„Nacházíš se v útočišti proti silám temnoty během Dlouhé noci. V místě velké síly pro ty, kteří vědí, jak ji používat. Ale Ledový drak tu není. Poznala bych, pokud ano. Drak je bytost mocné síly, snad mocnější, než panuje zde v Severním háji. Jsou to bytosti magie a moudrosti, kterou my lidé nebudeme nikdy schopni pochopit.
Ledoví draci brázdí noční oblohu nad Chvějivým mořem a ukrývají se v Zemích věčné zimy, aby nemohli být spatřeni. A ty se nyní nacházíš v oblasti, kde pramení Mléčná voda, jsi tedy na míle daleko od samotného Chvějivého moře. To z Tvrdodomova pochází první střípek legendy, která tě přiměla vzdálit se Zdi.
V době, kdy v Králově přístavišti ještě za vlády Ohně a krve uhynul poslední z targaryenských draků, proletěl Ledový drak nad celičkým Chvějivým mořem až k Tvrdodomovu a dál ke Zdi. Praví se, že z žalu vydechl svůj chladný dech nad mořským zálivem u Západní hlídky a tak vznikl Záliv ledu.
A jestli to je pravda, ví jen bohové, Děti lesa a Tříoká vrána. Já to nevím, Tysho. Takovou mocí neoplývám."
Elsera Sníh bývala vždy vážného vzezření a spíše mužských rysů v její ženské tváři. Její hranatá brada značila památku lorda Gregora Forrestera, jejího otce. Stejně hranatá ramena měla málem tak široká jako její o pár krátkých chvil mladší bratr, Joser Sníh. Elsera byla žena ze Severu, jejíž havraní vlasy dlouhé až po pás ji jako celek činily půvabnou svým vlastní severským způsobem.
Tysha Bouře si pamatovala časy, kdy Elsera Sníh měla vlasy stejně krátké jako její bratr, dvojče. V dětství byli ti dva k nerozeznání. Nyní však je drobná dívka se zelenohnědýma očima dokázala od sebe rozlišit velmi jednoduše.
„Proč je tedy Oko Ledového draka přímo nad Severním hájem? Věřím, že to nemůže být jen tak." Tysha, která se u některých ze slov, jež vyšly z Elseryných úst, nechápavě pozastavovala, se nakonec musela otázat toho jediného, pro ni skutečně důležitého.
Seděli v menší skupině kolem ohniště uvnitř přístřešku, jenž Tyshe velmi připomínal obrovský stan krále za Zdí, Mance Nájezdníka. V přístřešku bylo dusno a zvláštní teplo. Zvláštní, neboť právě v tom místě se mísil chlad s teplem ohniště a teplých vodních par vycházejících z horkých pramenů ukrývajících se ve skále. Nebylo to to pravé teplo domova, ale i za to mohli být vděčni.
„Dřív před mnoha a mnoha lety to možná jen tak nebylo," Elsera dlouze pokrčila rameny, „jenže nyní už to nic neznamená."
„Takže mi vlastně chceš říct, že tu nemám co pohledávat?" vypadlo z Tyshy příliš zbrkle a útočně na to, aby se Elseryny oči do bláhové dívky s targaryenskými předky přísně zabodly. Elsera měla oči stejně zelené jako Joser, zelené jako jehličí Železostromu. Ty Elseryny byly však temnější a hlavně tajemnější než Joserovy.
„Nic takového neříkám," opáčila mrzutě. Vstala a naposledy věnovala Tyshe svůj temně zelený pohled. „Říkám jen, že draci už na tomto světě nejsou. Vyhynuli a jsou pryč." Poté se otočila a v tichosti odešla.
Tysha sledovala její nahrbená záda, jak mizí hlouběji v přístřešku do míst, kam světlo z ohniště nedosáhlo. Nakonec bezradně vydechla. „Byla jsem tolik přesvědčená, že..."
„Elsera je velmi moudrá. Ona ví, co říká, Tysho," pravil klidně Joser.
