Hlásím se s novou kapitolou!:) Lidi, už mě ta škola vážně nebaví- ne že by mě snad bavila, ale to vstávání je děs-_- Už ani nemám pořádně čas na psaní, a když jo, tak postrádám tu správnou múzu:/ Ale, i když po delší době, tak se mi nějak podařilo se k tomu dostat a něco pro vás sesmolit:) Tak tady to je:)
Votes&koment potěší:)
Strávil jsem na tréninku celou hodinu a půl pozorováním kluků a nenáviděním Boha, za tak otřesný pocit smutku, který mě ovládal. Snažil jsem se vybavovat si koučova slova, ale i přesto u mě převládalo nutkání hodit s berlemi hodně daleko, překonat bolest a jít trénovat s nimi. Dokonce jsem v jednu chvíli myslel, že se přeci jen otočím a požádám Brunu, aby mě zavezla domů. Byl to ubíjející pohled. Stýskalo se mi už teď a to jsem si byl vědom, že to bude trvat ještě déle.
„No nazdar Neymisi." Se širokým úsměvem na rtech ke mně mířil Javier Mascherano. „Ahoj Bruno." Pozdravil i Brunu, jež mu pozdrav oplatila.
„Čau kámo." Také jsem se usmál. „Chtěl bych ti dodatečně popřát všechno nejlepší. Štve mě, že jsem nemohl přijít na oslavu, ale slyšel jsem, že to byla pecka."
„Neblbni, takových příležitostí ještě bude. My jsme rádi, že už jsi konečně doma." Poplácal mě po rameni. „Všichni jsme na tebe mysleli, Piqué se dokonce obětoval, aby si za tebe dal uvítacího panáka."
Zasmál jsem se a pokroutil hlavou. „Věřím, že ho to stálo hodiny přemlouvání," řekl jsem s ironií. „Tady vidíme, jak bere život sportovce vážně."
„Ty bys mohl povídat." Lehce do mě šťouchl. „Ale někdy skutečně musíme něco podniknout. Vezmeme to jako dodatečnou party, co ty na to?"
„S tím souhlasím." Přikývl jsem.
„Super. Ale teď si půjdu dát sprchu." Čuchl ke svému podpaží a nakrčil nos. „Rád jsem vás oba viděl." Kývl na mě i na Brunu, která se postavila vedle mě. „Zatím se mějte." Mávl na nás a přidal se k ostatním, kteří unavení odcházeli do šatny. Nikdo z nich však neodešel bez toho, aniž by na mě třeba jen mávl na pozdrav.
Netrvalo dlouho a Javierovo místo zaujal Leo, který v poklusu doběhl k zábradlí a s neskrývanou radostí mě objal, aniž bych stačil jakkoliv zareagovat. „Čau kamaráde."
„Trochu mě děsí tvoje nadšenost, co potřebuješ?" Podezíravě jsem se na něj podíval, zatímco se ode mě odtáhl a přivítal podobným způsobem, avšak něžnějším, i Brunu.
„To nemůžu prostě jenom rád vidět svého kamaráda na nohou?" Ušklíbl se. „Jak to zvládáš?"
„Nějak jo," odpověděl jsem mu prostě a pokrčil k tomu rameny. Nevěděl jsem co víc k tomu dodat, abych se už po několikáté neopakoval, popravdě mě to už unavovalo. Leo měl docela dobrý přehled o mém stavu, jelikož jsme spolu byli neustále v kontaktu, takže jsem věřil, že mu to bude stačit.
„Nějak jo," zopakoval a protočil nade mnou očima. „Nejsi ležák, což je hodně dobrá zpráva. Mohlo to dopadnout i hůř, to si pamatuj."
Pouze jsem přikývl, ale neodpověděl mu. Ono se to lehce říkalo, ale ani jeden z nich nevěděli, jak to je těžké. Být odkázaný na druhé a mít trpělivost. Přiznávám se, že tato vlastnost není mou silnou stránkou.
„Jsi teprve na začátku a ty už myslíš černě. To s tebou bude za pár měsíců zábava." Šťouchl do mě a pousmál se. „Bruno, budeš s ním mít hodně práce."
„To jsem měla vždycky." Ušklíbla se a omotala svou levačku kolem mého pasu. „Ale oba jsme to zvládli, takže věřím, že to zvládneme i tentokrát. A když bude problém, tak si poradím jako správná ženská."
