Video v příloze je mojí tvorbou, tak doufám, že se bude líbit. Má to vyznačovat celou Neymarovu cestu až k úplnému cíli:) Užijte si část:)
O měsíc později
-Neymar-
Vložil jsem pod proud vody z kohoutku dlaň a následně si s ní zajel do vlasů, přičemž jsem sledoval svůj odraz v zrcadle. Párkrát jsem si prošel vlasy tak, abych je měl vyčesané nahoru, vypnul vodu a dlaněmi se zapřel o kraj umyvadla.
Dneska byl ten den, den, kdy jsem měl nastoupit na svůj první zápas po mé skoro roční pauze. Upřímně, bál jsem se. Těšil jsem se, až se konečně budu moci zase vrátit na hřiště a ukázat všem svým fanouškům a fanouškům Barcelony, kam jsem se probojoval a že nejsem žádná bábovka, ale z druhé stránky jsem se neskutečně bál. Nechtěl jsem nic pokazit, nechtěl jsem je zklamat, nechtěl jsem zklamat ani kluky z týmu.
„Nervózní?" ozvalo se najednou za mými zády a poté už jsem v odraze zrcadla za sebou uviděl Bruninu usměvavou tvář. Ruce mi omotala kolem pasu a bradu si opřela o mé rameno.
Na chvíli jsem zavřel oči a přikývl. „Je vůbec možné, abych byl nervózní, jako by to byl úplně můj první zápas? Jako bych nevěděl, co očekávat? Jak na mě budou reagovat diváci a všichni?" Oči jsem opět otevřel a podíval se díky odrazu do těch jejích. „Jsem neskutečně moc nervózní."
Usmála se a rty se přitiskla na holou pokožku na mém rameni. „Je to možné, zlato. A nemusíš se za to ani stydět. A co se reakce týče? Když zveřejnili dnešní sestavu, tak jsem si četla ty komentáře, a všichni se na tebe těší. A navíc, copak ses za svou dobu slávy nenaučil, že nemáš poslouchat druhé a prostě hrát?" Lehce do mě strčila.
„Tohle je jiné. Nedokážu popsat v čem přesně, ale je to jiné. Prostě – já skutečně nevím, jak ti to říct." Na chvíli jsem se odmlčel. „Myslíš, že jsem na tohle skutečně připravený? Na návrat?" Chytil jsem její dlaně do svých, abych uvolnil její obětí na svém pase, otočil se a přitáhl si ji na své tělo, zadkem se opírajíc o kraj umyvadla.
„Nezáleží na tom, co si myslím já nebo kdokoli jiný, záleží na tom, co si myslíš ty. Zeptej se tady sám sebe, jestli jsi připravený. To ty musíš vědět nejlíp. Takže? Jsi připravený?" Vždycky jsem obdivoval její optimismus, kterým mě zasypávala a nutila přemýšlet alespoň z části podobně. Já jsem byl od malička z větší části pesimista, nežli optimista. Na jakékoli věci jsem našel něco, co mě nutilo začít pochybovat.
Pokrčil jsem rameny. „Nejsem si tím úplně jistý."
„Neymare da Silva Santos Juniore, neříkej mi ani ze srandy, že jsi celou tu dobu bojoval jen kvůli tomu, abys tu pak pár hodin před zápasem stál a začal o sobě zase pochybovat. Copak by tohle Tito chtěl? Odpovím ti – nechtěl. Takže se běž okamžitě obléct, nasedni do auta a jeď na stadion. Ukaž všem, že jsi připravený, a užij si to. Budu tam s tebou." Vymanila jednu dlaň z mého jemného sevření a přiložila mi ji na tvář, načež se natáhla k mým rtům a věnovala mi dlouhý polibek.
Se zavřenýma očima jsem se pousmál, když se ode mě odtáhla, ale stále jsem cítil její teplý dech na mých tvářích. „Miluju tě," téměř jsem zašeptal a až poté oči otevřel. Zadíval jsem se do jejích hnědých duhovek, jako bych jí chtěl nahlédnout do nitra.
„Ne tolik jako já tebe." Položila si hlavu na můj hrudník a pevně mě objala. „Cítím v kostech, že dneska zazáříš, tak se mě opovaž zklamat."