Jenže Tysha Bouře ho v tu chvíli nedokázala poslouchat. Zahleděná do plamenů tančících v ohništi se snažila pochopit, proč jí to tolik táhlo právě sem. Proč cítila ten nekonečný žár v hrudi pokaždé, když se přiblížila Severnímu háji. Co to v ní vzplanulo, jakmile do Severního háje vstoupila. To všechno a ještě to její přesvědčení, že Ledový drak tu někde zkrátka je.
Joser si nevšiml, že dívka vedle něj ho nevnímá, že je duchem zcela nepřítomna, a tak pokračoval ve svém klidném tónu hlasu dál. „Od té doby, co jsi ty a Malcolm opustili Ironrath se s Elserou děly zvláštní věci. Nejdřív ty sny o různých zvířatech, pak vidina Severního háje. Až na tomto místě Elsera pochopila, že umí vstoupit do zvířecí mysli a tak to zvíře ovládat. Je mocná, Tysho, ani si to nedokážeme představit. Naučila se ovládat síly Severního háje. Je to taková magie, sám tomu moc nerozumím, ale viděl jsem věci, které-"
„Taková magie?" opakovala Tysha slova, která jí přivedla zpět do skutečnosti. Najednou našla samu sebe stojící nad Joserem, v ruce drtíc zlatý jílec Vhagara. „Drak je bytostí magie - sama to přece řekla." Na tváři se jí zformovalo nebojácné zamračení, které Joser nepochopil. Ani nemohl. Bouře se právě rozhodla udeřit bleskem na ty mocné síly, které v onom místě podle některých vládly.
Rozhodnými kroky opouštěla ohniště. Cítila na svých zádech několik pohledů. Ani si neuvědomovala, co v ní zrovna všichni ostatní viděli. Uvědomit si to nemohla, neboť jednala z popudu, jako dravec s prázdným žaludkem toužící po kořisti. Její stříbřité vlasy, jež nezakrývala kápě svrchníku ani žádný šátek, házely kovové odlesky, v nichž se zrcadlil oheň. A to bylo její pravé já.
Bouře se vydala přesně tím směrem, kde Elsera Sníh zmizela v temnotě přístřešku. Procházela dlouhou neosvětlenou chodbou, na jejímž konci se matně jasnilo bílé světlo. Tysha neviděla na zem, po které šla. Všude byla tma, až na to matné, bílé světlo. Avšak byla tak rozhodnutá bojovat, že si té skoro všudypřítomné tmy nevšímala. Jediné, co vnímala byla její rozbouřená odhodlanost a zvláštní zápach, který každým jejím krokem sílil. Byl to pach vlhkosti a plísně.
Chodba zavedla Tyshu do jeskyně, kde nejen že nalezla Elseru, ale též pochopila zdroj matného, bílého světla. Její vlasy zbělaly pod měsíčními paprsky jako čerstvě napadaný sníh. Jeskyně byla vytesána do přesného kruhového tvaru se stejně kruhovým otvorem v kamenném stropě. Tysha se ocitla vně skály, jejíž modro-fialově pableskující žíly zmrzlé vody se všelijak kroutily šedým kamenem.
Uprostřed kruhovité jeskyně pod horním otvorem, kterým dovnitř přicházelo měsíční a hvězdné, noční světlo, spatřila Tysha kruhovitý otvor do země plný vody barvy mléka. Nad vodní hladinou se líně povaloval opar páry, jímž prosvítal měsíc.
Tysha jistou chvíli přejížděla nechápavýma očima po místě, v němž se ocitla. Bylo plné zvířecích lebek a kožešin, z nichž pravděpodobně vyvstával ten podivný puch, různorodých sušených bylin a černého kamene, jenž spíše připomínal sklo. Nakonec se však Tysha probrala z užaslého transu. Pocítila totiž Elseryn pohled zabodnutý ve své tváři. Nadechla se a ostrý pohled jí oplatila.
Jenže Elsera Sníh promluvila dřív. „Přivedla tě sem záře Rudé komety. Mám pravdu?" Seděla na velikém balvanu ověnčeném zvířecími kožešinami. Připomínal trůn. Vedle ní ležela na chladném kameni lebka medvěda, jež pokrývala zelená a vlhká plíseň.
