Já vím, že mi to zase dlouho trvalo a štve mě to:( Ale doufám, že se mnou máte stále trpělivost a neodepsali jste mě:)
Přináším vám tedy další kapitolu DGU!:) Snad se bude líbit:)
Votes&koment mile potěší:)
Celý zbytek dne jsem prospal. Byl jsem po operaci šíleně unavený, že jsem nedokázal nechat otevřené oči déle jak pár minut. Vzbudil jsem se až druhý den ráno do prázdné místnosti. Bruna tu samozřejmě nebyla, a já doufal, že ji zase dneska uvidím. Nikdy jsem nedokázal pochopit, kde se v ní to všechno bralo, že měla se mnou tu sílu a pevné nervy. Vždycky se snažila kolem sebe šířit dobrou energii a zaměřovala se především na ty světlé stránky věci, pokud nějaké byly. Tohle jsem na ni obdivoval a respektoval, to já nedokázal. Byl jsem jí za to všechno nesmírně moc vděčný. Za ty roky, co se známe, byla pro mě něčím jako vycházející slunce po temné noci.
„To ani v té televizi nemůžou dávat něco normálního?" zaúpěl jsem, když jsem projížděl jednotlivými kanály a asi na desátém byla buď nějaká telenovela, nebo teleshopping. Chtěl jsem něčím přehlušit to ticho, které tu panovalo. Nepřišlo mi, že by tu takové bylo předešlé dny, vždycky tu byl nějaký pohyb, buď Bruny a Lea nebo doktorů a sestřiček.
Zhluboka jsem si povzdechl a nakonec ovladač položil na stolek, když jsem narazil na záznam Mistrovství Evropy z loňského roku, tedy roku 2012, kde o titul bojovalo Španělsko s Itálií. I přesto, že jsem věděl, jak zápas dopadne, tak jsem ho se zaujetím sledoval. Upřímně se mi při pohledu na utkání zastesklo. Hned se mi v hlavě opět vytvořila myšlenka, že já se dlouho na trávníku neobjevím, a uvidí se, jestli vůbec někdy. Stalo se to teprve před čtyřmi dny, ale já měl pocit, jako bych byl bez fotbalu už několik týdnů.
Z mých myšlenek mě vyrušilo až zazvonění telefonu v oznámení nové příchozí zprávy. V očekávání, že se jedná o mou kamarádku nebo mého kamaráda, kteří mi oznámí, že tu dlouho nebudu sám, jsem se po mobilu natáhl a zprávu otevřel. Byla však od Carol, ale i přesto jsem se na displej usmál, jelikož mi oznámila, že jsou na cestě do Španělska a odpoledne za mnou přijdou. Odepsal jsem jí, že se na ně už moc těším, a mobil odložil zpátky.
Ruce jsem si založil za hlavou a trochu se prohnul v zádech. Celé tělo mě bolelo z neustálého ležení ve stejné poloze. Doufal jsem, že mě už brzy pustí domů. Když mám operaci za sebou, tak mě tu už teoreticky nic jiného nedrželo. Těšil jsem se jako malý kluk, protože přeci jen doma je doma.
Po asi deseti minutách se ozvalo zaklepání na dveře, na které jsem rázem zaměřil svou pozornost v domnění, že se jedná o Brunu. Ovšem poté, co se dveře otevřely, jsem zjistil, že v nich nestojí má Bruna, ale rudovlasá sestřička, která mi ráno přinesla snídani, níž jsem se v podstatě ani nedotkl. Černého čaje jsem se ani nenapil, protože jsem ho nenáviděl už od dětství, a z rohlíku jsem si ukousl asi jenom dvakrát. „Nasnídal jste se?" zeptala se, když ke mně kráčela. Jen jsem přikývl a pohled věnoval zase obrazovce televize. „Moc jste toho nesnědl," zkonstatovala, když už stála u mě a do rukou brala tác s jídlem. „Nechutnalo vám?"
„Nemám ani moc hlad," odpověděl jsem jednoduše.
„Můžu to tedy odnést?"
„Můžete." Přikývl jsem a věnoval jí letmý pohled. S tácem v rukou se otočila a odešla z místnosti, zavírajíc za sebou dveře. Pár sekund nato se ozvalo další zaklepání. Jelikož jsem si myslel, že jde opět o sestřičku a něco zapomněla, tak jsem tomu nevěnoval větší pozornost a tu soustředil na děj na obrazovce.
