Omlouvám se, že přidání další kapitoly trvalo opět skoro týden. Původně jsem měla v plánu přidat něco o víkendu, ale tak se nestalo. Kamoška mi totiž doporučila boží seriál (The Fosters), který mě prostě mega chytl a já se nemohla přestat dívat, do toho jsem to kombinovala s PLL, kdo zná možná v něm najdu pochopení:D A za další jsem nějak neměla k psaní DGU náladu, nwm proč, ale prostě jsem se k tomu nemohla dokopat. No a jelikož jsem teď zůstala doma, kvůli silnému nachlazení, tak jsem se do toho včera večer, s menší pomocí druhé kámošky, která mě do toho dokopala(ahojky Pájo), pustila a dneska dokončila:) Tak snad vás nezklamu a bude se kapitola aspoň trochu líbit:)
Vote a koment jako vždy potěší:)
Btw. Nahoře máte fotku Bruny a Luany (její sestry), nehorázné jak jsou si podobné, skoro kopie:)
Bylo krátce po desáté hodině večerní, Santos pomalu padal do tmy a já stála před velkou bílou budovou s nápisem letiště, z nějž jsem před pár minutami vyšla s kufrem, táhnoucím za sebou, snažíc se si stopnout taxi, které mě však úplně ignorovalo.
,,,Co máte za problém, sakra?" procedila jsem nevrle skrz zaťaté zuby, mávajíc se zdviženým palcem ruky ve znamení stopnutí blížícího se žlutého vozu s cedulí 'TAXI' na střeše. A konečně úspěšně.
Taxi odbočilo k chodníku, na kterém jsem stála, kde přibrzdil, čekajíc až nastoupím.
Úlevně jsem si oddechla, chytila rukojeť velkého kufru na kolečkách, spěšně udělala pár kroků k onu záchrannému vozu.
Z auta mezitím vystoupil v celku mladý muž se snědou pletí a tmavýma Vlasta. Nepatrně mi připomínal Neymara. ,,Dobrý večer," řekl a převzal si ode mě kufr, který vložil do zadního úložného prostoru auta.
,,Dobrý," odpověděla jsem mu, načež nastoupila na zadní sedadla, vytahujíc ze své kožené kabelky mobil, abych mohla napsat mámě, že jsem na cestě a Neymarovi, že jsem v pořádku dorazila.
,,Tak kam to bude?" optal se taxikář, když se vrátil na své místo, zatímco jsem mámě odeslala smsku, přičemž se ke mně otočil s milým úsměvem na tváři.
,,R. Borges 45," nadiktovala jsem mu naši adresu.
Přikývl a otočil se zpátky čelem k silnici, a následně se zařazujíc do dopravního pruhu.
V kontaktech jsem vyhledala Neymarův kontakt, načež na mě vykoukla jeho fotka, kde se nádherně usmíval a působil moc šťastně. Byla pořízená, ještě než odletěl, myslím, že když jsme spolu byli na pláži na jedné z plážových večírků. Jen pohled na tu fotku mi vykouzlil úsměv na tváři a v hlavě se ozvala jeho kouzelná slova, které završil těmi nejcennějšími. Mrzelo mě, že jsem ho tam musela nechat, ale nemohla jsem s tím nic dělat.
‚Právě sedím v taxíku a mířím domů. Už teď mi moc chybíš, Nymy. Ráno si zavoláme. Pozdravuj Daviho, a že mu posílám pusu. Moc tě miluju'
Stiskla jsem na tlačítko odeslat, ruku s mobilem položila na stehno a zadívala se z okna na potemnělou ulic, která byla osvícená pouličními světly, po které se procházeli skupinky mladých lidí, užívající si prázdninový večer.
Najednou mi začal vyzvánět mobil, oznamujíc mi nový příchozí hovor. Podívala jsem se na displej v domnění, že to bude máma. Ovšem fotka u kontaktu mě naprosto vyvedla z omylu, protože se ni vyjímal usměvavý mladík, který mi vpadl do života už jako malý.
