„A bude moci zase hrát?" dolehl k mým uším jemný hlas.
Chvíli mi trvalo, než jsem si k němu přiřadil tvář, ale po chvíli mi bylo jasné, že patří Bruně. Zamžoural jsem očima, cítil jsem se naprosto dezorientovaně. Vidění jsem měl mlhovité a jediné co jsem viděl, byly siluety dvou postav, stojící pár metrů přede mnou, jinak jsem nic nerozeznal. V hlavě jsem cítil zvláštní tlak, jako kdybych byl po celovečerní akci. Za co jsem byl však rád – v koleně už mě tolik nebodalo, vlastně jsem ho skoro ani necítil. Poslední, co si pamatuji je, jak mi na ambulanci píchli nějakou injekci na bolest, po které jsem usnul.
„Pan Neymar bude muset podstoupit nutnou operaci, bez ní by se mohl rozloučit i s chůzí. Co se však týče sportu – to už bude otázka, kterou nám bude moci zodpovědět jenom on. Je tu ovšem procento, které není zrovna nejmenší, jež zastupuje fakt, že by se nemusel vrátit už ke kopané jako takové, jakou hrál doposud. Nechci nikomu mazat med kolem úst a tak vám to říkám narovinu. Může se tedy stát, že se bude muset smířit s ukončením jeho kariéry, ovšem nikdo to nemůže říct v tuto chvíli stoprocentně," na chvíli se mužský hlas odmlčel, zatímco já jsem se snažil zaostřit, což se mi pomalu dařilo. „Vazy jsou těžce přetržené. Ovšem, takové případy se v dnešní době při kopané stávají často, jenže nemůžeme srovnávat fotbalisty z okresních přeborů s profesionály. V této stránce věci se tento sport liší. V důsledku se zraněním se může i stát, že pacient začne cítit respekt a obavy ze svých schopností. Většinou to v pacientech zanechá záznam."
Všude bylo bílo, až děsivě bílo. Před lůžkem, na kterém jsem ležel, stála Bruna s dlaněmi na rtech, a naproti ní muž středního věku oděný ve sněhobílém plášti a s pevnými deskami v rukách, matně jsem si ho vybavoval z příjmu.
„Chcete mi říct, že se pravděpodobně bude muset smířit s koncem jeho kariéry? To nemůžete. Hraje fotbal snad od té doby, co se naučil chodit. Je to jeho srdeční záležitost, činnost, která ho naplňuje a dělá ho šťastným. Nikdo mu to nemůže jen tak vzít." Hlas se jí třásl, což mě strašně bolelo. Viděl jsem, jak se po jejích tvářích kutálely slzy, které se však snažila zahnat.
Doktor si dlouze povzdechl. „Je mi to opravdu líto." Položil jí ruku na rameno. „Bohužel však nejsme kouzelníci, nýbrž pouze doktoři. Uděláme všechno, co bude v našich silách. Po operaci už nebude záležet na nás, ale na panu Neymarovi. Bude to těžké, ale stále tu je nějaká možnost, že bude jedním z těch šťastných. Jen říkám, že je třeba ho připravit na možný neúspěch. Není třeba hned házet flintu do žita."
Ty typické řeči o tom, že udělají všechno, co bude v jejich silách. Ale co všechno v jejich silách skutečně je? Jsou odhodlaní udělat opravdu všechno? Nemohl jsem dopustit, abych se musel s fotbalem rozloučit. To už bych radši tu bolest prožíval znova, cokoli jen ne skončit.
„Kdy můžu podstoupit tu operaci?" zeptal jsem se. Můj hlas zněl chraplavěji než kdy jindy po ránu. Zapřel jsem se rukama o tvrdou matraci nemocničního lůžka a trochu se posunul, ovšem kvůli kolenu jsem byl pohybově omezen.
Oba pohledy se v mžiku zaměřily na mou osobu. Oba však byly naprosto rozdílné. Zatímco tvář lékaře byla kamenná, neprojevovala moc emocí, ta Brunina jich byla plná. Člověk na ni hned mohl poznat, že se trápí. „Dobré ráno vám přeji, pane Neymare. Jsem váš ošetřující lékař, doktor Toledano, včera jsem vás přijímal. Jak se cítíte?" Doktor se na mě pousmál, ale já v tuhle chvíli neměl náladu na takový přístup. Chtěl jsem pouze dostat odpověď na svou otázku.