„Tak já přijdu navštívit svého kamaráda, aby se tu opět necítil sám, a on mi nevěnuje ani pohled? To je teda přivítání. Ale jak chceš, klidně se můžu otočit a zase odejít." Vytrhl mě z domnění její sametový hlas.
Okamžitě jsem otočil hlavu směrem ke zdroji a ze široka se usmál. Stála ve dveřích s jejím typickým úsměvem, který jsem na ni zbožňoval. Dokázala vás jím přimět téže k úsměvu. „Ahoj. Promiň, myslel jsem si, že-"
„Jasný, jasný, žádnou výmluvu ti nežeru," přerušila mě s nastavenou rukou. Zavřela za sebou dveře a přešla ke mně. „Jak se dneska cítíš?" Posadila se na židli u lůžka a chytila mě za ruku, jakmile jsem ztlumil zvuk v televizi a ovladač položil zpět na stolek.
„Snažím se to zvládat. Občas tedy ucítím menší nepříjemný tlak, ale nemusím se prý ničeho obávat." Pousmál jsem se na ni. „Jsem tak moc rád, že se to povedlo."
Stiskla mi ruku pevněji a palcem přejížděla po jejím hřbetě. „To všichni, Ney. Zvládl jsi to statečně."
„Doufám, že mě v nejbližších dnech pustí. Tyhle postele nejsou nic pro mě, opravdu už se těším na tu mou. A hlavně na to pohodlí a klid."
„Možná až nesnesitelný klid. Víš, co to pro mě je, abych se tam nezbláznila? Včera jsem dokonce měla pocit, že slyším něčí kroky. Ani si nedokážeš představit, jak jsem byla vyklepaná, odmítala jsem vyjít z koupelny." Prohrábla si volnou rukou své dlouhé vlasy.
Hlasitě jsem se zasmál, za což ona mi pustila ruku a pleskla mě po ní. „Dokážu si tě živě představit. U televize sebou vždy šiješ jak šídlo, klepeš se pomalu jak ratlík, natož když se to má dít někde v tvé blízkosti." Smál jsem se zákeřně dál. „Samara jde po tobě." Zvedl jsem ruce k jejímu obličeji, pokrčil prsty a otevřel pusu.
„Blbečku, chtěla bych vidět tebe." Odstrčila moje ruce, založila si ruce na hrudi a nakrčila čelo. „Místo toho, abys mě uklidnil, tak si tu ze mě ještě vystřeluješ. Kamarád za všechny peníze, fakt že jo."
Její výraz mi přišel nesmírně roztomilý, opravdu vždy mě bavilo si z ní dělat legraci a stále baví. „Ale i přesto mě miluješ, to víme oba moc dobře." Vyplázl jsem na ni jazyk, načež ona odklonila hlavu na stranu, což mě znovu přimělo ke smíchu. Vždycky dokázala vydržet s takovým výrazem dlouho. „Ale dnes přijede Carol s Davim, takže až znovu uslyšíš kroky, můžeš klidně vylézt z koupelny a říkat si, že je to někdo z nich, i když budou třeba spát."
„Idiote." Praštila mě pěstí do ramene. „Vidím, že jsi dneska už ve své kůži, už zase máš roupy. Jsi pomalu horší než malý kluk." Pokroutila nade mnou hlavou. „Že tě to za ty roky nepřestalo bavit, děláš mi tohle neustále. Takže až ti budu o půlnoci volat, že mě někdo sleduje, tak se nediv, bude to jen a jen tvoje vina." Přimhouřila jedno oko a namířila na mou osobu ukazováček.
„Abys to stihla. Třeba to bude nějaký masový vrah, a než stihneš vytočit moje číslo, tak tě rozseká na kusy motorovou pilou." Ušklíbl jsem se provokativně, za což jsem si vysloužil druhou ránu pěstí.
„Přestaň už, prosím," zaúpěla. Moc dobře jsem věděl, co s ní taková slova dělají. Vždycky byla z naší party největší strašpytel. Stačilo, abychom si pustili večer jeden horor, a ona další dny viděla zakrvácené postavy nebo děsivé bytosti u své postele.
„A potom-"
„Kdy mají Carol s Davim přijet?" změnila téma hovoru dřív, než jsem mohl pokračovat. Její oči mě jasně prosily, abych toho nechal a odpověděl jí.
„Někdy odpoledne, jsou akorát na cestě do Španělska, nebo tak nějak mi to alespoň napsala," odpověděl jsem. „Jo a měl bych na tebe jednu prosbu," dodal jsem, jakmile jsem si uvědomil, co je za den.