Neváhala jsem ani sekundu a přejel palcem po displeji přes zelené sluchátko, čímž jsem hovor přijala, a okamžitě si mobil přiložila k uchu, přičemž se mi na na tváři opět objevil úsměv.
,,Ahoj, myslela jsem, že už spíš." Byla jsem překvapena, že volá, vzhledem k tomu, že v Barceloně je právě jedna hodina po půlnoci.
Opět jsem se zadívala z okna, čekající až uslyším jeho dokonalý hlas.
,,Protožejsem musel počkat, až mi napíšeš, jinak bych neusnul," řekl, a i když jsem honeviděla, tak jsem moc dobře věděla, že se usmívá. ,,A tu pusu pro Daviho si beru osobně! Mně si žádnou neposlala a tosi ji rozhodně zasloužím víc. Ranila si mě," pronesl vážně, avšak mě to přimělo se zasmát, protože jsem si naprosto živě dokázala představit jeho výraz.
,,Ale prosím tě, tady někdo snad žárlí na svého syna." Pokroutila jsem nad ním s úsměvem hlavou. ,,Co dnešní tiskovka, zvládl si to?" zeptala jsem se.
,,No, nevím, jestli se dá říct zvládl, protože jsem nedokázal odpovědět na některé jejich otázky, týkajících se mého návratu. Vážně nevím, kdy se budu moc vrátit a jestli vůbec v takové formě jako dřív, a oni se tě furt ptají na otázky, které mají jiné složení ale Už
Věřila jsem, jak se cítí, protože jsou to ty nejčastější otázky, které dostává. Vím, že chtějí mít jednu svou hvězdu zpátky a dívat se na ji, jak hraje, ale musí si uvědomit, že jeho návrat není snadno ovlivnitelný.
,,Ale jinak jo, nějak jsem to zvládl. Trenér se tam veřejně rozloučil a oficiálně předal svou trenérskou moc Gerardu Martino. Takže ode dneška, prakticky už včerejška, máme nového trenéra. Nechci odsuzovat hned podle prvního dojmu, ale nepůsobí na mě moc příjemně. No, ale to budu moc posoudit, až ho víc poznám a přijdu s ním do styku, samozřejmě s dostatečným osobním prostorem."
,,Ty si tele, fakt." Zasmála jsem se nad jeho poznámkou. ,,Uvidíš, že třeba bude stejně fajn, jako trenér Vilanova, jen to bude chtít zjistit, jaký skutečně je," dodala jsem. ,,A cos jinak dělal celé odpoledne?"
,,No-" začal Ney a na chvíli se odmlčel, ale opravdu jen na chvíli. ,,Hned po tiskovce, která skončila ve dvě, jsem jel s Leem k nim pro Daviho. No a dokážeš si určitě představit, že to nebylo jen vyzvednutí syna z hlídání, ale že jsme tam ještě chvíli, dobře čtyři hodiny, zůstali a pokecali. Antonell tě moc pozdravuje a drží palce, aby všechno dobře dopadlo, rovněž i Leo," řekl, a podle jeho hlasu jsem mohla lehce poznat, že se pokouší zahnat zívnutí, které se dralo ven.
,,Že jim děkuju a taky pozdravuju, potom se Antonell ozvu. Ale teď zavěs a běž si lehnout, protože s tebe cítím ospalou energii i přes tu vzdálenost."
Ney nesouhlasně zaúpěl jako malé dítě, když mu zakážete čokoládu. ,,Proč? Chci poslouchat tvůj dokonalý hlas. Je mi tu smutno," pronesl s hraným smutným tónem.
,,Vezmi si k sobě Daviho, myslím, že odporovat nebude." Usmála jsem se a zastrčila si pramen vlasů, který mi padal do očí, za ucho.
,,To už se dávno stalo, využil situace, že tu nejsi a obsadil celou tvou půlku. Ani bych nevěřil, že tak malé dítě se dokáže takto rozvalovat."
