,,Victore, prosím!," žádala jsem ho. Pouta mi dovolovala se jen omezeně pohybovat. Přišlo mi, jakoby se má zápěstí měla pod tím nátlakem každou chvílí prostě zlomit. Victor se pomalu procházel po pokoji. Pohyboval se jako temný stín, jeho oči rudě zářily. Polkla jsem. ,,Jestli je teď naše pouto zlomené, Lucián mě už nemiluje. Teď už pro něj nic neznamenám. Už nejsem jeho družka! Když mi ublížíš, jemu to nic neudělá. Už ne. Už ti k ničemu nejsem. Prosím."
Jeho hluboký smích se rozléhal místností. Z toho zvuku mě mrazilo až do morku kostí. Bylo mi z něj zle. Doslova i obrazně. Můj krk mě stále bolel od toho, jak mě za něj držel, ale nevyravnalo se to bolesti z Luciánovy ztráty. Cítila jsem se jako by kousek mě zemřel. Mé slzy dopadaly na chladnou zem. Už nikdy neudělám nic, co bych chtěla. Už nikdy neuvidím světlo. Už nikdy neuvidím Floru. Umřu ve svých sedmnácti, protože mě osud dal dohromady s jedním nenáviděným Alfou. A teď už jsem ani nebyla jeho družka.
,,Bylo to až příliš lehké, drahá. Tak dychtivě si chtěla vidět tu ženu, která na tebe kašlala celý tvůj život. Tvá přílišná důvěřivost je to, co tě sem dostalo, ne já. Tak moc sis přála rodinu. Aby tě někdo miloval, ale věděla jsi, že ti Lucián nemůže dát. Vlkodlaci necítí lásku, Viktorie. Copak ti to pořád nedošlo? Jsme tvorové nenávisti! Byly jsme stvořeni ďáblem, abychom ničili!"
Vystoupil ze stínů a znovu se ke mně přiblížil. Snažila jsem se od něj nějak vzdálit, i přesto, že jsem byla doslova upevněná ke zdi. Zoufale jsem sebou cukala. Poklekl přede mnou a sklopil oči k mým nohám Nebo přesněji k mému koleni. Byla na něm dlouhá klikatá jizva vrytá do mé bělavé pleti. Nevěděla jsem, kdy se tam objevila, ale bolelo to. Victor ji přejel tvrdě svými prsty. Tím místem mě zasáhla bolest. Křičela jsem, kopala jsem, prosila jsem. Usmál se při pohledu na bolest, kterou mi způsobil.
,,Lucián není takový!," zavrtěla jsem hlavou. ,,Je mnohem víc člověk, než kdy ty budeš. Mezi mnou a jím něco bylo, dokud jsi to ty nezničil! Ty to nemůžeš pochopit, když jsi plný nenávisti a žízni po krvi. Ale Lucián mě najde, to ti přísahám."
Pevně stiskl rukou mé koleno. Znovu jsem zakřičela. Smrt by pro mě teď byla vysvobozením. Ztrácela jsem vůli dál bojovat spolu s mým vědomím. Existoval práh bolesti, který člověk nedokázal překonat. Chtěla jsem umřít, jen aby nemohl způsobit ještě větší bolest. Slzy stékaly proudem na róbu, kterou mě donutil si obléct. Byla úplně promáčená. Celé mé tělohořelo neuhasitelnou bolestí.
,,Řekl ti někdy důvod války mezi našimi smečkami? Řekl ti, že je to proto, že spálil celou naši vesnici na popel?!"
Praštil mě přes obličej tak silně, až jsem v ústech ucítila kovovou chuť krve. ,,Ten tvůj perfektní Lucián není o nic lepší, než jeho otec. Je to monstrum. Demetrius Nayati ve vzteku vyvraždil celé rodiny, protože nemohl najít svou družku."
,,To byl jeho otec," vyplivla jsem krev. ,,Ne Lucián. Není zodpovědný za skutky svého otce!"
Znovu vytáhl nůž. Špičkou mi dlouze přejel po stehně. Zasáhla mě další nesnesitelná vlna bolesti. Hlasitě jsem vřískala. Z mým nohou prýštila rudá krev. Omylem jsem se hlavou bouchla do zdi. Seshora spadla jedna z lebek a roztříštila se u Victorových nohou. Lehce ve mě zakroužila nožem tak, aby mě to bolelo ještě víc. Z té bolesti jsem ztratila schopnost mluvit. Vzal mě za bradu a donutil mě se mu podívat do jeho bezduchých očí.
,,Hříchy otců dědí jejich děti."
(578 slov)