Slabě jsem se zasmál a bradu si opřel o temeno její hlavy. „Už kvůli tobě se o to možná pokusím," řekl jsem. „Mrzí mě, že se toho Tito nedožil. Neustále mi opakoval, že bude sedět v první řadě, až opět naběhnu na trávník, a bude mi tleskat ve stoje." Zhluboka jsem si povzdechl. V mysli se mi okamžitě vybavila Titova tvář, když mi tahle slova říkal. Bylo to snad při každé návštěvě, kdy se ptal, jak na tom jsem. Nikdy nechtěl mluvit o svém stavu, který byl mnohem vážnější, místo toho se ptal jen na mě a na moje cíle. „A pak vždycky dodal: ‚A jestli mě zklameš, tak jsme spolu skončili a budeš toho ještě litovat'."
„Když budeš chtít, tak tam může sedět. Nemyslím si, že by si tohle nechal ujít. Možná bude jen v jiné první řadě, než měl původně na mysli, a nebude to tribuna, ale bude tam s tebou." Odtáhla se ode mě na pár milimetrů, takže jsem stále mohl cítit teplo jejího těla na tom mém. Natáhla ruku a zajela mi prsty do vlasů. „Ještě nějaké pochybnosti máme?" Naklonila hlavu na stranu a své plné rty našpulila.
Skousl jsem si spodní ret a uchechtl se. „Myslím, že nemáme tolik času, abychom je všechny probrali." Políbil jsem ji na čelo, když v tom se domem roznesl domovní zvonek. Svraštil jsem čelo a v duchu přemýšlel, kdo by to mohl být. „Neříkal jsem nikomu, aby mě vyzvedl, že ne?" zeptal jsem se pro ujištění, protože jsem nebyl ještě připravený vyrazit.
„Nejsem si jistá, ale zajdu tam. Ty už neplýtvej časem a dokonči přípravy v koupelně, protože se taky potřebuju nachystat. Musím zajet ještě před zápasem do města." Začala ode mě ustupovat, následně se otočila a zmizela na chodbě.
Otočil jsem se zpátky k zrcadlu, podíval se na svůj odraz, načež se natáhl po kolínské a párkrát na sebe stříkl. Do mého nosu se mi okamžitě dostala vůně citrusu. Vrátil jsem ji zpátky na své místo a rozhlédl jsem se po koupelně, hledajíc tričko. Ale zřejmě jsem si ho zapomněl vzít s sebou a nechal ho ležet v ložnici na posteli. Vydal jsem se tedy z koupelny, když ke mně dolehly hlasy, které jsem beze sporu znal. A když jsem překročil práh, tak jsem se zadíval na šťastnou tvář Carol a mého syna.
Jakmile mě Davi zaregistroval, rozeběhl se ke mně. „Tati!" vykřikl a v mžiku jsem měl jeho drobné paže omotané kolem stehen.
Usmál jsem se a sklonil se pro něj, abych si ho mohl vyzvednout do náruče. „Ahoj prcku." Věnoval jsem mu pusu na tvář a položil si jeho hlavu na rameno. „Kde vy se tu berete, co?" Tuhle otázku jsem spíše směřoval na Carol, která ke mně přešla a objala mně, přičemž jsem jí věnoval taktéž pusu na tvář, jako Davimu.
„Přeci sis nemyslel, že si necháme ujít tvůj zápas." Krátce se zasmála. „Jsme část tvé největší podpory a tohle je naší povinností! I kdyby čert na koze jezdil, tak bychom na to letadlo nasedli a přiletěli sem, viď Davi." Prohrábla mu jeho kudrlinky, které už by potřebovali zkrátit.
Podíval jsem se do Daviho očí, které oslnivě jiskřily. „Jo." Přikývl, vtiskl mi pusu a omotal ručky kolem mého krku. „I kdyby čelt na kože ježdil," zopakoval po Carol. Vážnost jeho hlasu mě přiměla ke smíchu. Byl jsem neskutečně moc rád, že je zase vidím.