,,No vidíš, aspoň tam nejsi sám a nemusíš se bát bubáků." Zasmála jsem se. ,,Ale vážně si běž lehnout, musíš být unavený, já to z toho hlasu poznám."
,,No dobře, ale slib mi, že mi zítra zavoláš a řekneš, jak je na tom babička. A nezapomeň ode mě všechny pozdravovat," řekla.
,,Neboj, budu." Přikývla jsem, i když to nemohl vidět. ,,Tak se měj."
,,Ahoj." Už jsem se chystala zavěsit, když mě přerušili jeho další slova, včetně naléhavého oslovení. ,,A Bruno?"
,,Ano?"
Miluju tě," moc dobře jsem věděla, že se u toho usmívá od ucha k uchu, já nebyla výjimkou.
,,Já tebe taky, pa." Tímto náš hovor skončil a já si mobil odtáhla od ucha, povzdechujíc si nad uvědoměním, že ho teď nějakou dobu neuvidím.
Tohle bude trest pro nás oba. Už když se odstěhoval do Barcelony, to pro nás nebylo lehké se od sebe oddělit, když jsme skoro celý svůj dosavadní život trávili spolu a najednou jsme se museli rozdělit, přičemž nás dělilo několik set kilometrů. Ale museli jsme to zvládnout.
*****
Zhruba po patnácti minutách mi taxikář zastavil před naším menším rodinným domkem, načež mi nadiktoval cenu, kterou jsem mu zaplatila a vystoupila.
S kufrem, který mi taxikář ochotně vytáhnul, jsem stála před cestou, směřující k domovním dveřím, přičemž jsem se dívala do okna rozsvícené místnosti, za kterým jsem mohla spatřit pohyb osob.
Pomalu jsem se vydala do kroku, kufr táhnout za sebou, a když jsem se dostala ke dveřím, tak zmáčkla zvonek, který se následně rozezněl domem. Nemusela jsem čekat dlouho, když se dveře otevřely a v nich mohla spatřit muže ve středním věku se snědou pletí a šedivými krátce střiženými vlasy- táta.
,,Bruno," vydechl mé jméno a okamžitě mě sevřel ve své náruči, nechtějíc mě pustit. ,,Tak rád tě zase vidím." Věnoval mi pusu do vlasů, načež se ode mě odtáhl, nechávající své dlaně na mých ramenou, celou si mě prohlížejíc.
,,Já teda taky, tati." Usmála jsem se na něj, a když poodstoupil, tak vešla dovnitř, kde ke mně dolehl zvuk televize, ozývající se z obývacího pokoje.
Táta za mnou zavřel a vzal do ruky kufr, aby ho mohl odnést do mého pokoje. ,,Launo, Neide Mayo! Bruna je tady!" křikla směrem nahoru, odkud se najednou ozvalo hlasité otevření dveří a následný dupot. ,,Luana celý den básnila, jak se těší, až přiletíš. Let byl v pohodě?" zeptal se.
,,Všechno v naprosté pohodě. Kde je máma?" Stáhla jsi si vlasy do gumičky.
,,Převléká ti postel, protože jsme před hodinou došli z večeře u sousedů, na kterou jsme byli pozvaní, a jinak jsme byli celý den u babičky. Už se moc těší, až za ní přijdeš." Usmál se na mě a pohladil mě po vlasech, načež se vydal ke schodům, které v rychlosti sbíhala moje malá sestřička, která mi ukradla obličej. Nebo jsme ho spíš obě ukradly mámě.
,,Ahoj zlato." Usmála jsem se na ni zeširoka a napřáhla k ní náruč, do které mi radostně skočila.
,,Konečně ses mi vrátila, ségra! Ani nevíš, jak jsem se tedy večer nudila." Tiskla se ke mně, jako by mi chtěla dokázat, že mě momentálně nikam nepustí, což se ji i dařilo, protože jsem se nemohla ani hnout pomalu. ,,Moc jsi mi chyběla." Vzhlédla ke ně svýma čokoládovýma očima, ve kterých se zračili jiskřičky štěstí.