„No nevím, jestli se mi teď bude chtít ti nějak pomoct, nebo pro tebe něco udělat. Měl sis to promyslet dřív a ne potom, co si tu ze mě děláš srandu a děsíš mě. Že si pro mě jde Samara a budu rozsekaná masovým vrahem." Znovu si založila ruce na hrudi.
„Tak si to promysli, ale i přesto ti to řeknu, abys věděla, co si promyslet. Javier má dneska oslavu narozenin. Bohužel v mé momentální pozici nemám možnost mu popřát osobně a dostavit se tam, ale koupil jsem mu dárek, který bych mu nerad nedal. Napadlo mě, že bych se domluvil s Leem, že by se pro něj cestou stavil a dal mu ho za mě. Takže bych tě rád požádal, jestli bys mu ho předala." Podíval jsem se na ni s prosebným pohledem. Tvářila se stále uraženě, ale já moc dobře věděl, že brzy povolí. „Prosím?"
„Jasný, a z té skříně na mě někdo vyskočí, že?" Nadzvedla obočí.
„To až na tvoje narozeniny." Vyplázl jsem na ni s úšklebkem jazyk. „Ale teď jsi zkazila překvapení." Hraně jsem zesmutnil a začal si hrát prsty na rukou. „Budu to muset promysle nějak jinak, aby to mělo stejný efekt." Popravdě jsem si ráno po probuzení nemyslel, že budu dneska v dobré náladě, ale Brunin příchod a její energie mě poznamenali. Měl jsem svou typickou náladu ji provokovat.
„Jsi opravdu příšerný kamarád." Protočila očima. „Tak kde to máš? Já se klidně s Leem spojím."
„Věděl jsem, že bys mě neodmítla." Usmál jsem se.
„Dělám to pro Javiho, ne pro tebe." Vyplázla na mě jazyk tentokrát ona.
Krátce jsem se zasmál. „Fajn, dělej si to, pro koho chceš. Mám to ve skříni, v té vysoké s poličkami, úplně nahoře za mikinami, taková bílá krabička s – a počkej," najednou jsem se zarazil, když jsem si ten fakt uvědomil. „Odkdy máš Leove číslo? Viděli jste se jen párkrát a jsem si jist, že jste si čísla nevyměňovali." Přelétl jsem ji podezíravým pohledem.
„A co ti je po tom?" Samolibě se ušklíbla. „Mám prostě Leove číslo." Pokrčila rameny.
„Odkdy?" naléhal jsem dál, protože mě odpověď skutečně zajímala. Ne že bych nechtěl, aby ti dva byli v kontaktu, samozřejmě že ano. Rozuměli si, stejně jako já si s Leem rozumím a je to můj dobrý kamarád. Ale z nějakého důvodu mě to překvapovalo.
„Dal mi ho tak dva dny zpátky, jak jsme od tebe odcházeli. Měl o mě strach, protože jsem byla unavená a měla jsem řídit k tobě domů. Neustále opakoval, že mě zaveze, až nakonec povolil a určil si podmínku, že mu musím napsat, až dorazím," odpověděla mi nakonec.
Před očima se mi objevil její unavený obličej, tudíž jsem se ani nedivil, že se Leo strachoval. V ten den jsem si nijak neuvědomoval, co by se jí mohlo stát, kdyby řízení nezvládla, byl jsem až moc sobecký se svými problémy, za což jsem se v tuto chvíli skutečně nenáviděl. „Já jsem idiot." Promnul jsem si tvář. Řekl jsem si to spíše pro sebe, ale i přesto mě Bruna slyšela.
„To víme všichni, ale je fajn, že sis to konečně uvědomil i ty sám," řekla s pobavením. „Ale proč zrovna teď?" Věnovala mi tázavý pohled poté, co jsem ruce z obličeje stáhl a zajel jimi na týl hlavy.
„Že jsem se zajímal jen sám o sebe, o své starosti a problémy, zatímco ty jsi byla úplně vyřízená a-"
„Nezačínej s tím i ty, Ney, prosím. Dostala jsem už přednášku od Lea, která mi stačila." Zakroutila hlavou. „Nic se mi nestalo, doma jsem se vyspala a byla jsem v pohodě." Pokrčila rameny jako by se o nic nejednalo. „Jsem v pohodě."