*****
Kolem mě se rozléhaly směsice hlasů, kterými jsem se vůbec nezabýval. Soustředil jsem se pouze na svoje myšlenky. Srdce mi tlouklo, jako bych před pár sekundami doběhl několika kilometrový maraton. Cítil jsem se v tuhle chvíli jako ten kluk, který na sebe poprvé oblékl bílý dres Santosu a poprvé hrál před skoro zaplněným stadionem. Všechno se ve mně vířilo a míchalo dohromady, všechny pocity se navzájem překrývaly, až jsem nevěděl, který z nich převládá – strach, štěstí, obavy, radost.
Zapnul jsem si zip klubové mikiny až ke krku a posadil se na lavičku u své skříňky. Hlavu jsem sklopil, lokty zapřel o stehna a rukama si zajel do vlasů, přičemž jsem se zadíval na své pravé koleno, přes které se táhla viditelná jizva.
Najednou jsem na svém rameni pocítil něčí dlaň, ale nebyl jsem schopný vzhlédnout k dotyčné osobě. Nechal jsem ho si vedle mě sednout a stisknout mi pevně rameno. „Jsi v pohodě, kámo?" zeptal se po chvíli mlčení starostlivě.
Uchechtl jsem se a promnul si obličej. „Nejsem si jistý, Leo," odpověděl jsem mu a narovnal se, pohled však zabodávajíc na otevřenou skříňku před sebou. „Ty bys byl? Mám pocit, jako by mi za chvíli měla prasknout hlava, jako bych se měl rozplynout ve vzduchu. Všechno se to ve mně míchá a já pomalu přestávám vědět, která bije. Měl jsi někdy takový pocit? Cítil jsi někdy, že to, co sis myslel, že je správné, ti najednou přišlo naprosto absurdní? Že tvá sebedůvěra najednou klesla na žebříčku od jedné do deseti na mínus sto?" Pomalu jsem otočil hlavu a podíval se na něj.
Sledoval mě s pobavením. Rty měl roztáhlé do širokého úsměvu a obočí skoro v půlce čela. „Pověz mi, kde jsi sehnal tak skvělého dealera? Musel sis dát slušný matroš. Takto mluvit jsem tě neslyšel ani pod vlivem alkoholu." Poplácal mě s krátkým zasmáním po zádech.
Protočil jsem nad ním očima a s menším úsměvem do něj strčil pěstí. „Idiote." Pokroutil jsem hlavou ze strany na stranu. „Ale opravdu, cítil ses tak někdy?" zeptal jsem se znovu.
„Každý se tak minimálně jednou cítil," mluvil už vážněji, ale i přesto se na mě usmíval. „Je to život, tohle tě může potkat tolikrát, ale ty musíš udělat jednu jedinou věc – postavit se tomu. Udělal jsi to už jednou, postavil ses zábraně, tak to udělej i dneska, protože když tohle uděláš, tak ukážeš všem, že jsi hoden nosit tohle na prsou." Poklepal ukazováčkem na místo mého srdce, kam jsem sklopil zrak. „Víš co to je?"
„Klubový znak." Usmál jsem se a pokýval uznale hlavou, zatímco jsem se díval na onu výšivku.
„Přesně, klubový znak." Znovu na něj poklepal a poté ruku stáhl. „Ale co víc – klubový znak FC Barcelony. Klubu, který je naším domovem a srdcem. Může jej nosit jen ten, kdo je toho hoden. Někdo, kdo ví, kde je jeho místo a dokáže respektovat, jak ostatní, tak i sám sebe a to především. V životě je nejtěžší naučit se respektovat sami sebe, naučit sami sebe vnímat a naslouchat si, protože většina z nás je sebekritická a chybí nám dávka sebevědomí, ale když tohle dokážeš, tak jsi vítězem velké hry. Vem na sebe tu zodpovědnost a jednej podle intuice, nenech, aby tě ovládl strach a obavy. Nech vyhrát tu světlou stránku, protože ta vždycky ví, co je správné. Nebo alespoň ve většině případů."
Někdy mě opravdu překvapuje, jak vážně umí Leo znít. Jak se dokáže z vtipálka a rebela stát někdo tak zodpovědný a moudrý. Pořád jsem to nepochopil a myslím, že mi bude dlouho trvat, než to pochopím. „Víš-" Pousmál jsem se. „-mohl bych se tě ohledně toho dealera zeptat na to samé." Koutky rtů se zvedly ještě výš. „Ale asi máš pravdu."