Tyshyn ostrý pohled zjemnil. Na několik krátkých vteřin ji zaskočilo, že Elsera uměla takto dobře číst v lidech. Nakonec se ale odhodlaně nadechla znovu.
„Říkala jsi, že draci jsou bytosti mocných sil a magie," udeřila na Elseru rozvážně. „Já jsem přišla do Severního háje najít Ledového draka. A najdu ho. S ohněm a krví."
„Neříkej slova rodu tvé matky jako básničku bez rozmyslu. Tady mají tato slova moc a ta moc může škodit těm, kteří nepřemýšlí, když slova vyřknou." Její hlas byl stejně klidný jako hlas jejího bratra. Mluvila tak pomalu, že se tajemno noci mohlo vpít do každého jejího slova.
Toho se však Tysha Bouře nezalekla. Již podvědomě věděla, o co Elseru hodlá požádat. Její ruka, obepínající zlatý jílec Vhagara, zpevnila sevření. „Jestli tady mají ta rodová slova moc, probuď ji."
Elsera Sníh věnovala dívce stojící u vchodu do jeskyně prozíravý úsměv. Viděla tam stát draka, i kdyby bez targaryenského přízviska. Ten pohled a slova, která vyšla dívce se stříbrně bílými vlasy z úst, Elseru příjemně překvapila. V dětství v ní žádného draka nespatřila, i přes to že z ní pocítila ten žhnoucí oheň již tenkrát. Drak vyrostl a zesílil, pomyslela si.
„A sílí dál," řekla nahlas spíše pro sebe. Jenže Tysha Bouře ji zaslechla a její čelo se hluboce zkrabatilo. Sledovala jak od ní Elsera odvrací svůj klidný úsměv. Její temně zelené oči vzhlédly k otvoru ve skalnatém stropu jeskyně a v očích se jí najednou zrcadlil měsíc sám. „Dnes ne," vypravila ze sebe nakonec jednoduché rozhodnutí.
Tysha vzhlédla tam, kam se zabodl pohled Elsery. Viděla kulatý měsíc zasazený v tom otvoru nad jejich hlavami. „Kdy tedy?"
Elsera Sníh se musela znovu usmát, tentokrát spíše pro sebe. Postavila se, aby mohla pohlédnout do mléčné vody, v níž se měsíc zrcadlil a do níž následně ponořila obě ruce s rozevřenými dlaněmi. Cítila, jak teplý pramen vody věnuje jejím studeným dlaním příjemné objetí.
„Jsi tolik netrpělivá, Tysho Bouře. Jako hrom, který vždycky musí následovat blesk. Kdy ale přijde hrom na řadu, to už záleží jen na bouřce samotné."
Tysha mlčela. K Elseře pociťovala dávný respekt způsobený věkovým rozdílem, který hrál roli zejména v jejich dětství. Mezitím co Elsera a Joser osedlávali svého prvního koně a brali do rukou své první meče, Tysha si měla vystačit jen s dřevěnou hračkou ve tvaru koně a na meče nesměla sáhnout. Leč nyní mohlo být nahlíženo na tento věkový rozdíl spíše zanedbatelně, neboť to, co je rozdělovalo v dětství, již dávno pominulo.
„Joser říkal, že umíš ovládat moc Severního háje." Tysha se rozhodla přejít Elseřinu poznámku o její netrpělivosti a zanechat ji tak ladem. „Pokud je to pravda, chci tě požádat-"
„Tvé žádosti bude vyhověno," od stěn jeskyně se odrazilo šplouchání vody. Elsera zvedala spojené dlaně svých rukou ke své tváři. „Jenže až zítra. Nyní si odpočiň. Slabý a unavený oheň draky nikdy nevzbudí. A už vůbec ne ty ze zimy a ledu," A poté se napila teplého pramene ze svých dlaní.