,,To ty mě taky." Prohrábla jsem ji rukou její lehce vlnité vlasy a shrábla je na stranu.
Najednou mě pustila a udělala prostor pro mámu, která se za námi objevila i s tátou po boku. ,,Broučku-" Usmála se na mě a též jsem se s ní objala, darujíc jí pusu na tvář, kterou mi po chvíli oplatila. ,,-děkuju, že jsi přiletěla, jak nejrychleji to šlo." Odtáhla se ode mě. ,,Dáš si něco k jídlu? Určitě jsi hladná."
,,Děkuju mami, ale ne. Jsem spíš jen strašně unavená, přeci jen je tu tří hodinový posun času, na který si musím zvyknout." Věnovala jsem ji drobný úsměv. ,,Jestli to nebude vadit, ta-„" nemusela jsem ani dokončovat, jelikož máma byla rychlejší.
,,Samozřejmě, běž si lehnout. Postel máš nachystanou a kufr ti tam táta vynesl. Zítra ráno si povykládáme." Pohladila mě po vlasech, jako před pár minutami táta, věnující mi úsměv.
,,Jo, ráno pokecáme, tak zatím dobrou noc." Vlepila jsem ji pusu na tvář a vydala se ke schodům, následována Lauanou. ,,Co kdybys dneska přespala u mě?" Podívala jsem se na ni tázavě, načež ona horlivě přikývla. Bylo jasné, že neodmítne.
*****
Přetočila jsem se z levého boku na záda se stále zavřenýma očima, prohrabujíc si vlasy, kterým bych měla dopřát setkání se šampónem. Ruce jsem přemístila k obličeji, který jsem si promnula a následně otevřela oči. Pohled mi okamžitě padl na stěnu přede mnou vedle okna, na které byly různě vylepené fotky jak mě s mými přáteli, tak i s rodinou. Zachycovali všechny vzpomínky, které jsem chtěla mít stále na očích a nikdy na ně nezapomenout. Nad fotkami byli barevné otisky rukou, které patřili mě, Neymarovi, Reyovi a Lauaně- ta byla nejmenší, protože byla stará taky několik let. Ihned se mi vybavil den, kdy jsme tu stěnu dělali, což mi vykouzlilo úsměv na tváři. Byl to zábavný den. A máma byla moc nadšená, když zjistila, že jsme použili barvu a ještě k tomu, jsme ji měli na oblečení. Samozřejmě jsme to oblečení měli na sobě naposled, jelikož barva nešla vyprat. Stane se.
Podívala jsem se vedle postele, kde měla na matraci spát Luana, ale místo ní jsem tam našla jen rozházenou deku a pokrčený polštář. Žádné překvapení, vždycky vstávala dřív než já.
Posadila jsem se, ještě jednou si prohrábla vlasy, protože mi vykonaným pohybem spadly do obličeje, a spustila nohy na koberec červený, který se táhl po celém pokoji. Vždycky jsem si přála, abych se jednou po červeném koberci procházela jako modelka nebo herečka- tohle byl můj největší sen.
Postavila jsem se a vyšla ze svého pokoje, načež ke mně dolehly tlumené hlasy z kuchyně, kam jsem se i po schodech dolů vydala. ,,Dobré ráno," zamumlala jsem, když jsem vešla do místnosti, ve které se nacházel menší kulatý stolek, za nímž seděla Luana i s našimi rodiči.
,,Dobré ráno, Bruno. Co si dáš?" zeptala se máma a okamžitě vstala ze židle.
Rukou jsem ji naznačila, aby si zase sedla. ,,Nejsem malá, nachystám si to sama. V klidu se najez." Usmála jsem se na ni a vydala se k ledničce, ze které jsem si vytáhla mléko, pokládajíc jej na linku. Ze skříněk vytáhla misku a krabici s müsli, které jsem si do misky nasypala a zalila mlékem, míříc za svou rodinou ke stolu.
