Zabouchla jsem dveře od auta. Flora rychle usnula, což mě ohromovalo. Na to, čím vším si právě prošla, spala jako mrtvá. Věděla jsem, že to na ní zanechá jizvy. A zabíjelo mě to vědomí, že s tím nemůžu nic udělat. Vstupujíc dovnitř jsem uložila Floru na postel už podruhé téhle noci. Vaughn se objevil ve vchodu.
,,Slečno Checková, já osobně budu dnes v noci hlídat vaši sestru. Pan Nayati mi řekl, abych zůstal při jejím boku a umístil ke vchodu jejího pokoje dva bodyguardy. Ujišťuji vás, že zajistím, aby bezpečí Flory Checkové nebylo víckrát kompromitováno", oznámil.
Zatřásla jsem hlavou. ,,Díky Vaughne, ale radši to udělám sama. Jsem její sestra, to já bych na ni měla dávat pozor. Koukni, kam až mě to dostalo. Myslím, že to pro dnešek zvládnu sama. Znovu děkuju za nabídku. Vzkaž Panu Nayatimu, že si může políbit."
Vaughn vypadal nepohodlně. ,,Aha...omlouvám se, slečno Checková." Zamumlal. ,,Ale Pan Nayati si vyžaduje vaši přítomnost v tanečním sálu. Říká..., že je to velmi urgentní. Doufám, že vám nebude vadit, když vám poradím, slečno Checková, ale myslím si, že bude nejlepší, když uděláte, co vám říká. Jen dnes večer."
Povzdechla jsem si a postavila se. ,,Co chce ten pes tentokrát?"
Výraz na Vaughnově tváři mě donutil zastavit v dalším Luciánově urážení. ,,Promiň", dodala jsem. ,,Vím, že je tvůj šéf a tohle všechno a neměla bych o něm tak mluvit, ale on mně tak rozčiluje."
Vaughn přikývl a přešel k posteli, měníc se do své vlčí formy. Dívala jsem se na něj s čirou zvědavostí, když chvíli kroužil na jednom místě, než se usadil dolů vedle tygřího koberce. Jeho oči žhnuly v záři měsíčního světla a středem jejich pozornosti jsem byla já. Uklidňovalo mě vědomí, že je Flora v dobrých rukách. S hlubokým nádechem jsem se zastavila, než jsem stihla projít dveřmi ven.
,,Věřím ti, Vaughne", zašeptala jsem. Vypadalo to, že se při mých slovech skoro usmál. Usmála jsem se na něj zpátky a zavřela za sebou dveře, málem stoupajíc na něco teplého a chlupatého. Byl to další vlk spící hned vedle dveří. Na druhé straně byl jeden další, se srstí skoro stejně bílou, jako byla ta Luciánova. Při myšlence na něj se můj žaludek začal kroutit.
Ten pocit nevolnosti v mém žaludku jenom vzrůstal, jak jsem se přibližovala směrem k dvojitým dveřím tanečního sálu. Byla jsem si plně vědoma toho, co jsme tu spolu dělali, než byla Flora unesena. Nemohla jsem přijít na to, co si o tom Lucián myslel. Byl moje první pusa. Draycott byl městem, ve kterém si pouze pár dívek stále zachovávalo svou nevinnost. Byla jsem jednou z nich. Najednou byla ta nevolnost nahrazena strachem. Lucián měl nejspíš léta zkušeností. Všechno se dělo strašně rychle. Ta myšlenka mě doháněla k slzám.
Ta silná rebelka, kterou jsem dříve bývala, už nadále neexistovala. Musela jsem si to přiznat dříve nebo později. Lucián si se mnou mohl dělat co jen chtěl. Bojovala bych, ale bylo by mi to k ničemu, kdyby použil nátlak. V jeho přítomností jsem už nebyla tou bojovnicí. S třesoucím se nádechem jsem otevřela dveře.