„Asi?" Nadzvedl obočí a hlavu naklonil na stranu. „Neymisi, mám stoprocentně pravdu." Zajel mi prsty do vlasů a pocuchal mi je, kvůli čemuž jsem sebou okamžitě škubl a vlasy si začal upravovat. „Takže pokud chceš těm venku dokázat, že jsi opravdu hoden nosit na prsou tento znak a že se v tobě klub nespletl, tak tam naběhneš, a jakmile budeš střídat, tak těm machýrkům z Valencie nakopeš prdel, protože jsi Neymar da Silva Santos Junior, ten, který se nevzdává a bojuje." Znovu mě poplácal po zádech. „A pokud o sobě budeš stále pochybovat a budeš si v té tvé nagelované hlavě přemítat pro a proti, tak ti tu prdel nakopu já sám."
Nemohl jsem se ubránit smíchu, který ve mně jak jeho tvář, tak jeho slova, vyvolala. „Rozumím." Přikývl jsem.
„Takže co uděláš?" pobídl mě, přičemž se postavil a založil si ruce na hrudi. Dával mi jasně najevo, že si mám odpověď dopředu pořádně promyslet, jinak svá slova splní.
„Nakopu jim prdel a ukážu, kdo jsem – ne Neymar da Silva Santos Junior, ale hráč klubu FC Barcelona, protože to je výhra," odpověděl jsem mu.
Leo zvedl ruce a zatleskal, čímž upoutal pozornost většiny kluků v šatně. „Tohle jsou slova barcelonského hráče!" Ukázal na mě ukazováčkem. „S tímto přístupem budeš vždy vítězem. Těším se na tvou spolupráci, kamaráde." Natáhl se po žlutém rozlišováku, který po mně hodil. „A vítám tě zpátky na scéně."
Moje pocity se obratem změnily. Každé Leovo slovo jakýmsi způsobem změnilo můj momentální pohled na situaci. Ano, pořád jsem byl trochu nervózní, ale už jsem z hlavy začínal potlačovat ty takzvané temné myšlenky, a nechal prostor těm světlým.
Oblékl jsem si rozlišovák a s úsměvem se na něj podíval. „Děkuju." Byl jsem mu opravdu vděčný.
„No, máš za co, stálo mě to hodně sil a přemýšlení, tak si toho važ." Mrkl na mě. „Dneska večer si to vyberu a bude tě to stát draho."
Zamračil jsem se a nechápavě se na něj podíval. „Dneska večer? Co je dneska večer?" Ať jsem si vzpomínal, jak jsem chtěl, tak jsem si nic nevybavoval. „My jsme na něčem domluvení?"
„Tak přeci si nemyslíš, že tvůj návrat neoslavíme, nebo snad jo? Myslel jsem, že ti to je jasné." Pleskl se do čela, jako bych byl naprosto nenormální. Jsme nejlepší kamarádi, takže možná jsem. „Pique, že je dneska party na Neymarův návrat?" Obrátil se na zrovna procházejícího Piqueho. Musel zaklonit hlavu, aby mu viděl dobře do obličeje, což mi přišlo docela komické.
„Zní to jako zábava, o které jsem do teď neměl ani tucha, ale ano, samozřejmě, že party bude. Doufám, že přijdeš, protože pokud bys nedošel na svou vlastní oslavu návratu, tak by to bylo trochu divný," řekl mým směrem a pak se podíval na Lea. „Kde že to je?" zeptal se.
„To se ještě domluví, hlavní je, že má teď důkaz, že to bude." Kývl na mě. „Takže dneska večer se mi za mou filozofii odvděčíš."
Najednou se kabinou rozneslo tleskání a směsici hlasů přerušil zvýšený hlas. „Pánové, jde se na to!" U dveří stál Andrés a v ruce držel nějaké složky. „Takže teď vypadněte a běžte jim to natřít, máte na to!" Gestem ruky začal všechny popohánět z kabin.
