zaklonil hlavu tak, aby mi do obličeje bičoval proud vody, a já ten pocit uvítal s otevřenou náručí.
Nechápal jsem, co se mi v mozku v tu chvíli, kdy jsem Bruně řekl všechna ta slova, přepnulo. Nebyl jsem to já, prostě nebyl, ale moc dobře vím, že tohle mě neomluví nikdy. Vypustil jsem to ven a ublížilo jí to, byl jsem si toho vědom. Zkoušel jsem jí pár minut nato, co jsem se vzpamatoval volat, ale následně jsem zjistil, že si mobil nechala doma, takže to bylo marné.
Vypnul jsem vodu a vylezl ze sprchy ven, kde mě ovál nepříjemný chlad, avšak já to ignoroval, kolem pasu si omotal bílou osušku a v hlavě vymýšlel, jak si tohle u ní vyžehlit. Z přemýšlení mě však vytrhlo volání mé rodičovské role a ve mně trhlo. ,,Sakra," zaklel jsem a rychlejší chůzí, i když skrz bolet v koleni to šlo těžko, jsem vyšel z koupelny na chodbu.
,,Tati!" dolehlo k mým uším úzkostné volání mého malého synka a podle hlasu jsem mohl poznat, že pláče. To ne, nepotřeboval jsem vidět další osobu, kterou miluju, brečet.
Daviho hlásek se ozýval z naší ložnice a tam jsem se taky okamžitě vydal. Když jsem otevřel přivřené dveře, pohled mi padl na malé tělíčko, které stálo uprostřed místnosti a ramínka se mu třásla od vzlyků. ,,Davi," oslovil jsem ho a kráčel k němu.
Davi se okamžitě otočil a uslzenýma očičkama se na mě díval. ,,Tati," zavzlykal a přiběhl ke mně, ručičky mi okamžitě omotávají kolem pasu. ,,Bál jšem se."
,,Proč ses bál, prcku?" Sklonil jsem se a vzal si ho do náruče, pevně si ho k sobě tisknouc.
On si hřbetem ruky protřel očička a následně se mě chytil kolem krku. ,,Že jši taky odešel," zamumlal a pevněji se mě chytil. ,,Jako teta."
Jeho slova mě zasáhla u srdce. Vůbec jsem si neuvědomoval, že musel celu naši hádku slyšet a musel se bát. Nikdy dřív jsem nedovoloval, aby mě slyšel takto naštvaně křičet, až na dnešek.
Lehl jsem si s ním na postel a prohrábl mu jeho kudrlinky. Podíval jsem se mu do obličeje, který byl celý vystrašený a od slziček, stejně jako přede mnou stála Bruna. ,,Jsem tady, Davi. Promiň mi to." Vtiskl jsem mu pusu na čelo a přitáhl si ho k sobě. ,,Už to nikdy neudělám," zašeptal jsem. V tu chvíli jsem pocítil, jak se mi z očí derou ven slzy. Litoval jsem všeho, co jsem řekl, toho, jak jsem s Brunou jednal, ale bylo pozdě. Ne nadarmo se říká, že se má dřív myslet, než jednat.
,,Kam šla teta?" zeptal se, když se ode mě na pár centimetrů odtáhl a protřel si znovu očička, ve kterých už se díky bohu netvořily další slzy, což se však nedalo říct o mě.
Zahleděl jsem se kamsi za Daviho a skousl si spodní ret. ,,Nevím, Davi, a to mě bolí, víš? Řekl jsem tetě něco, co se neříká. Táta je hlupák," řekl jsem a zhluboka si povzdechl. Kéž bych uměl vrátit čas zpátky a všechno udělat správně.
,,Teta byla šmutná," konstatoval dál a mě to ranilo ještě víc, než do teď. Nebyla smutná, byla ranění, psychicky, což je to nejhorší, co může být, a způsobil jsem jí to já. Proč jsem opravdu pro jednou nemohl zapojit mozek dřív než ústa a jazyk?
,,Já vím, Davi, já vím." Znovu jsem si povzdechl a zakroutil hlavou. Volnou rukou jsem si zajel do vlasů a frustrovaně za ně zatahal asi třikrát za sebou. ,,Jsem prostě hlupák." Nevím, jestli jsem tahle slova říkal stále směrem k Davimu, nebo to říkal sám sobě. Ale druhá možnost se mi zdála pravděpodobnější. Ruku jsem vytáhla z vlasů a promnul si obličej, abych si zároveň i setřel mokré stopy slz.
,,Tati?" oslovil mě jemným hláskem a já sundal daň z obličeje, abych na něj viděl. ,,Ty pláčeš?" zeptal se a nakrčil obočí. ,,Teta ujčitě pšijde."Omotal ručičky kolem mého krku a vtiskl mi mlaskavou pusu.
Stiskl jsem k sobě víčka, jak nejvíc to šlo, a položil mu dlaně na záda. ,,Zkusíme zavolat strejdovi Leovi a strejdovi Natanielovi, jestli nešla teta za nimi, co říkáš?" řekl jsem, když se ode mě odtáhl a posadil se na matraci, načež okamžitě s úsměvem přikývl. Já se natáhl pro svůj mobil, který jsem měl hozený v polštářích a najel na kontakty. Mobil jsem si přiložil k uchu a vyčkával na odezvu z druhé strany.
