,,Tak, a teď mi ukaž ten domácí úkol," promluvila jsem ke své mladší sestře.
Byly jsme v internátní škole Riverwells. Následujíc Luciánovy rozkazy, které, jak jsem předpokládala, Genie nemohla neuposlechnout, kvůli té blbosti s Alfou. Vysadila mě tady a pak odjela. Potřebovala čas sama pro sebe. Má přítomnost společně s mou občas až příliš idiotskou pusou plnou keců bohužel nedokázala přivést Vaughna zpět z mrtvých. Lucián zůstal v lese, údajně. Slíbila jsem si, že budu bojovat vším, co mám o spravedlnost pro Genie a její místo ve smečce.
A žádný pitomý zákon mě nepřiměje opustit mou kamarádku.
Po dlouhém rozhovoru s Mámou Jean, při kterém mě poučovala o udržování dobré postavy, aniž bych při tom hnula prstem, jsem se konečně ocitla ve Flořině pokoji. Riverwells byla obří škola s několika stovkami dětí, z nichž každé mělo svůj vlastní pokoj. Abych myslela na něco jiného, než nedávné příhody, rozhodla jsem se pomoct Floře s dekorací jejího pokoje pomocí plakátů s koťátky a její novou obsesí - doktorem Who.
U stěny stála malá bílá komoda, hned vedle vázy s čerstvými květinami, které sem nastrkala Máma Jean, protože, dle jejích slov, potřeboval pokoj okořenit špetkou přírody. Postel, která byla momentálně nově potažená, byla příliš malá na to, abych se tam vešla. Byla zahalená černým povlečením, které ale narozdíl od těch Luciánových nepůsobilo temně a ladilo s růžovo-bílým pokojem. Tapety na stěnách byly zářivě nabarvené s obrázky malých růžiček.
Flora mi podala nějaké desky a posadila se ke mně na postel. Spodní zub měla vypadlý a to způsobovalo, že její malý obličej vypadal ještě roztomileji, než obvykle. Díky bohu, chladné chování profesorky Puchovové se na Floře nijak nepodepsalo. Narovnala jsem se v zádech a otevřela desku plnou výtvarných obrázků.
,,Flo, to je úžasný," vytáhla jsem uhlovou kresbu růže. Na šestiletou to byla skvělá práce. Růžička byla částečně dokončená s kontrasty světlých a tmavých tónů.
,,Děkuju," zářila hrdě. ,,Je to náš nejnovější výtvarný projekt. Slečna Kinnianová, naše učitelka, je fakt hrozně hodná. Říkala, že mám latent!"
,,Myslíš asi talent," zasmála jsem se a a vložila obrázek zpátky do desek. Dalším obrázkem byla skica tužkou. Byl to obrázek vojáků ve válce, kteří vypadali, že právě obléhají hrad. Lidé byly rozprostřeni všude po papíře a v rukou drželi zakrvavené meče, šavle a nože. Nejprve jsem ucítila znepokojení. Co to ta slečna Kinnianová ty děti učí? Smrt byla jistě zajímavé téma, zvlášť když jsem někoho právě ztratila, ale nebylo to něco, co bych ráda viděla mou malou sestru kreslit. Flora ale vypadala nesmírně hrdě, takže jsem nic neřekla.
,,Kreslila jsem to podle obrázku, který jmenuje Bitva u Hlásky. Je to od muže, který se jmenoval...už nevím jak, zapomněla jsem," pevně svraštila své malé obočí. ,,Myslím, že jeho jméno končilo na Lee. Ale to je jedno. Slečna Kinnianová mi na to dala takový velký papír, prý á jedničku. Řekla, že je to přesná podoba destrukce, kterou chtěl Lee ztvárnit. Nevím, co to znamená, ale asi to je něco dobrýho."
,,No, rozhodně to má styl," zacukaly mi koutky. Vytáhla jsem z desky poslední výtvor. Byl to obyčejný obrázek namalovaný voskovkami a lišil se od zbylých dvou. Mé srdce se pevně sevřelo, když jsem jej spatřila. Hleděla jsem na čmáranici Luciánovy postavy, který držel za ruku holku s růžovými vlasy. Mezi nimi stála malá holčička - Flora. Držela v rukou bílé štěňátko s černými flíčky. Za tím vším byl nakreslen dům s nápisem Náš domeček. Na modro-zelené zemi rostly květiny a obloha byla nebesky modrá. Vedle mě stál úplně náhodně třínohý jednorožec.