Hudba vířila celou tou obrovskou místností. Lucián byl u piána, skoro skrytý mezi stíny. Měsíční svit svými prsty dosahoval skoro až k jeho dlouhé postavě zahalené ve tmě. Sladké ponuré tóny vycházející z piána naplňovaly taneční bál hudbou. Ta harmonie byla tak překrásná, až jsem se bála promluvit. Mohla jsem se jenom dívat, jak pokračoval ve svém hraní. Ta scéna byla tak malebná, až jsem si přála, aby trvala navěky. Jeho krásu jsem ani nemohla popsat slovy. Nebo jsem možná byla pouze přinucená k tomu si to myslet, protože jsem byla jeho družka.
Alfova družka.
Jak hloupá to slova.
Hudba přestala hrát vysokým tónem. Na moment jsme ani jeden z nás nepromluvili. Bála jsem se prolomit to něžné ticho. Najednou byl hned za mnou. Poznala jsem to díky jemnému vánku, který následoval o sekundu později a jeho dechu na můj krk.
,,Obdivuji tvou kuráž", zamumlal mi do kůže. Cítila jsem, jak má kolena slábnou. Jeho rty byly dost blízko na to, abych na sobě mohla cítit jeho jemné strniště. Luciánův hlas byl tichý a opotřebovaný. ,,Nemyslím si, že jsem někdy poznal někoho jako jsi ty, Viktorie Checková. Jsi rozhodně jediná svého druhu. Tak vzdorovitá malá holka. Dobrý bože, skoro jsi mě zničila."
Jeho hlas byl drsný. Upřímně. Neodvažovala jsem ze sebe vypustit výdech, který jsem zadržovala. Luciánovy dlouhé mozolnaté prsty zastrčily mé růžové vlasy za ucha a odkryly tak jeho značku pod nimi. Cítila jsem se zranitelně a bezmocně, ale možná to bylo to, co jsem chtěla. Byla jsem už unavená z toho, jak jsem s ním stále bojovala. Třeba byl čas na to, abych ho začala brát jinak. Ale ta čirá vzdorovitost mi nedovolovala se vzdát. Draycott mě učinil silnou. Bez rodičů v mém životě jsem si vytvořila ochranný instinkt. Ale Lucián měl taky své problémy. Ani jeden z nás se nechtěl vzdát své dominance.
Jeho rty byly tak blízko k jeho značce. Cítila jsem to. Jiskření proběhlo celým mým tělem, když se o ni otřel prsty. I když jsem věděla, že to nebyl pravý pocit, a že pouto bylo tím důvodem, proč moje hormony takto bláznily, bylo to příjemné, ač se mi to líbilo nebo ne. Lucián poznal z reakcí mého těla, jak jsem byla v jeho přítomnosti slabá.
„Kdy mě konečně přijmeš? ,,Lucián zamumlal do mé kůže. Ten nádherný pocit o to víc vzrostl, když přistoupil blíž. Jeho svaly jsem cítila i přes všechny vrstvy našeho oblečení na zádech.
Ještě víc se ke mně přiblížil. Cítila jsem jeho rty u mého ucha, když na mě promluvil."Kdy, Viktorie? Už mě nebaví s tebou bojovat. Vím, že mě chceš stejně jako tě chci já. Přiznej si to."
Nemohla jsem.
„Přiznej si to, Viktorie!", Luciánův hlas zněl hluboce. Měla jsem husí kůži po celém svém těle, když mě otočil čelem k sobě. Tiše jsem si povzdechla. Nesnášela jsem, jakou měl nade mnou moc. Nadzvedl mou bradu a jeho oči hořeli chtíčem. ,,Přiznej to", zopakoval rozhořčeně.
"Ne." Dnes večer určitě umřu. Věděla jsem, že můj vzdor ho ještě víc naštve, ale říci, že ho chci, by bylo jako vzdát se a přijmout porážku. A to jsem nedělala.
Lucián mě od sebe s přidušeným zvukem odstrčil. Než jsem se stačila rozplácnout na zemi, jeho ruce se obtočily kolem mého pasu a vytáhly mě zpátky. Jednoduše jsem Luciána nemohla pochopit. Ubližuje mi a poté mě zachraňuje. Aspoň že mé emoce se neměnily. Jak komplikovaný může být jeden muž?
Lucián se temně zasmál. ,,Špatná odpověď."