Byl jsem na sebe skutečně naštvaný. Nikdy bych si to neodpustil. „Ale mohlo se ti něco stát a já jsem byl zahleděn do-"
„Stačí, Ney," znovu mě zarazila. „Jsem v pohodě a byla jsem v pohodě, to jen Leo. Tohle téma uzavírám do Pandořiny skříňky, kterou už ani jeden neotevřeme. A teď mi řekni ještě jednou, kde ten dárek máš a cos mu vlastně koupil," vybídla mě a po krátkém nedůvěřivém pohledu, který jsem jí věnoval, jsem ji nakonec navedl, kde dárek hledat.
*****
Neměl jsem přesný pojem o čase, ale věděl jsem, že je něco málo po poledni, protože mi byl před pár minutami donesen oběd. Když jsem však odklopil pokličku a zjistil, že se jedná o typickou nemocniční univerzální omáčku s nasáknutými knedlíky, která postrádala maso, i přesto, že to měla být pečeně, mě chuť krapet přešla. Ale i tak jsem v ruce držel vidličku a párkrát si kousek knedlíku odkrojil.
„A jak se vůbec Luana má?" zeptal jsem se, když mi Bruna dovykládala, co všechno nového se od své sestry dozvěděla.
„Výborně, prý ji nějaký spolužák pozval na narozeniny. Ukazovala mi asi čtvery šaty, mezi kterými se nemůže rozhodnout, až jsme se nakonec shodly na tmavě modrých. Pak chtěla spoustu dalších rad, což bylo na další půlhodinu. Myslím, že ty narozeniny jsou toho kluka, co se jí tak líbí, jak se jednou prořekla. Pamatuješ?" Podívala se na mě s otázkou, zatímco rty měla zformulované do úsměvu.
Nakrčil jsem čelo a zapátral v paměti. „Myslíš toho hubeného bruneta? Který se u vás jednou stavoval, když jsem tam byl?" zeptal jsem se, abych se ujistil, že se nejednalo o jiného chlapce. „A jak se s námi Lua nechtěla bavit, když jsme se ji na něj vyptávali?" dodal jsem, zatímco se mi na rtech tvořil úšklebek při vzpomínce na onen den. Kdyby pohled uměl zabíjet, tak já i Bruna jsme byli v mžiku na zemi s několika bodnými ranami po těle.
„Jo, přesně ten. Bruno se myslím jmenuje," přitakala. „A mám tě od ní moc pozdravovat."
„Tak až s ní budeš zase mluvit, tak že já ji taky. Ale že chci vědět všechno o tom klukovi, chci být v obraze. Přeci ještě není zletilá, tak aby se něco nestalo." Odložil jsem vidličku na talíř a odsunul jej od sebe. „A jelikož ve vaší rodině máte jen jednoho muže, tak já vašemu tátovi pomůžu. Zastoupím takovou tu typickou bratrskou roli."
„Jo, to ti je podobné. Ale neblázni, tohle snad ještě nehrozí," zarazila mě okamžitě. „Na to má ještě pár let čas."
„No jen abychom se potom nedivili. Dáš to na stůl, prosím? Už mě přešla chuť úplně." Zašklebil jsem se nad skoro plným talířkem.
Bruna přikývla, postavila se a odnesla celý tác na stůl u zdi. Když se vracela zpátky ke mně, tak se ozvalo zaklepání na dveře. Oba jsme se tím směrem podívali, a jakmile se dveře otevřely, stála v nich Carol s Davim v náručí.
„Tati!" dolehl ke mně jeho zvonivý hlásek a ručky začal natahovat mým směrem.
„Ahojte," pozdravil jsem je oba a zeširoka se usmál. Moc rád jsem je oba viděl.
Carol za nimi zavřela dveře a přešla k nám. Daviho posadila na matraci vedle mě a sama se ke mně sklonila, aby mě objala. „Ahoj." Vtiskla mi pusu na tvář a narovnala se. „Jak jsi na tom?"
„Operaci mám za sebou a o zbytku se rozhodne časem," odpověděl jsem s pokrčením ramen a nastavil Davimu dlaň, abychom si mohli plácnout, jak jsme to dělávali vždy.
Carol ze mě stočila pohled k Bruně, se kterou se též přivítala objetím. „Bude v pohodě, jen to bude trochu dřina, ale on ji zvládne.," řekla jí brunetka. „Navrhovala jsem mu už, že budu cvičit s ním. Budu s ním podstupovat všechno, co bude potřeba."