Vyběhli z ní všichni, až na mě. Já jsem stále seděl na lavičce a zahleděl se na onu jizvu. V tu chvíli jsem si uvědomil, že tahle jizva není znamením mého pádu a neúspěchu, ale okamžiku, který mi dovolil nový začátek. Byl jsem ponaučen z předešlých chyb, které jsem nehodlal opakovat.
„Neymare," oslovil mě Andrés, který se objevil přede mnou, načež já k němu vzhlédl. „To platilo i pro tebe, hvězdo." Povzbudivě se usmál a kývl ke dveřím. „Tak běž. Tam venku tě čeká tvůj svět."
*****
Nervózně jsem poklepával nohama, přičemž jsem si rty překrýval dlaněmi a očima sledoval dění na hřišti. Zápas byl naprosto vyrovnaný, o čemž vypovídalo i skóre 2:2. Časomíra ukončovala sedmdesátou pátou minutu utkání a zahajovala další. Stadionem se nesly povzbuzující chorály, slogany a jména favoritů nebo klubů. Dýchal jsem zhluboka, když jsem se opět podíval na čas a uviděl, že uběhly další minuty.
„Vysvětlete mi, proč si to tam před tou bránou šudlí a nevystřelí!" Rozhodil najednou trenér rukama, které si následně založil na hrudi, a rozešel se ke střídačce, kde zase zastavil a otočil se čelem k hřišti. „Říkal jsem jim, ať střílí z jakékoli pozice, ale je to jako bych mluvil do dubu." Opět rozhodil rukama, div netrefil do obličeje jednoho z asistentů, jenž k němu přešel s deskami, na kterých mu následně něco ukázal. Vyměnili si pár slov a pak se otočil na nás střídající, kteří jsme mlčky seděli. „Ať vás nenapadne si s tím tak hrát jako je. Uvidím možnost přihrávky, přihraju, ale ne takto, ten míč do té branky nedovedeme. A když uvidím možnost střelby, tak to zkusím, hlavu vám za to nikdo neutrhne. Důležité je zakončení, jen díky tomu můžeme skórovat." Každého přešel pohledem.
„Kouči, můžu střídat?" zeptal jsem se. Cítil jsem v sobě novou sílu, kterou jsem chtěl na hřišti vyprodukovat. Chtěl jsem týmu pomoc herně a ne tu jen sedět a všechno, to kolem, sledovat. „Už jsem připravený."
Trenér se na mě jen podíval, nic neřekl a zase se otočil k hřišti.
Povzdechl jsem si, zády zapadl do sedadla a ruce si založil za hlavou. Na chvíli jsem zavřel oči.
„Je nervóznější než ženská před svatbou," ozvalo se vedle mě tlumeně.
Otevřel jsem oči a podíval se na Pinta, který se pobaveně díval na trenéra, jenž se zase pohyboval podél postranní lajny a pokřikoval na hráče určité pokyny. Usmál jsem se nad jeho poznámkou a ruce nechal spadnout do klína. Téměř nepatrně jsem se otřásl nad chladnem, které tu na Camp Nou panovalo. „Není jediný," přiznal jsem. „Ale přesto bych už šel hrát. Sedět tu je něco hrozného." Povzdechl jsem si.
„To ti věřím, ale neboj, on za chvíli pochopí, že to vepředu potřebuje změnu." Povzbudivě se na mě usmál a pak se naklonil dopředu k sedadlu, na kterém seděl Andrés. „Nechceš mu říct, ať vystřídá? Myslím, že i Alexis toho už má dost. Vždyť ještě před třemi dny měl natáhnutý stehenní sval, chce ho zničit?"
„Už jsme mu to říkali, ale jak vidíš, dělá si, co chce." Otočil se na nás.
Založil jsem si ruce na hrudi, abych si na sebe více přitiskl mikinu a bylo mi tepleji, i když to moc nepomohlo, a zadíval se na trenéra, který si prudce zatahal za vlasy, jakmile další přihrávku před bránou přebral soupeř a rozběhl se tak do protiútoku. Když se otočil a máchl rukama, rozhodl jsem se zkusit mu naznačit, že jsem připraven střídat, jinak. Spojil jsem ruce dlaněmi k sobě, počkal, až se podívá mým směrem, pak jsem ukazováčky naznačil gesto pro střídání, a následně ruce opět spojil, rty naznačují slovíčko prosím.