A pak byly jeho rty na mých. Polibek, který si budu pamatovat až do konce života. Nemohla jsem je srovnávat s těmi předtím. Tentokrát to bylo zuřivé...surové. Mohla jsem cítit, jak moc se Lucián držel zpátky. Přirazil mě k piánu a já na něj vyskočila, abych měla lepší přístup k jeho rtům. Najednou skousl můj spodní ret jeho špičatými zuby. Z toho místa se začala rozléhat bolest a malá kapka krve stekla dolů. Otevřela jsem šokem oči. Položila jsem obě mé ruce na Luciánovu pevnou hruď a zatlačila, ale odmítal se pohnout. Usmál se proti mým rtům a svým jazykem zachytil a setřel kapky krve. Nějak se mu tak povedlo utěšit mou nově zformovanou jizvu.
Nevěděla jsem, jak přestat. Všechno špatné, co se kolem Luciána točilo, mě k němu vábilo, jako komára světlo. Přestane dnes večer? A chtěla jsem vůbec, aby přestal? Otázka byla zodpovězena o sekundu později. Lucián se najednou bez varování vzdálil. Vypustila jsem ze sebe nechtěný sten a okamžik na to jsem si zakryla ústa rukou. Stud se přese mě přelil jako mořská vlna. To jsem vážně právě...zasténala?
Samolibě se ušklíbl, očividně spokojený s mým děsivým sténáním. Věděl, že vyhrál. Bez jediného slova se otočil. Zarývala jsem své nehty do dlaní, dokud jsem si nebyla jistá, že to na mě ráno zanechá modřiny. Zatraceně, on byl naštvaný. A pohledný. A bezcitný. A zvráceně návykový.
,,Fajn", vyplivla jsem. Mé tváře hořely. ,,Dobře. Chci tě Luciáne. Sakra, ty jsi ke mně tak krutý. Jo, někdy se chovám jako mrcha. Vlastně, kašli na to."Seskočila jsem z piána a zašklebila se na Luciána, když se ke mně znovu otočil. Jeho oči putovaly po mé tváři, jako kdyby pro něj to, co jsem právě řekla, nic neznamenalo. Ale uvnitř jsem viděla ten planoucí žár, který se snažil skrýt. ,,Chovám se jako mrcha většinu času, ale to ty ji ve mě probouzíš. Popravdě se bojím ti říct, jak se cítím, protože mě to dělá zranitelnou. A to je jedna věc, kterou být nemůžu, protože Flořin život záleží na mých rozhodnutích. Budu mrcha, ale dělám to pro Floru, dobře? Tak, a řekla jsem to. A teď mě nech."
Lucián stál během mžiku přede mnou. Sevřel svou ruku kolem mého krku, přímo pod místo, kde mě kousl. Musela jsem se kousnout do rtu, abych ze sebe nevydala další trapný zvuk. ,,Pusť mě k sobě, Viktorie." Donutil mě se podívat do jeho ocelových očí. ,,Nech mě, abych poznal každou tvou část, ať už jde o tvé tělo nebo tvou duši. Chci znát každý nedostatek tvého těla. Chci si pamatovat každou část tvého těla. Chci vědět, co se děje v té tvé hlavě. Prosím, neciť se se mnou zranitelně. Nemáš se čeho bát."
,,Já se nebojím tebe, Luciáne. Bojím se sebe samé, protože jsem nikdy předtím nemusela být na někom závislá, abych přežila." Proč byla má ústa tak ztuhlá? Proč bylo tak těžké to přiznat?
Jeho prsty přestaly brouzdat nahoru po mé kůži. ,,Cože?", řekl překvapeně.
Zasmála jsem se pod vousy, z části z frustrace. Z druhé části to bylo, protože Luciánův překvapený výraz působil nepřirozeně. Nebyl stvořen k něčemu takovému. ,,Nevím, jak to mám přijmout, Luciáne. Nechápu tvé pocity, protože nejsi člověk a ty zase nerozumíš těm mým, protože já jím jsem. Můj život se kompletně změnil během necelého týdne. Upřímně, je to dost zdrcující."
,,Nejsem člověk, ale mám srdce", jemně zavrčel.
,,Nebije."
,,Nemusí."
(1637 slov)
KOMENTUJTE A HLASUJTE, DĚKUJU
❤