Carol se na ni usmála a věnovala mi pohled. „Važ si jí, Ney, někoho takového už nemusíš najít. A budeš ji poslouchat. Myslím, že tě tady všichni v této místnosti známe moc dobře, takže víme, co se ti honí hlavou a že nenávidíš čekání, ale tohle jej bude vyžadovat." Přitáhla si k lůžku židli a posadila se, kabelku si pokládajíc k mým nohám.
„Já to moc dobře vím, Car. Všechno je mi jasné. Jen bych byl prostě radši, kdyby se to nikdy nestalo a já tohle nemusel řešit." Skousl jsem si spodní ret a sledoval Daviho, jak po matraci jezdí svým oblíbeným modelem autíčka a vydává při tom zvuky závodního motoru.
„Moc dobře víš, že jsou na světě daleko horší věci a tohle je naprostá banalita vůči nim," řekla.
„Dobře řečeno," přidala se k ní Bruna.
„Hele, nejsi první ani poslední, komu se něco takového stalo. Prostě se budeš muset kousnout a hnát se dopředu."
„Mami?" oslovil ji najednou náš syn, když se zarazil a přestal s autíčkem pohybovat. „Objážek, není." Sklonil hlavičku a nakrčil spodní ret.
„Asi jsme ho nechali v autě, zlatíčko. Ale to nevadí, doneseme ho tatínkovi zítra, jo?" Pousmála se na něj. Davi nevypadal moc přesvědčeně, ale i přesto přikývl.
„Tys mi namaloval obrázek?" zeptal jsem se ho a pohrábl mu jeho bujné kudrliny. Pohotově přikývl. „No tak to se moc těším, až ho uvidím. Určitě bude krásný jako ty všechny, co od tebe mám."
„Chtěl ti udělat radost, prý ti to pomůže k uzdravení se. Nesmíš ho zklamat." Věnoval jsem Carol po jejích slovech pohled. Neměl jsem zrovna náladu řešit můj stav. Přišel jsem si, když došlo na tohle téma, strašně bipolární. Nevěděl jsem, co říct, jak se cítit. Byl jsem z toho všeho zmatený. Vířilo s uvnitř mě tolik emocí a pocitů, že jsem nevěděl, čemu se přiklonit a co cítit dřív.
„Nechci nikoho zklamat, ale taky se teď o tom bavit." Podíval jsem se na ni s výrazem, kterým jsem ji žádal, abychom změnili téma.
„A kde jste nechali Axela?" zeptala se Bruna. Byl jsem rád, že mě pochopila. Zažila tohle se mnou v poslední době často, a dnes už asi dvakrát.
Carol přesunula pohled ze mě na Daviho, který k ní natahoval ručičky. Sundala ho z lůžka a postavila na zem. Hned si klekl a po kolenou začal lézt po dlažbě, jezdíc s autíčkem v různých směrech. „Doma," odpověděla vyhýbavě.
Pocítil jsem, že ani Bruně se nepovedlo zahájit nějaké pozitivnější téma, i když jsem nevěděl z jakého důvodu. Axel mi vždy přišel jako fajn chlap a Carol si s ním hodně rozuměla. „Jak to?" I přesto jsem se optal. „Stalo se něco?"
„Menší výměna názorů a rozhodnutí, že potřebujeme chvilku pauzu. Nebylo to poprvé, ale to je jedno. Obraťme tedy list úplně na jinou stránku." Vzhlédla opět k nám a pousmála se.
„Fajn, tak mi řekněte, jak jste se měli. Říkala jsi, že půjdete do podmořského světa?" Zformuloval jsem to spíše jako otázku, protože jsem si nebyl jistý, zda si to pamatuji správně.
„Šuper!" vyhrkl Davi nadšeně a vyskočil na nohy. „Byli tam žjajoči a Nemo a Doy a Malin," vyjmenovával.
„A to byli všichni spolu?" zeptala se ho Bruna zaujatě. „Já myslela, že žraloci nejsou dobří kamarádi s rybičkami."
„Ne." Zakroutil prcek hlavou jako by Bruna byla padlá na hlavu, což mě přimělo k úsměvu.
„Každý měl svoje místečko, že?" řekla Carol a upravila mu tričko, které měl šejdrem. „Ale všechny jsme je tam viděli. A dokonce i velké želvičky tam byly. A Davi má s jednou fotku. Můžu ji ukázat?" Na to jen Davi nadšeně přikyvoval.