Založil si ruce v bok, pak si povzdechl. „Běž se rozcvičit." Kývl hlavou na stranu.
V tu chvíli ve mně vybuchl ohňostroj nadšení. Hormony štěstí se mi rozlily po těle a já nemohl uvěřit vlastním uším. Srdce se mi roztlouklo o několik úderů rychleji a po rtech rozlil široký úsměv. „Děkuju," řekl jsem, neskrývajíc onu radost. Okamžitě jsem vstal z lavičky a odběhl stranou vedle střídačky, abych se mohl pořádně rozcvičit. Někteří diváci, kteří seděli v prvních řadách, si mě všimli a začali pokřikovat moje jméno. Usmál jsem se ještě víc a podíval se na ně, abych jim ukázal palec nahoru.
Když jsem byl pořádně rozcvičený, vrátil jsem se k trenérovi, který se bavil s dalšími asistenty, a něco probírali. Podíval jsem se na časomíru, která zahajovala osmdesátou čtvrtou minutu. „Jsem připraven," oznámil jsem, vnímajíc své zběsilé dýchání.
Trenér se na mě podíval a pousmál se, načež ke mně přešel a chytil mě kolem ramen. „Vystřídáš Alexise. Víš, co jsem vám říkal? Žádné hraní si s míčem před soupeřovou brankou, prostě to vystřelit, zbytečně nepřekombinovávat."
Přikývl jsem na znamení, že rozumím, a sundal si rozlišovák, který jsem podal Andrésovi, jenž mě povzbudivě poplácal po rameni a ukázal, že mi drží palce. Poděkoval jsem mu úsměvem a zadíval se opět na dění na hřišti. Když byl míč zakopnut do autu, asistent rozhodčího zvedl tabuli s čísly, která sloužila pro střídání, a já se postavil k půlící čáře. Nechal jsem své srdce bít a užíval si onu atmosféru. Jakmile se Alexis objevil přede mnou, nastavil jsem obě dlaně, plácl jsem si s ním a po jeho slovech, kterými mi přál hodně štěstí, jsem vyběhl vstříc mému snu, jenž mi byl opět dopřán žít. Fanoušci stále tleskali a někteří z nich začali skandovat mé jméno, což mi ještě víc přidalo na sebevědomí, že mě tu opravdu chtějí.
„Jdeme na to, kámo," řekl Leo, když jsem kolem něj proběhl a letmo mé plácl po zádech.
Otočil jsem se k němu čelem a na své místo pokračoval pozpátku, přičemž jsem mu s úsměvem kývl.
*****
Pobíhal jsem u postranní čáry a nabízel se Iniestovi k přihrávce, které se mi nakonec dostalo. Míč jsem si zpracoval, a jelikož se v mé blízkosti nenacházeli žádní protihráči, tak jsem se se zdviženou hlavou rozběhl vpřed. Koutkem oka jsem se podíval na nabíhajícího Lea, který mi nenápadným posunkem ruky naznačoval, kam chce míč přihrát. Jelikož jsem během své akce na sebe nalákal jednoho protihráče, tak jsem se pro jeho zbavení prudce zastavil a míč Leovi přihrál do uličky, odbíhajíc na volné místo. Bylo by to utvoření pěkné útočné akce, která by pokračovala, nebýt jednoho obránce, který Lea chytil za dres a prudkým zataháním jej stáhl za sebe.
Už jsem se chystal protestovat, za což by mě Bruna rozhodně po zápase napomenula, když vtom se ozvalo zapískání do píšťalky, oznamující pro nás správný verdikt rozhodčího. Pro sebe jsem se zaradoval, a jakmile na mě Leo mávl, abych šel k němu, tak jsem tak udělal.
Oba jsme se sklonili k míči, který nastavoval. „Naběhni si a využij šance," zašeptal a následně se narovnal.
Oči jsem přimhouřil a také se narovnal, přikládajíc si ruku ke rtům, aby nikdo neodezíral. „Máš na mysli-" nedořekl jsem, jelikož mi Leo skočil do řeči.