Uchechtl jsem se, protože mi bylo jasné, jak to myslí. „Co děláš dneska večer?" Podíval jsem se na Lea a doufal, že díky mé otázce se odsune téma já a zranění daleko stranou.
„Kromě věnování se svému synovi a své přítelkyni, tak vůbec nic," odpověděl mi.
„Tak co kdybyste přišli k nám? My dva bysme dali FIFU a ty dvě by mohli probrat drby." Pousmál jsem se.
„Když zveš, tak neodmítnu." Bylo mi jasné, že bude souhlasit. „Řeknu o tom Antonell, ale divil bych se, kdyby měla nějaké námitky. V kolik by se vám to hodilo?"
Podíval jsem se na Brunu, která zvedla pohled k mým očím. „Kolem osmé?" zeptal jsem se jí a ona pohotově přikývla. „Kolem osmé," řekl jsem definitivně směrem k Leovi.
„Super. Tak já si teď půjdu dát rychlou sprchu, dokud tam ještě teče teplá a kolem osmé jsme u vás." Podlezl zábradlí a ještě se u mě zastavil. „Připrav se na pořádnou prohru. Rozdrtím tvou hrdost na malinké kousíčky, Brazilče." Provokativně na mě mrkl a rozběhl se k šatnám.
„Na to bych moc nevsázel, Argentinče!" Zavolal jsem ještě za ním. Dolehl ke mně ještě jeho ironický smích, než mi zmizel z dohledu. „Asi mu budu muset srazit ego," řekl jsem a natáhl se pro berle.
„Vám oběma by někdo měl," opravila mě Bruna s pobavením. „Ale jelikož jsem rozumná, nebudu se vám do toho plést." Dala ruce do obranného gesta a dali jsme se do kroku.
„To zní rozumně. Stavíme se pro něco v obchodě? Nevím, co všechno doma zůstalo. Chtělo by to aspoň něco k pití na večer."
„Můžeme, něco málo by se hodilo dokoupit." Přitakala.
„Ale asi bych tě počkal v autě, jestli nevadí. Už jsem z toho trochu unavený," přiznal jsem se.
„Říkala jsem ti, aby ses posadil. Neustále stát není moc klidový režim. Měl by sis uvědomit, že musíš poslouchat, co ti lékař povoluje. Oni vědí, proč to říkají," začala a já věděl, že se nadechuje k dalším slovům, ale zarazil jsem ji.
„Bruno, prosím." Prosebně jsem se na ni podíval. „Nepokračuj v tom, děkuji."
„Jasný, už mlčím." Pousmála se na mě. Já však věděl, že by nejraději ještě něco přidala, ale rozhodla se mlčet, což jsem přijal.
*****
„Gól! Je to tam!" vykřikl Leo s nadšením, vyskočil za sedačky a začal předvádět svůj oslavný tanec. „Jsem prostě nejlepší," zazpíval si, zatímco já si vložil obličej do dlaní a zaúpěl. „Ty sis snad myslel, že mě porazíš? Ha, hochu, to sis asi ještě neuvědomil, s kým máš tu čest."
Už dvě hodiny jsme seděli před velkoplošnou obrazovkou a hráli FIFU, která je u nás na skoro každovečerním pořádku. Leo bohužel přišel sám, jelikož Antonell musela doma zůstat s malým Thiagem, který dnes není ve své kůži. Bruna tedy musela večer strávit s dvěma muži, kteří měli oči jen pro fotbal. Chtěl jsem uspořádat turnaj, ale Bruna začala protestovat, že hrát nebude, jinak by srazila naše mužská ega a to nemůže dopustit. Takže to zůstalo opět jen na mně a Leovi.
Stáhl jsem dlaně z obličeje a podíval se na Lea, který se stále kroutil jako by potřeboval na záchod. „To ještě nic neznamená, penalty rozhodnou," řekl jsem rozhodně a zmáčkl tlačítko na ovladači, abych přeskočil záběr z Leova zásah přímo do šibenice, který rozhodl o vyrovnaném skóre 2:2. „A my předem známe vítěze." Ušklíbl jsem se na něj, když si sedal na své místo.
„Konečně sis to přiznal." Mrkl na mě. „Ale gratulace přijímám až později a autogramy podávám až na letišti, děkuji za pochopení."
„Popírání skutečnosti je první fáze smutku, Leo. Je to jenom hra, nemusíš kvůli tomu truchlit." Vrátil jsem mu mrknutí.