•═══•
Mezi Svobodným lidem obývajícím Severní háj začala hned druhého dne od příchodu Tyshy Bouře kolovat zvěst o bastardském dračím semeni klíčícím právě zde v posledním místě krajiny za Zdí, jež nebylo dotčené přicházející temnotou. Divocí si mezi sebou povídali všelijaké děsivé skutečnosti o konci dlouhého léta a následném příchodu dlouhé zimy. Zimy, která přicházela z těch nejsevernějších krajin Západozemí. Již přišla k Severnímu háji, což koneckonců Tysha zažila na vlastní kůži. Temný les obepínající Severní háj byl toho ostatně také důkazem. Doslova se prosycoval zimou a temnotou smrti.
Povídačky o targaryenském bastardovi se samozřejmě k Tyshe donesly. Severní háj nebyl příliš rozlehlý a osídlený. A tak se již dostala do situace, kdy musela některé báchorky opravovat a přivádět ke světlu pravdy, dál od domýšlivých výmyslů.
„Ne, nemůžu procházet ohněm, aniž bych se nespálila," pravila bez toho, aniž by někomu ze Svobodných lidí, mezi nimiž byl i Joser, věnovala i kdyby jen krátký pohled. „Ano, oheň mě pálí. A ne, můj otec nebyl Šílený král, ale rytíř z Bouřlivých krajin... Ne, po nocích se neměním v draka a tuhle noc jsem určitě nebyla vyjídat vaší spižírnu se zásobami."
Tysha děkovala bohům, že po matce nezdědila jakýkoli odstín fialové ve svých očích, neboť to by snad podnítilo další otázky, které by asi následovaly po otázce, zda jsou její vlasy z pravé valyrijské ocele.
„Někteří se tě bojí," Joser se pobaveně zakřenil, když dívce před sebou podával teplejší oděv.
Právě se nacházeli v Joserově stanu, kde také Tysha strávila noc. Joser Sníh jí svůj stan nabídl pro přenocování a sám spal v dřevěném domku s ostatními ze Svobodného lidu a s pár kusů dobytka. A nyní jí i nabídl vhodnější oděv, neboť shledal, že to, co měla na sobě, bylo již značně zničené.
Tysha Bouře přijala od Josera oděvy, jímž zejména byly huňaté a teplé kožešiny a dokonce těžký plášť, skoro takový, jaký nosili bratři Noční hlídky. Avšak ne černý. „Vážně?" podivila se trochu pobaveně. „Zdálo se mi, že jsem jim pro smích."
Joser jí věnoval široký úsměv. Své havraní vlasy na ramena dlouhé měl ten den stažené do tuhého uzlu. „Neřekl bych. I když ta otázka mířená na tu tvojí dýku a jak jsi k ní přišla, tak ta byla trochu zavádějící."
„Ne, vážně jsem ji neukradla," zopakovala Tysha znovu s kroucením očí. Když však zahlédla, jak se Joser hrdelně směje, mrzutost jí rázem přešla a i z jejích úst se probojoval pobavený smích.
„Aby bylo jasno," vydechl Joser, když se společně dosmáli. Jeho zelené oči se zabodly do těch jejích. „Já se tě nebojím."
Drobná dívka před ním, jež stále svírala oděv, kožešiny a dlouhý plášť ve svém náručí, čekajíc na vhodnou a hlavně soukromou příležitost, kdy by se mohla převléknout, ho ve skutečnosti spíše přitahovala. „Nebojím se ani tý dýky a ani toho draka, ve kterýho se každou noc měníš," řekl v zamýšlené ironii, která jí měla vykouzlit úsměv na tváři.
Podařilo se a Tysha se jeho slovům zvonivě zasmála. Její smích byl jako zpěv jarního ptáka, jako hřejivé objetí, které dlouho nepocítil. „Bohové tě chraň. Možná dokonce vydechuju oheň!"
Bezstarostně se k jejímu smíchu přidával a zároveň bezmyšlenkovitě k ní přistupoval blíž. Nebylo dívky jako Tysha Bouře mezi Svobodným lidem. Ano, několik odvážných žen a dívek s krásnými vlasy a zvonivým smíchem již potkal. Jenže ty znal, ty byly z jeho lidu. V jeho očích byla Tysha jiná, nová a tedy, typicky pro muže jako Joser, zajímavá.