,,Tohle jsem nakreslila jen tak o přestávce," pronesla Flora jemně. ,,Na chvíli jsem se začala nudit. Koukni, tohle jsi ty," ukázala na holku s růžovými vlasy. ,,A tohleto je Lucián. A tohle já. Držím štěňátko, které mi dal Vaughn. To jsme my v budoucnosti. Chtěla bych, aby to takhle bylo. Chtěla bych, abychom byly šťastní. A taky bych chtěla mít štěňátko. A jednorožce," ukázala na třínohou věc vedle mě. ,,Takhle bude vypadat. Bude se jmenovat Shirley. Má jen tři nohy, protože jí je uřízl zlý muž Victor, aby tak vytvořil lektvar po kterém bude nesmrtelný."
No, má malá sestra je rozhodně dost kreativní, to se jí musí nechat.
Opatrně jsem vložila obrázky zpět mezi desky a podala ji Floře. Věnovala mi veselý úsměv a uložila desku zpět do zásuvky psacího stolu. Musela jsem si přiznat, že bez Luciána bychom teď nejspíš byly na ulici. Věci jako Flořin pokoj, by jsem si zpátky v Draycottu nemohla dovolit. Sost to ubližovalo mému sebevědomí. Ta myšlenka, že bych mohla skončit jako další prostitutka na ulic. Že bych nedokázala zařídit Floře dobrý život. Znělo to příšerně, ale byla to pravda.
,,Kde máš svého kluka?," usadila se Flora v mém klíně.
,,Není to můj kluk. Nejsme ani kamarádi."
,,Fajn, jak myslíš."
,,Uch, ty jsi tak otravná," hodila jsem ji na postel a ona se začala smát. Natáhla ke mě své drobné ručky. V nich držela maličký cupcake, vyrobený z keramické hlíny.
,,Vyrobila jsem to pro Vaughna. Myslíš, že se mu to bude líbit? Mohla bys mu to dát?"
,,Samozřejmě," můj hlas se lámal, ale Flora si toho nevšimla.
Zabolelo mě u srdce. Její velké modré oči na mě nadějně hleděly. Nesnášela jsem ty lži, kterými jsem ji krmila. První jsem jí lhala o tom, že se náš otec vrátí. Teď jsem musela předstírat, že je Vaughn stále živý. Nemohla jsem se donutit jí to říct. Věděla jsem, že se jednou o těch všech lžích dozví. Vždy to tak bylo. Ale pro teď jsem musela chránit svou mladší sestřičku. Donutila jsem se k úsměvu a přikývla.
Ozvalo se zaklepání na dveře.
,,To bude asi tvoje učitelka," postavila jsem se oprášila si neviditelný prach z nohou. ,,Nejspíš bych už měla jít, co? Zítra máš školu a už je noc. Pane Bože! Už je noc! Floro, co to sak - vrať se do postele, já jdu otevřít."
Málem jsem stihla dojít ke dveřím, když v tom se sami otevřely. Lucián vtrhl dovnitř celý naštvaný. Na druhou stranu, kdy on nebyl naštvaný. Postel hlasitě zaskřípala, jak do ní Flora šplhala. Když ho tam viděla stát, něco ve mně hrklo. Možná to bylo Vaughnovou smrtí a možná to bylo tím, že moje kamarádka měla být vyhoštěná z jejího domova a člověk, který ji k tomu nutil, stál přede mnou. Druh nebo ne, pořád jsem měla svou lidskost. A on?
Nedala jsem mu šanci cokoliv říct. Obcházejíc ho jsem vešla do chodby. Utíkala jsem po chodbách internátní školy plné spících dětí pouze v pyžamu, a ničem jiném. Takhle jsem si svůj sobotní večer nepředstavovala. Ale hádám, že to je teď můj život, na který si budu muset zvyknout.
Slovo 'normální' už nebylo v mém slovníku.
Proběhla jsem chodbou pokrytou kobercem a kolem stěny s výtvarným uměním. Mé boty dělaly velký rámus, když jsem jí probíhala. Naštěstí byl Flořin pokoj v prvním patře. Cítila bych se provinile, kdybych vzbudila děti z dalších pater jen kvůli tomu, že mě pronásledoval jeden vlkodlak. Zahnula jsem za roh a narazila rovnou do Luciánovy pevné hrudi.
Být člověkem mělo spoustu nevýhod. Jednou z nich bylo, že jsem nikdy nemohla předběhnout Alfu.