„Nevím, kdo tady co popírá, Brazilče." Šťouchl do mě, když jsme opět pokračovali ve hře. Díky tomu jsem ztratil kontrolu nad ovládáním a Leo mi míč málem sebral.
„Hele, to bylo fyzické napadení, za to by sis zasloužil červenou," ohradil jsem se na něj, ale oči nespouštěl z obrazovky, pokoušejíc se o kličku.
„To bylo tělo, baletko." Zasmál se.
„Kluci, kluci, jen se tu nepoperte, prosím. Nerada bych to tu znovu uklízela," požádala nás Bruna s pobavením. Zrovna si sedala vedle mě s miskou chipsů. „Kdo vede?" zeptala se.
„Remíza, momentálně," odpověděl jsem jí. „Nechal jsem Lea trochu se nadchnout. Viděl jsem, jak ho ta hra nebavila, tak jsem trochu polevil, ale jenom na chvíli."
„Popírání!" vyhrkl Leo.
„Vy dva jste opravdu jak malí kluci." Zakroutila Bruna hlavou. Oba jsme ji ale ignorovali a pokračovali v napínavém souboji.
„Ah, penalty," řekl jsem a promnul si ruce. „Leo, připrav se na prohru. Teď se ukáže, kdo z nás dvou je králem pokutových kopů." Ušklíbl jsem se.
„Ty si skutečně myslíš, že proti mně máš nějakou šanci? Zapomněl jsi, s kým máš tu čest?" Nadzvedl zvídavě obočí. „Mé jméno je Lionel Andrés Messi Cuccitini, se mnou si není radno zahrávat."
„A mé zas Neymar da Silva Santos Junior. Jméno nerozhoduje, ale naše skutky ano." Poslal jsem mu vzdušnou pusu a překlikal se až k penaltám. „Tak se ukaž." Soustředěně jsem se díval na obrazovku televize a zároveň se periferně podíval na Leove prsty na ovladači.
„A to prostě nemůžete nechat jako remízu? Hrajete už x-tý zápas-"
„Bruno, pšt!" řekli jsme oba zároveň a za hvizdu fiktivní píšťalky se oba soustředili na své prsty a ovládání.
„To je od vás obou sprosté. Takto pštít ženu," pronesla hraně uraženě, ale nikdo z nás jí nevěnoval pozornost, protože jsem právě vychytal Leovu střelu a radostí málem vyletěl ze sedačky.
„Štěstí začátečníka," rýpl si do mě Leo a natáhl se přese mě pro chipsy, které zatím ujídala jenom Bruna.
„Nemám tušení, o jakém začátečníkovi mluvíš." Ušklíbl jsem se a promnul si prsty.
„A co vítěz získá?" zeptala se Bruna.
Podíval jsem se na Lea, ten na mě a pak oba na naši společnici. „Uznání toho druhého," řekli jsme současně jako by to bylo jasné. Popravdě, z našeho pohledu to jasné bylo, nešlo nám o nic jiného.
„Už mlčím." Bruna dala ruce do obranného gesta. My se s Leem vrátili pohledem k obrazovce a soustředili se na další pokutové kopy.
„Kdo říkal, že to vyhraje, hm?" Podíval jsem se provokativně na Lea, když jsem proměnil poslední penaltu. „Kdo je králem? Řekni jeho jméno, řekni jeho jméno." Dvakrát po sobě jsem šťouchl do Lea, který odkládal ovladač na konferenční stolek.
„Vyhrál jsi, gratuluji." Usmál se a natáhl ke mně ruku, kterou jsem stiskl. „Jsi dnešním králem, Ney. Oprávněně."
„Děkuji, děkuji." Levou rukou jsem si poklepal na hrudi. „Autogramy až na letišti," pronesl jsem slova, která mi předtím řekl Leo a nechal ho, aby mě již po několikáté za dnešní večer se smíchem praštil pěstí do ramene.
*****
Pomalu jsem otevřel oči a párkrát zamrkal, snažíc se zvyknout si na ostré světlo, které se nacházelo v mé ložnici. Chytil jsem cíp deky a vytáhl si ji výš k bradě, jelikož mi do holé hrudi narazil chladný vánek. Když mi přestalo vadit denní světlo a mohl jsem nechat oči otevřené, natáhl jsem se k nočnímu stolku a našmátral po paměti telefon. Když mi digitální čas na něm ukázal tři čtvrtě na osm, uvědomil jsem si, že je nejvyšší čas vstávat, jelikož mě dnes čekala kontrola u doktora. Abych pravdu řekl, vůbec jsem se nevyspal, protože jsem se budil při každém otočení, kdy jsem s nohou pohnul trochu víc v nedovoleném úhlu. Chvíli jsem ještě ležel a projížděl internet, na kterém nebylo stejně nic zajímavého nebo nového. S povzdechem jsem se posadil a podíval se po místnosti. Nakonec jsem spustil nohy na chladnou podlahu, natáhl se pro berle, které jsem měl položené u postele, a postavil se, abych se mohl vydat do kuchyně.