Její zelenohnědé oči si všimly jeho ruky, která se natahovala po jejím pase. A bez váhání couvla o krok dál. Bouři na mysl vyvstal Jon Sníh. „Josere, mohla bych tě požádat o chvilku pro sebe? Jen bych se převlékla."
Joser Sníh zkoprněl nad její reakcí a svými činy. Ruku, kterou k ní napřahoval, okamžitě stáhl k sobě. Pročistil si hrdlo. „Jistě, beze všeho. Už jdu."
„Děkuji," usmála se na něj, to už však nemohl vidět. Opouštěl svůj stan, v němž ji zanechal. „A taky děkuji za to oblečení!" křikla rychle za ním.
Avšak ještě než si Tysha vůbec sundala své skoro prochozené boty, do stanu vešla Elsera. Přinesla s sebou sníh, jenž se mezitím začal jemně snášet z nebe. Dovnitř stanu byly sněhové vločky zaneseny mírným poryvem chladného větru, který jako by snad doprovázel Elseru samotnou.
„Vem si věci a pojď se mnou," řekla a z jejích úst to nevyznělo jako rozkaz. Byla to nabídka. Elsera rozevírala dlaň, jež Tyshe podávala a na tváři jí hrál nečitelný úsměv.
Ovšem Tysha Bouře vše pochopila. Vstala, nedbajíc rozvázaných šněrovaček na botách, a s uchopením Vhagarova jílce prošla kolem Elsery Sníh ven ze stanu.
Vločky, jež se zamotaly do jejích vlasů, roztály okamžitě, když vešla do stanu Elsery. Byl největším stanem v Severním háji, hned vedle dřevěného domku, v němž přebývali všichni ostatní spolu se zvířectvem. Byl to také nejtemnější přístřešek ze všech. Stěny toho stanu byly zevnitř ověnčeny černými plášti. Tyshu zamrazilo, když si uvědomila, čí ty pláště dříve bývaly. Zastavila se na místě a přemýšlela, zda chce pokračovat hlouběji do onoho černého stanu.
„Památka po posledním pánu Severního háje," pravila Elsera klidně, jakmile si všimla Tyshyna vyplašeného pohledu zkoumající stěny. „Vskutku je neměl rád. Pro něj to byly trofeje z bitek, no mně slouží po čistě praktické stránce. Pojď dál, Tysho."
„Jak ti můžou být pláště bratrů Noční hlídky přijít praktické?" divila se Tysha, když, aniž by si to uvědomovala, ji nohy nesly hlouběji do šera stanu.
Elsera chvíli neodpovídala. Zapalovala louč o oheň, jenž živě tančil ve velkém ohništi uprostřed stanu. „Někdy se dějí věci, které nesmí vyjít na světlo světa."
Elseryny vlasy byly stejně černé jako pláště visící na stěnách. Její slova Tyshu opět zarazila. V hrudi se jí rozbušilo srdce. Tvrdé údery se násobily, když Tysha nedokázala číst ve tváři své přítelkyně z dětství. Tohle nebyla Elsera Sníh, kterou uchovávala ve svých vzpomínkách.
Světlo z louče padlo na velikou dřevěnou vanu, ke které Elsera přistoupila. Z úzké vany stoupala pára, která okamžitě objala Elseryn obličej. „Voda z pramene Mléčné vody ohřívá Severní háj. Vyvěrá z hloubky Země a dále teče a stává se z ní řeka. Když doputuje do Zálivu ledu, kam se Mléčná voda vlévá, je už dávno studená a obyčejná. Člověk by se v ní smočit nechtěl. Jenže tady?" znovu se na Tyshu usmála.
Poté co Elsera Sníh opustila svůj stan a zanechala tak Tyshu Bouři o samotě, pára, jež stoupala z bíle kalné vody objala i Tyshynu tvář. Zahalila ji vybízejícím teplem, které lákalo k zahřátí. A Tysha neodolala. Zdálo se jí to jako věčnost, kdy naposledy ležela v teplé vodě.