,,Vyspala ses?" zeptal se táta, upíjející, při čtení novin, své ranní kávy. ,,Luana říkala, žes spala jako zabitá." Vzhlédl ke mně s úsměvem.
Obdarovala jsem svou sestru pohledem s nadzvednutým obočím, načež se ona jen zaculila. ,,Jo, vyspala jsem se. Vážně jsem byla děsně unavená, takže jakmile jsem si lehla, bylo po mně." Vložila jsem si do úst lžičku s müsli.
,,A co nového v Barceloně? Jak to Ney zvládá?" optala se máma se zájmem.
,,No, jak se to vezme. Podle mě dobře, ale podle něj prý postupuje moc pomalu. Je pravda, že i doktora překvapilo, že stále chodí o berlích, že by kratší vzdálenost mohl zvládat již bez nich, ale nijak to nehrotí. Prostě to chce čas, ale Ney je občas nedočkavý a pak si z toho vyvozuje různé verdikty." Povzdechla jsem si s pokýváním hlavy. ,,Ale jinak chodí na rehabilitace a teď i na magnetoterapii. Myslím, že se to tak teda jmenuje," dodala jsem.
,,Četla jsem o tobě aNeymarovi na internetu. Je to pravda?" zeptala se najednou Lua se širokýmúšklebkem. ,,No?" Drcla do mě loktem, když jsem chvíli mlčela, abych spořádala sousto müsli v mých ústech. ,,Nedělej, že jíš, já to chci slyšet! A jako tvoje sestra mám na to právo."
Pouze jsem nad ni s úsměvem pokroutila hlavou. ,,Jo, jsme spolu." Kývla jsem a skousla si spodní ret.
,,Wow! To je super, děsně vám to spolu sluší. A já věděla, že spolu jednou budete, protože jste spolu trávili tolik času, že i kámoši by si lezli na nervy." Protočila očima a dopila posledních pár doušků čaje, který měla ve svém širokém hrníčku ve tvaru psího obličeje, který ode mě dostala k narozeninám. ,,Jsem za tebe ráda, ségra." Vlepila mi pusu a vstala od stolu. ,,Ale teď si půjdu zabrat koupelnu, protože naši chtějí každou chvíli vyrazit za babičkou, tak ať mám dostatek času." S tímto vyběhla z kuchyně a nechala mě s rodiči samotné, čehož jsem využila.
,,Jak vážné to s babičkou je?" zeptala jsem se a pohlédla na oba s neutrálním výrazem.
Máma odložila hrníček, ze kterého zrovna byla čaj, a pohlédla na mě. ,,Bruno-" Vůbec se mi nelíbilo, jakým tónem hlasu zahájila následnou větu. ,,-babička na tom není vůbec moc dobře, ale nedává to na sobě znát. Je napojena na přístroje a v rukách má hadičky, takže se nezalekni." Na tohle jsem zakroutila hlavou, abych ji ujistila, že nezaleknu. ,,Podle doktorů by potřebovala hodně síly, aby se z toho všeho brzo dostala, ale slábne." V jejich očích se zatřpytily slzy, které nezvěstili nic dobrého. ,,Nechci myslet na nejhorším, ale pomalu bychom se s tím měli smiřovat i s touto verzí. Avšak věřím, že se babička vzchopí a dokáže nám, že ještě nějaká síla a vůle v ní zbyla." Po tváři ji sklouzla první slza, kterou okamžitě setřela a vstala od stolu, aby odnesla špinavé nádobí.
Její slova na mě působila moc silně, a taky že silná byla. Ale byla jsem ráda, že ke mně byla upřímná a zbytečně mi vykládat pohádky. Přeci jen už jsem dospělá a chápu, že tohle je život, a ten je občas dost krutý.
,,My ji tu sílu a vůli musímedodat," dodal táta a položil mi ruku na rameno.