„Ano, mám na mysli ten přímák, kvůli kterému jsi pak musel skončit. Tohle je tvůj návrat, tentokrát to vyjde, Ney. Nemáme moc času a dneska to musíme vyhrát. Dokážeš to." Povzbudivě se na mě usmál s dlaní na rtech stejně jako já. „Prostě ten míč přeskoč a pak vystřel. Víš přeci, co jsme si říkali v šatně, nakopeš jim prdel," dodal s úšklebkem.
Pohledem jsem zabloudil před sebe, kde si brankář stavěl zeď z tří obránců a pokřikoval na ně pokyny. Při pohledu na bílé vápno a zelený travnatý povrch se mi v hlavě okamžitě vybavila vzpomínka na můj osudový den. Srdce se mi roztlouklo a v krku jsem pocítil knedlík. Vybavilo se mi do detailů naprosto všechno - jak můj pád, tak i ona neskutečná bolest. Zakroutil jsem hlavou, abych tuhle vzpomínku zahnal a s nádechem se podíval k nebi.Oči jsem zavřel a dopřál svým plicím další hluboký nádech. Následně jsem pohlédl na Lea, který mě celou dobu pozoroval. „Dobře," řekl jsem nakonec s přikývnutím.
Leove rty se zformulovaly do širokého úsměvu. „To jsem chtěl slyšet. Všichni ti věříme, tak to neposer." Dal si ruce v bok a podíval se na situaci před bránou.
Pokroutil jsem nad ním hlavou a také se podíval před sebe. Dneska to musím zvládnout, musím to zvládnout pro ty lidi na tribuně a u televize, kteří mi celou dobu věřili. Ale především pro Brunu. Pro Daviho. Pro mou rodinu. Pro Tita, pro může, který odešel fyzicky, ale duchem je stále s námi.
Hřištěm se rozneslo zapískání píšťalky a areálem se rozléhalo bubnování společně s tleskáním a povzbuzujícími pokřiky. S Leem jsme se na sebe podívali, nenápadně přikývli, načež jsem se zhluboka nadechl a rozběhl se. Přeskočil jsem míč a naběhl si do volného prostoru na levé straně, kam mi jej Leo okamžitě přihrál. Napřáhl jsem nohu a zasáhl spodní část míče největší silou, jakou to jen šlo. Hluk kolem mě se ztlumil, až téměř utichl, má pozornost byla zaměřena pouze na míč, vznášející se vzduchem. Připadalo mi to jako věčnost, jako zpomalený film, když brankář vyskočil a natáhl se směrem k míči. Nedosáhl na něj. Proletěl mu těsně nad prsty a vlivem síly rozvlnil síť jako bouřlivé moře.
Srdce se mi radostí rozbušilo. Vykřikl jsem, rozpřáhl ruce a rozběhl se k rohovému praporku, následován ostatními kluky včele s Leem. Zastavil jsem se, otočil se k nim čelem a nechal se obejmout mým nejlepším kamarádem, načež jsem se ocitl uprostřed velkého objetí všech ostatních.
„Říkal jsem ti to." Zasmál se Leo, když z nás všech část euforie opadla, objal mě kolem ramen a společně jsme v poklusu zamířili na svou stranu hřiště.
Přiložil jsem si dlaň ke rtům, políbil špičky prstů a vystřelil jimi k nebi, kam jsem se i podíval. „Byl pro Tita." Stiskl jsem ruku v pěst a následně ji nechal spadnout zase podél těla.
„Je mi to jasné, ale lepší návrat sis přát nemohl." Prohrábl mi vlasy a pak se mě pustil. Odběhl na své místa, stejně jako já. Byl jsem opravdu neskutečně šťastný, ani slovy to nejde vyjádřit.
Netrvalo dlouho a rozhodčí třikrát zapískal do píšťalky, čímž ukončil zápas. Celá aréna propukla v nadšení a hluk se beze sporu rozléhal v několika kilometrovém rozsahu. Kolena se mi podlomila a já padl na zem. Obličej jsem si překryl dlaněmi a začal děkovat Bohu. Teprve teď jsem si naprosto přesně uvědomoval, co se skutečně stalo. Rozhodl jsem zápas, jen pár minut po mém nástupu. Nemohl jsem se ubránit slzám, které se mi draly na povrch. Dlaně jsem odstranil se svého obličeje a skousl si spodní ret, když ke mně doběhl Dani a dal mi mlaskavou pusu na čelo, nad čímž jsem se zasmál.