Rychle mě chytil za pas, abych nespadla. Když jsem se postavila zpátky na nohy, nosem jsem zachytila vůni kokosového šampónu jeho vlasů. Jeho šedé oči neprojevovaly žádné emoce. Věděla jsem, že bojovat s ním bylo k ničemu, takže jsem se ani neobtěžovala odstrkovat jeho ruce z mého těla.
,,Nehodlám s tebou zase bojovat, Viktorie." Jeho oči zračily bolest a žal. Zlomené srdce byla strašná věc a to moje bylo dost nakřáplé. ,,Musím dělat to, co mi říká zákon. Genie už odešla poté, co se naposledy rozloučila s Vaughnem. Bude v pořádku. Ale já jsem Alfa. Občas musím dělat rozhodnutí, která se mi nelíbí. Starší by mě neváhali zabít, pokud bych neuposlechl jejich rozkazy. Nečekám, že to pochopíš. Vydržím všechno, co mi uděláš. Jen mě prosím nenenáviď. Všechno kromě toho. Prosím Viktorie. Mě je to jedno, jen ne tohle."
Odvrátila jsem od něj zrak, abych skryla své slzy. ,,Co jsi udělal s Vaughnem?"
,,Genie ho pohřbila pod smuteční vrbu, kde se spolu poprvé políbili. Už to ví i zbytek smečky. Zítra se bude konat oficiální pohřeb. Můžeš se s ním naposledy rozloučit. A Genie se alespoň trochu uleví. To ti slibuji, Viktorie."
,,Ne, to ne," zamumlala jsem. ,,Jsi schopný hodně věcí, ale tohohle ne. Genie už nikdy nebude šťastná, pokud Vaughn nevstane z mrtvých. Což bohužel taky nezařídíš. Já tě prosím, přestaň. Nezaručuj věci, které nemůžeš splnit. A hlavně mi prosím nic neslibuj. Tohle," poukázala jsem rukama na prostor mezi námi dvěma, "je kompletní blbost. My nikdy nemůžeme být normální pár. Alfa, růžovlasá holka a třínohý jednorožec Shirley není nic normálního. Já vlastně ani nechci jednorožce."
Zamračila jsem se. ,,To Flora."
,,Dobře, myslím si, že je čas jít spát."
,,A kdo vůbec pojmenuje jednorožce Shirley? Zní to jak jméno pro starou bábu. Moje babička se jmenovala taky Shirley. Akorát neměla roh. Nebo křídla. Měla jen kočku Shiloh, což je mimochodem mnohem hezčí jméno, než Shirley." Okey, moje spánková deprivace mě začala dohánět.
,,Jo, rozhodně je čas jít spát."
Lucián se rozešel pryč, ale já ho na poslední chvíli chytila za zápěstí. Jeho oči byly zakalené únavou a já cítila, jak mě zasáhlo bodnutí viny. Potřebovala jsem se ho zeptat ještě na jednu věc, ale nevěděla jsem jestli to vyjde. Musela jsem to zkusit. Jestli ne pro mě, tak pro Genie. Zaslouží si to.
,,Opravdu není nic, co bys s tím mohl udělat, Luciáne?," můj hlas se zlomil, když jsem vyslovila jeho jméno. ,,Cokoliv, co jí může pomoct? Pořád je součástí tvé smečky. A navíc je to moje nejlepší kamarádka. Nikdo si nezaslouží takový osud, zvlášť ona ne."
,,Viktorie -"
Věděla jsem jaká bude jeho odpověď a nesouhlasila jsem s ní. ,,Nemůžeme přivést Vaughna zpátky, já to vím. Ale můžeme pomoct Genie. Prosím, Luciáne." Jeho oči nikdy neopustily mou tvář. Nevěděla jsem, co si myslí. Jako vždycky. ,,Jaký má smysl takový titul a moc, pokud je nemůžeš použít k něčemu lepšímu? Žijeme v jedenadvacátém století. Do hajzlu s pravidly."
,,To, jaké si myslíš, že věci jsou a jaké jsou věci ve skutečnosti je něco úplně jiného," zamumlal jemně. ,,Existují věci, které jsou mimo tvé chápání, které tvá lidská mysl nedokáže unést. Nikdy jsi nepotkala Starší."
Mé ocelové odhodlání přetrvávalo. Stiskla jsem své rty tak silně, až začaly bolet. Lucián mi nepomůže. Na to jsme byly oba příliš tvrdohlaví. ,,Jestli nepomůžeš Genie ty," zašeptala jsem zoufale, " udělám to já. A je mi fuk, jaký to bude mít následky. Genie si zaslouží něco lepšího a tak to taky bude. Ať už kvůli mě nebo tobě. Dobrou noc."
(1734 slov)