Když voda barvy mléka přijala její obnažené tělo a zároveň pohltila rozpletené dlouhé vlasy podobného odstínu, pocítila dívka nesmírnou úlevu. Bylo to více, než jen očištění jejího těla. Ta voda čistila její duši. Čistila ji od všech věcí, které kdy učinila, které kdy zavinila, které kdy spatřila a na její duši se tím podepsaly.
Ve chvíli kdy voda zchladla a pára klesla a zmizela, měla Tysha Bouře dle myšlenek Elsery Sníh povstat jako pravá dračí krev. Zda to ale mohla být skutečnost, Elsera netušila, i přes to že to nedala na sobě znát. S Tyshou Bouří se shledala před svým stanem, jakmile dračí krev vyšla ven, kde již nesněžilo.
Noc přicházela po špičkách do Severního háje z temného lesa, jenž ho obklopoval. Zima a mráz hlodaly každičký obnažený kousek lidského těla, avšak Tyshe chladno nebylo. Cítila horko a to i přes to že každý její výdech se měnil v bílé obláčky páry.
Elsera ji zavedla do té kruhovité jeskyně, která dle posouzení Tyshy nemohla vzniknout sama od sebe. Někdo tu jeskyni musel do skály vytesat. Stejně jako ten perfektně kruhovitý otvor nahoře, z nějž vycházela pára z pramene přímo pod otvorem.
„Podej mi Vhagara," pravila Elsera vřele, poté co Tyshe poradila pohlédnout do vody v samém srdci jeskyně. Jenže pramen Mléčné vody nebyl zrcadlem, a tak Tysha nespatřila nic než mdlé bílo.
„Proč?" dívka zaváhala. Odvrátila pohled od zvláštně zbarvené vody a prsty objala jílec své dýky. Elsera stála na druhé straně pramene přímo naproti ní. Její zelené oči nebyly nikdy tolik temné jako právě ten večer. Ve svých rukách držela uschlé květiny, které již dávno ztratily svoji dřívější, jarní krásu.
„Jestli mi nebudeš důvěřovat, jsme tady zbytečně," a to uschlé roští hodila do vody. „Ty jsi tady zbytečně."
I přes neustálé váhání Tysha dýku vyňala z pochvy. Jílec ani čepel se tentokrát neblýskly na světlu světa. Pára kov obalila a pokryla svým závojem, když Tysha dýku nad pramenem podávala Elseře jílcem napřed. Co víc mohla Tysha ztratit?
Skutečnost byla taková, že Elsera tolik netušila, co vlastně má v plánu. Již dávno znala klíč k magii Severního háje a věděla, jak ji probudit. Věřila, že krvavá směna probudí kdejakou moc – konec konců sama toho byla svědkem – a co teprve dračí krev? I kdyby nečistá, stále v té dívce naproti ní kolovalo dostatek krve, která by mohla... Jenže ona toužila jen po tom Ledovém drakovi. Kolik kapek nečisté dračí krve postačí na probuzení legendy? A existuje snad něco, co by se v tomto případě dalo vůbec vzbudit?
„Tuto noc se staneš pravou krví draka, i kdyby s bastardským jménem, vyrovnáš se své matce a všem jejím předkům ze staré Valyrie," pravila Elsera a to bylo naposledy, kdy ji Tysha viděla. Zmizela totiž v mlze a husté páře, která začala mocně stoupat z pramene.
Tysha mohla slyšet jen její hlas, který jí vybízel pohlédnout znovu do vody. A Tysha tak učinila. I přes těžkou a horkou páru se naklonila nad čím dál teplejší pramen. Její oči začaly neovladatelně mrkat, jak se pára nepříjemně rozprostřela kolem celé její hlavy. Zhluboka se nadechla toho vlhkého tepla a ucítila zvláštní vůni květin, jež se mísila s podivným pachem spáleniny.