„Jsi král, kámo, naprostý machr," jeho hlas byl plný radosti, o čemž svědčily i jeho zářící oči.
Postavil jsem se a šel se pozdravit s našimi protihráči, na jejichž tváři jsem viděl zklamání a skleslost. Byl bych na tom stejně, kdyby se o výsledku zápasu v prospěch soupeře rozhodlo jen pár minut před koncem.
„Takže nejen party k tvému návratu, ale i k oslavě gólu? To bude dlouhá noc," řekl Pique a přitáhl si mě na své zpocené tělo jen v termo triku. „Pak mi jen řekněte, kde že to je a já tam budu." Významně na mě mrkl a pak se zase vzdálil.
Zadíval jsem se před sebe na přibíhajícího malého klučinu v našem dresu a poletujícími kudrlinami. Přidřepl jsem si a rozpřáhl ruce, nechávajíc Daviho na mě doslova skočit.
„Jši bojec, tati." Zvedl ručičky do výšky, zatímco já se zase narovnal. „Ten největší," dodal se širokým úsměvem.
Přitáhl jsem si jeho obličej blíž k mému a věnoval mu pusu na tvář. „Díky, prcku." Usmál jsem se a pak se podíval na další přicházející osobu.
„Fandil jšem ti a hodně." Pyšně se na mě podíval. „Pjotože jši bojec." Roztomile se uculil a následně ručky omotal kolem mého krku.
„Říkala jsem, že to cítím v kostech – zazářil jsi," řekla Bruna. Své rudé rty měla roztáhlé do širokého úsměvu.
Napřáhl jsem k ní volnou ruku, ve které jsem nedržel Daviho, a pevně ji objal. Svými rty jsem vyhledal ty její a spojil je v jedny. Okamžitě jsem ucítil její dlaň na mé tváři, kterou si mě k sobě přitahovala blíž. V tomto polibku jsem ji chtěl dát všechno, co si zaslouží – vděčnost a lásku, protože tohle ona rozdává a bylo by nefér, kdyby to nedostala zpátky. Zasloužila by si toho mnohem víc, tohle je jen maličká část.
„Můžu se tě na něco zeptat?" optala se, když jsme oba potřebovali nabrat nový přísun kyslíku, a tak jsme se od sebe na pár milimetrů odtáhli.
„Vzhledem k tomu, že už se ptáš, tak pokračuj." Opřel jsem si čelo o to její a usmál se. Oči jsem nechal zavřené a vnímal jen její dech narážející na mé tváře, její dlaň, která mě po ní hladila a její přítomnost. „Co za otázku to je?"
„Byl jsi připraven?"
Nemusel jsem ji ani vidět, abych věděl, jak šťastně se usmívá. Pokýval jsem hlavou. „Ano, byl jsem připraven." Otevřel jsem oči a zadíval se do těch jejích, které mě celou dobu sledovaly.
Široce se usmála a věnovala mi další dlouhý polibek.
Člověk si někdy musí projít špatnou zkušeností, rozhodnutím, osudovým zlomem, ať už v jakékoli podobě. Neexistuje šťastný život bez překážky, a pokud ano, potom si nedokážeme řádně uvědomit své priority a sílu vůle. Ať už vás v životě zastihne cokoli, nedovolte tomu, aby vás to smetlo na kolena a donutilo se vzdát. Opakujte si neustále dvě slova – nevzdávej to.
KONEC
A JE TO TADY - ÚPLNĚ POSLEDNÍ ČÁST CELÉHO PŘÍBĚHU! Opravdu jsem teď zveřejnila poslední část? :O Těžko uvěřitelné. Děkuji těm, kteří se se mnou dostali až sem^^ Jste ty největší zlatíčka^^
Doufám, že nikoho neurazilo, že díl byl především o zápase, ale tento comeback byl přeci jen tím podstatným:)