„Kdy ji můžu podstoupit?" zeptal jsem se znovu, naprosto ignorujíc jeho zájem o můj stav.
Doktor se na mě dlouze podíval a následně si téměř nepatrně povzdychl. „Budete muset vyplnit nějaké papíry, týkajících se operace, ty můžete podepsat klidně hned, ale operaci budete moci podstoupit nejspíš až zítra v odpoledních hodinách," odpověděl mi. Jeho výraz byl rázem vážný.
„Chci to podepsat." Byl jsem plně rozhodnut, že tu operaci chci podstoupit v nejbližším čase. Pokud je tady ta možnost, že bych ji mohl podstoupit následující den, tak jsem to chtěl. „Můžete mi je přinést teď?"
Doktor přikývl. „Hned jsem zpátky." Otočil se na patě a zmizel za dveřmi.
Zadíval jsem se na dlouhou hadičku, která byla zavedená do mé pravé ruky. Stékala do ní jakási průhledná tekutina. Snažil jsem se vstřebat všechno, co jsem od doktora slyšel, naprosto všechno. Ale bylo to jako velká rána do srdce.
„Ney." Matrace vedle mého pravého boku se lehce prohnula a já na své ruce ucítil teplo její dlaně. Třela palcem proti mé kůži a pevně mě tiskla. „Jak se cítíš?" zeptala se. „Vím, že to je naprosto debilní otázka, ale chci to od tebe slyšet. Všichni tady mi říkají, jak se máš cítit, ale já to nechci slyšet od nich."
Skousl jsem si spodní ret a podíval se na ni. Pod jejíma očima, v nichž se leskly slzy, měla výrazné kruhy. Bylo mi jasné, že celý večer nespala, a pokud přeci jen, tak jenom chvíli. Stisk ruky jsem ji opětoval a párkrát zamrkal. „Hrozně. Slyšel jsem naprosto všechno, co ti řekl. Ale proč? Co jsem komu udělal? Nechci skončit jako loser." Cítil jsem, jak i mě se derou slzy na povrch.
„Nikdo neřekl, že z tebe bude loser, nemusí být." Jedna slza jí sklouzala po tváři, ale rychle si ji setřela. „Já ti věřím. Vím, že to zvládneš."
„Ty jsi ho snad neslyšela? Řekl, že je malá pravděpodobnost, že se budu moct vrátit na takovou úroveň jako doteď. Ale já nechci skončit, prostě ne." Vytrhl jsem svou ruku z jejího sevření a přiložil si obě dlaně na obličej, který jsem promnul. Možná jsem to udělal i kvůli slzám, které mi začaly máčet tváře. Nechtěl jsem, aby mě Bruna viděla brečet, ale i když jsem se je snažil sebevíc zastavit, nešlo to.
Položila dlaň na mé rameno a promnula jej. „To není pravda, Ney. Neřekl přímo, že budeš muset skončit. Řekl, že je tu ta možnost, ale že bude záležet na tobě. Nic není ztracené. Ale proč tohle vůbec řešíš před operací? Ještě vůbec nevíš, na čem přesně jsi. Oni ti pomůžou, spraví ti ty vazy a uvidíš, že to půjde. Nedělej hned unáhlené závěry." Chtěl jsem ji na to odpovědět, ale místo slov se z mých úst vydral jen téměř nepatrný vzlyk, za který jsem se proklínal. „Ney." Ovinula ruce kolem mě a hlavu si položila na můj hrudník. „Všechno bude zase dobré," řekla mi téměř totožná slova, která mi jako poslední řekl i Leo.
Stáhl jsem ruce z obličeje a omotal je kolem jejího štíhlého těla, pevně si ji k sobě tisknouc.
-Bruna-
Konejšivě jsem mu přejížděla po rameni a sama se snažila zahnat slzy, které se mi celou dobu při pohledu na jeho bezmocnou tvář a při jeho slovech drala na povrch. Bylo mi ho neskutečně moc líto. Moc dobře jsem věděla, co pro něj fotbal znamená, a nechtěla jsem dopustit, aby se toho musel vzdát. I přes doktorova slova jsem tu viděla naději, které jsem se hodlala chytit a nechat se jí táhnout až k cíli. „Zůstanu tu s tebou a budu ti se vším pomáhat. Spojíme síly a vrátíme tě zpátky tam, kam patříš," odvážila jsem se po pár minutách uklidňujícího objetí a ticha promluvit. „Jedeme v tom společně, ano?" Na pár milimetrů jsem se odtáhla.