Pak se nadechla znovu a konečně ve vodě něco spatřila, i když jen mlhavě. Netušila, zda se jí to jen zdá, či skutečně vidí svůj odraz na mlžné hladině. Byla to ona, avšak jiná. Její oči vlastnily odstín fialové, její obličej byl kulatější a brada do špičky. Tysha začala mrkat o to více, jak se snažila rozpoznat tvář před sebou. Jenže čím více mrkala, tím více byl odraz nezřetelný.
Srdce se jí zrychlovalo stejně jako frekvence nádechů a výdechů. Brzy jí úplně vyschlo v krku. Vodní pára prosycená těžkým pachem jí doslova drásala hrdlo. V tu chvíli znovu zaslechla Elseřin hlas odněkud zpovzdálí. Nabádal ji, ať se napije pramene. Tysha neváhala a ponořila své ruce do vody. Byla ledová.
Již po pár doušcích se jí začala motat hlava. Cítila, že svět kolem ní se točí závratnou rychlostí. Panenky se jí nad tou skutečností protočily a Tysha se ocitla na svých kolenou, klečíc bezvládně nad pramenem, stále hledíc do mlhavého obličeje ve vodě. To k ní přistoupila Elsera. Vyšla ze tmy jeskyně s dračí dýkou v ruce. Sledovala, jak Tysha přerývavě oddechuje, jak jí horká pára koluje do těla a zase ven. Sledovala, jak usíná.
Elsera však věděla, že neusne. Do pramene vhodila jen to, co měla. Nic víc. Tysha Bouře pouze ztratila pojem o sobě samotné a tak to mělo být. Přistoupila k drobné dívce a s rozhodnutým výrazem v jejím hranatém obličeji brala dívčiny stříbřité vlasy do své ruky.
Když přiložila čepel dýky k dívčiným vlasům, zdálo se, že jsou ze stejného kovu. Jenže nakonec to byly jen obyčejné vlasy, jelikož ostří čepele proťalo jednotlivé prameny bez vynaložení námahy.
Prameny Tyshyných vlasů padaly do vody, což Tysha nespatřila. Viděla kolem sebe jen hustou mlhu, která ji objímala. Bylo jí vedro, nemohla se pořádně nadechnout a dočista zapomněla, kde se právě nachází. Před jejím zrakem byla jen ta tekoucí mlha, která se znenadání začala vařit. Bublala a cákala kolem vařící kapky vody.
To bylo ve chvíli, kdy Elsera Sníh přeťala poslední dlouhý pramen Tyshyných vlasů. Tysha Bouře již neměla vlasy po pás, již ne. Nyní byly krátké, konečky ležící na jejích ramenech.
Elsera Sníh vzala bezvládnou dívku kolem pasu, aby její obličej odtáhla od vroucí vody. I přes to že k Tyshe Bouři necítila již žádné pouto, nechtěla, aby se dívka opařila. Podařilo se jí Tyshu zvednout na nohy. V ten moment prošla měsíční záře otvorem v jeskyni a osvítila tak vroucí pramen Mléčné vody.
Tysha Bouře spatřila oheň. Neměl žádný z odstínů červené nebo oranžové. Byl bílý jako ona tekoucí mlha. Svítil jako svit Měsíce. Bílé plameny začaly tančit v ohništi, kde dříve býval pramen vody. A to byla chvíle pro Elseru, které se z hrdla vydralo zaskočené: „Oheň a krev."
Přehodila si Tyshynu ruku kolem svých ramen a jak bílo-stříbrný, mlžný oheň sílil, opakovala více a více rodová slova Targaryenů. Vzala do své volné dlaně Tyshynu ruku, jejíž paže ležela na Elseřiných ramenech, a proťala dívce kůži dračí dýkou.
Tysha se neubránila výkřiku. Nebyla to hluboká rána, avšak bolest opravdu neočekávala. Byl to výkřik zděšení. Podívala se na místo té bolesti a spatřila, jak se jí dlaň plní krví. Vytřeštěnýma očima ránu sledovala, jelikož nedokázala pochopit, jak se jí to mohlo stát.
Pak už jen cítila, jak jí někdo silou přiměl ponořit poraněnou ruku do ledového ohně, který vycházel z pramene.