„Dobré ráno," pozdravil jsem Brunu, když jsem překročil práh a spatřil ji, jak stojí u plotny a na pánvičce míchá vajíčka.
„Ahoj, ty už jsi vzhůru?" řekla, aniž by se otočila. „Myslela jsem, že tě překvapím snídaní do postele." Otočila se s vařečkou v ruce a přiložila si ji ke rtům. Její pohled najednou sjel níž a s červenými tvářemi se otočila zpátky. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že před ní stojím pouze v boxerkách, rozhodl jsem se ovšem tento fakt přejít bez povšimnutí.
„Zase tak moc mě nerozmazluj." Usmál jsem se a přešel k ledničce, ze které jsem vytáhl džus a nalil si ho do skleničky. „Ale rozhodně bych tě s tím nevyhodil," dodal jsem a napil se.
„Je mi to naprosto jasné." Usmála se a odstavila pánvičku z rozehřáté plotýnky, vytahujíc ze skříně nad linkou dva talířky. „Běž si sednout ke stolu, zatím to nachystám."
Přikývl jsem, ale v tu chvíli jsem si uvědomil, že se nacházím v situaci, jež žádá pomocnou ruku. „Ehm, Bruno?" oslovil jsem ji a zkontroloval vzdálenost ode mě ke stolu, zdali by se třeba nezmenšila. „Že mi vezmeš i ten džus? Nějak jsem to nedomyslel." Nevinně jsem se usmál, když ke mně stočila pohled, zatímco na talířek přidávala zeleninovou oblohu.
„Čekala jsem, kdy se zeptáš." Ušklíbla se na mě. „Samozřejmě, že ti to tam vezmu. Ale už si běž sednout, překážíš tu." Kývla ke stolu a vyplázla na mě jazyk.
Odfrkl jsem si a pomalu se přesunul ke stolu. Nečekal jsem dlouho a Bruna přede mě postavila talířek s vajíčky, ošatku s krajíci chleba a sklenici džusu. „Čím jsem si tohle vůbec zasloužil?" zeptal jsem se. Když jsem tu hospodařil sám, byl jsem líný udělat si takovou snídani. Většinou jsem končil u rychlovek nebo jogurtu.
„Prosté děkuji by stačilo." Usmála se na mě a posadila se na vedlejší židli.
„Děkuji," řekl jsem a vtiskl ji letmou pusu na tvář. Znovu jsem si všiml, že se začervenala. „A čím jsem si to tedy zasloužil?"
„Prostě jsem tě chtěla překvapit." Pokrčila rameny a na vidličku si naprala kousek vajíčka. „Proč každý pěkný skutek musí za něčím stát, hm? To jsou lidi už tak zahledění sami do sebe, že prostě neudělají něco jen pro úsměv druhého?" Divila se. „Mě máma doma taky dělávala snídani do postele a nic jsem v tom nehledala. Prostě mi ráda udělala radost."
„Nestěžuji si," řekl jsem, protože mě to opravdu potěšilo. Možná se díky její návštěvě opět naučím pořádně snídat. „V deset mám dneska kontrolu, mohl bych tě poprosit, abys mě tam odvezla?"
„Jo." Přikývla. „Půjdu potom s Antonell na kafe, chce mi nahradit včerejší večer. Chceš jít s námi?"
„Nějak mě neláká klábosení s ženskýma, promiň," přiznal jsem. „Napsal bych Leovi, jestli nestojí o mou společnost."
„Zase budete blbnout jak malí kluci u FIFY?" Ušklíbla se.
Nadzvedl jsem obočí a překvapeně se na ni podíval. „To si myslíš, že nemáme jiná témata k debatě? My občas umíme být i vážní," podotkl jsem vážně.
„Nevím proč, ale nějak se mi tomu nechce věřit." Pokroutila hlavou.
„Tak to ani já nevím." Přimhouřil jsem oči a poté se uchechtl.