Nechal své ruce spadnout zpět na matraci, ale já mu hned stiskla jednu z dlaní a zhluboka se mu zahleděla do očí. „Nechci být nikomu přítěží," téměř tahle slova vydechl, načež přerušil oční kontakt a oči ode mě odvrátil.
Pevně jsem mu ruku stiskla a nadechovala se k protestům směřovaným na jeho poznámku, ale do místnosti se vrátil Neymarův ošetřující lékař. „Tak tady to nesu." Mávl naším směrem s deskami, na nichž měl připevněné papíry. Přešel k Neymarovu lůžku a desky k němu natáhl. „Pročtěte si to, v klidu. A až to budete mít, tak to podepište tady-" Otočil jeden list a poklepal na spodní část papíru. „-dole."
Pustila jsem Neymarovu ruku a odstoupila o pár kroků od lůžka, zatímco Ney si od doktora převzal papíry. Očima rychle přelétl jednotlivé řádky, bylo vidět, že hledá jen jednoduché záchytné body, které jsou pro něj těmi nejpodstatnějšími, načež se natáhl po propisce, kterou doktor svíral mezi prsty. Uchopil ji a bez sebemenšího zaváhání nebo rozmýšlení se podepsal na vyznačené místo.
„Bližší informace vám sdělím během dne. Myslím, že teď si budete chtít popovídat tady se slečnou Marquezine o samotě, nebudu vás tedy rušit. Nepotřebujete teď něco?" zeptal se doktor, když si od Neye přebíral desky s papíry.
Zakroutil hlavou. „Zatím ne." Jeho hlas byl tichý. Bylo vidět, že se snaží, aby nezněl zlomeně.
„Kdyby cokoli, stačí stisknout tohle tlačítko-" Poukázal doktor na malou krabičku obdobně připomínající zapínání lampičky. „-a my hned přijdeme." Ney přikývl a pak v místnosti zavládlo opět hrobové ticho. „Jste v dobrých rukách," řekl po chvíli lékař, a když šel kolem mě, tak položil svou dlaň na mé rameno a věnoval mi upřímný úsměv, načež se vydal opět z místnosti pryč.
Podívala jsem se na mého nejlepšího kamaráda, který tupě zíral před sebe, snad ani nemrkal. Z jeho tváře se vytratila snad všechna barva a oči měl skleněné. Udělala jsem k němu pár kroků a znovu se posadila na matraci. Zajela jsem mu prsty do vlasů a projala mu jimi, následně ho pohladila ukazováčkem po tváři. Začal mu cukat spodní ret, do kterého se okamžitě kousl. „Nedus to v sobě," zašeptala jsem. „Prostě to pusť ven, uleví se ti, uvidíš."
„Proč to nemůže být jen zlý sen, ze kterého se brzy vzbudím?" Trhavě se nadechl a po dlouhé době zamrkal. „Chci, aby to byl sen." Věnoval mi pohled, zavřel oči a začal kroutit hlavou.
„To já taky, Ney. Taky to chci. Ale bohužel, musíme bojovat. Jak jsem řekla, budu tu s tebou a neopustím tě. Neodjedu, dokud mě nebudeš mít plné zuby a ani potom ne. Ať to obnáší, co to obnáší, já tu budu, budu tě podporovat, budu v tebe věřit a budu tě tlačit dál. Když spadneš, pomůžu ti vstát a půjdeme dál, jako by se nic nedělo, jasný?" Položila jsem mu dlaň na tvář, po které jsem mu do teď přejížděla prstem. Hrudník se mu divoce nadzvedal v nepravidelných intervalech. „Podívej se na mě." Chvíli mu trvalo, než oči otevřel, ale následně se mi naskytl pohled na oči zaplavené slzami. „Řekni, že mi věříš a že to společně zvládneme."
Rukou si setřel pár slz, které mu začaly máčet tváře, a přikývl. „Věřím ti, tak mě nezklam."
„Nezklamu," ujistila jsem ho a pousmála se.