,,Čau kámo, co potřebuješ?" ozval se zvesela Leo, a i když jsem ho neviděl, mohl jsem s jistotou říct, že se zeširoka usmíval.
Povzdechl jsem a levačkou, ve které jsem nedržel mobil, si promnul spánek. Opravdu mě z té mé blbosti a nevědomosti, kde Bruna je a jestli je v pořádku, bolela hlava. ,,Čau, jsi doma?" V mém hlase šla jasně slyšet zoufalost.
,,Oh, oh, podle tvého hlasu můžu jasně vyčíst, že se něco stalo. Zase máš depky? Jestli jo, tak bych ti asi už radil, ať s tím zajdeš za nějakým odborníkem, nechci, aby ses zhroutil, potřebujeme tě ještě, kamaráde."
,,Nemám depky- nebo možná jo, ale teď jde o něco jiné. Šíleně jsem vyletěl na Brunu,nechtěl jsem, ale udělal jsem to. Byl jsem prostě nasranej, že mě zase to koleno začalo bolet, po týdnu, prostě jsem si myslel, že už to bude dobrý, ale zase jsem byl z toho žebříku k úspěchu shozen dolů. Ale to je jedno,prostě jsem na ni začal křičet a všechno jí vyčítat, ani nevím proč, a řekl jí,ať jde, jestli jí se mnou dochází trpělivost. Ona pak opravdu odešla a já nevím, kde je-" Znovu jsem si zajel prsty do vlasů, za které jsem zatahal. Tahle nevědomost mě opravdu ubíjela. Klidně bych si právě teď nechal naložit od Ramba a měl silně svázané ruce provazem, abych se nemohl bránit, hlavně kdybych věděl, kde je. A věděl jsem moc dobře, že mi jen tak neodpustí, že si to budu muset žehlit, ale chtěl jsem, aby se vrátila, nebo aby se mi aspoň ozvala, že je v pořádku. Měl jsem o ni šílený strach.
,,A zkoušel jsi jí volat?"
,,Myslíš si, že jsem kus vola? Samozřejmě, že jsem jí zkoušel volat, ale mobil má doma. A myslím si, že i kdyby ho měla u sebe, tak mi to nevezme."
,,No, upřímně si myslím, že jsi kus vola, podle toho, co jsi mi před chvilkou řekl a kvůli čemu Brunu hledáš. Posral sis to, kamaráde, a to pěkně. Ta holka za to nemůže, je tu s tebou od samého začátku a pomáhá ti, tak jak jen může. Neměl jsi sebemenší právo jí něco vyčítat," řekl s vážností. Moc dobře jsem si všeho byl vědom, ale bylo pozdě.
,,Já to všechno, kurva, vím," procedil jsem skrz zaťaté zuby, ale pak jsem si uvědomil, že zase začínám pěnit. Nesmím to už dopustit a už vůbec ne před svým synem. ,,Promiň," dodal jsem vzápětí. ,,Já jen prostě nevím, kde je, a bojím se. Není u vás?"
,,Rád bych ti řekl, že ano, ale bohužel není. Antonell přijeli rodiče a kromě nich tu není nikdo jiný. Sorry kámo."
Frustrovaně jsem si povzdechl a posadil se. ,,Zkusím ještě Nata a jestli není ani u něj, tak asi zešílím, protože mě nenapadá, kam by ještě mohla jít. Jsem idiot, fakt jsem ten největší idiot pod sluncem, jaký existuje."
,,Nebudu na to radši reagovat, ale opravdu jsi to podělal. Promiň, že jsem ti nijak nepomohl, ale kdyby se tu přeci jen objevila, dám ti vědět. Ale uvědom si, že možná chce být chvíli sama a nechat si to všechno projít hlavou."
,,Je už pryč dost dlouho. Postačí mi, když aspoň napíše, že je v pořádku." Pokroutil jsem hlavou a pohled sklopil na své prsty, kterými jsem si hrál s nitkami na osušce, kterou jsem měl stále kolem pasu. ,,Jdu zkusit toho Nataniela, zatím se měj."
,,Jasný, pak mi dej vědět. Čau a neposer to ještě víc," řekl a já hovor ukončil.
Okamžitě jsem v kontaktech začal vyhledávat Natovo číslo, a když jsem ho konečně našel, klikl jsem na kolonku volat a mobil si znovu přiložil k uchu. Dlouhé a otravné pípání mě iritovalo tak, že jsem se musel postavit a začal přecházet po místnosti sem a tam, přičemž jsem cítil, jak mi srdce uplašeně bije.
,,Ano?" ozvalo se nakonec z druhé strany tichým hlasem.
Polkl jsem a zhluboka se nadechl, modlíc se k Bohu, aby mi Nat oznámil dobrou zprávu. ,,Je u tebe Bruna?" zeptal jsem se na rovinu. ,,Pohádali jsme se, nebo spíš já na ní vřískal a potřebuju vědět kde je, mrzí mě, co jsem jí řekl a-" nebylo mi dopřálo to doříct, protože mě Nat přerušil.
,,Jsi kretén, víš to? Mám chuť ti jednu vrazit," procedil jedovatým hlasem a já v pozadí zaslechl klapnutí dveří.
Zarazil jsem se uprostřed kroku a zhluboka začal dýchat. Je u něj.