,,Victore, mám něco, co ti patří." Vytáhla jsem nefritový řetízek.
Možná to nebyl ten nejlepší nápad.
Nejenom, že Victor ztratil nervy, ale Lucián se k taky. Popadl řetízek a hodil ho Vaughnovi. Victor ze sebe vypustil hlasité nelidské zavrčení a konečně zaútočil, cílíc na Luciána, který mě zakryl svým tělem. Flora s křikem spadla na zem. Přispěchala jsem k ní, abych ji zvedla. To bylo před tím, než jsem si uvědomila, že na nás míří tak sto párů očí.
No do hajzlu.
První černý vlk ze sebe vypustil hluboké nebezpečné zavrčení. Pot stékal dolů po mém krku. Za mnou jsem slyšela bojujícího Victora s Luciánem. Všechno to byla změť vzteklých zavrčení a nechutných zvuků těl padajících k zemi. Má kolena se zatřásla náhlým chvěním. Nemohla jsem najít kuráž k tomu se pohnout. Příliš jsem se bála toho, že na nás možná zaútočí, když to udělám. Naštěstí pro nás to tak nebylo. Zapoměla jsem, že Vaughn tu byl také s námi, dokud nevyjel po jednom z těch psů.
Stalo se to všechno najednou. Bylo to jako když hrajete domino a jedno z nich najednou spustí všechny ostatní.
Všechno se dělo příliš rychle. Všichni ti vzteklí vlci spěchali k Floře a mě, ale byli nuceni zastavit, když se z lesa vynořilo cosi hnědého. Byl to vlk, následovaný dalším, a poté dalším. Luciánova smečka! Mohla jsem jen přihlížet hororovému pohledu přede mnou. Jejich těla začala lítat vzduchem. Krev byla všude kolem jako voda po bazénové párty.
Bylo toho na mě moc.
Flořiny nářky mě přivedly zpátky ke smyslům. Pohnula jsem se zrovna ve chvíli, kdy kolem nás proletěla urvaná vlčí hlava. Oči se změnily zpět v hnědé, inkoustově černá srst přetrvala. Část těla, kde byla kůže roztrhlá, visela jak zpřetrhaná šlacha. Cítila jsem, jak se moje dnešní snídaně vrací zpátky nahoru.
,,Viktorie!"
Byla jsem příliš ztuhlá na to, abych viděla, kdo volal mé jméno. Skrývajíc se vedle zruinované dodávky, schovala jsem svou tvář ve Flořiných vlasech. Vrčení a zvuky boje neunikly Flořiným nevinným uším. Obě jsme věděly, co se dělo, ale byly jsme příliš zbabělé na to, abychom se dívaly. Cukla jsem sebou, když se ozval zvuk cákance a střechu auta zahalila černá krev. Pak následoval zvuk těžkých kroků.
Lucián se zjevil před námi, jeho dříve čisté oblečení teď bylo prosáknuto nechutnou černou tekutinou. Má pusa byla otevřena dokořán, neschopná slov. V jeho ocelově šedých očích byla jasně vidět lítost, když obtočil ruku kolem mého pasu, ale já se od něj odtáhla pryč.
Chtěla jsem utéct. Ale jak daleko by se mi povedlo dostat? Předtím jsem utíkala od Luciána. Teď jsem se snažila utéct s ním po mém boku od všeho toho nebezpečí a překážek, které mi tohle pouto způsobilo. Chtěla jsem uniknout těm zvukům smrti, které se kolem nás ozývaly, ale nikdy bychom nebyly doopravdy v bezpečí před jeho nepřáteli. Oni nás vždycky najdou. Dnešní večer byl příklad všech hororových scénářů, které mohly přijít a my oba jsme to zatraceně věděli.
Zvuky boje se pomalu začaly tišit, ale já se stále neodvažovala podívat. Můj žaludek se již kroutil strachem a nechutenstvím. Polkla jsem svou nervozitu a zuřivě jsem se na Luciána zadívala. Jeho oči se ostražitě dívaly kolem. ale uvnitř nich stále skýtaly viditelný smutek. Jeho ruka se k nám natáhla a poté znovu sklouzla dolů. Budu v hajzlu, když nechám tuhle zrůdu, aby se mě znovu dotkla. Neudělali jsme všichni dostatek chyb?
,,Je smrt odpovědí na to, jak daleko jsi schopný zajít, abys mě ochránil?" Nechtěla jsem, aby má slova vyzněla, jakože ho obviňuji, ale přesto to takhle vyznělo. ,,Protože já to neakceptuji, Luciáne. Já tohle nechci! Nechci být tvojí pitomou družkou! Naprav to Luciáne, protože já ti zaručuju, že tohle nebude fungovat. Promluv si o tom s někým. Musí být nějaká cesta, jak rozdělit tohle pouto. A já si ji najdu, když to neuděláš ty. Já nenechám lidi, aby kvůli mně umíraly."
Lucián udělal krok směrem k nám, prakticky vzteklý. ,,To není kletba, která má být zlomena, Viktorie. Není to kletba. Je to nejspíš ta nejlepší věc, co se ti může v životě stát. Musíš to přijmout. Nemůžeš to změnit! Je to nemožné, pro Boha. Nemyslíš, že bych to jinak nezkoušel? Myslíš, že je to pro mě lehké? Protože, a to mi věř, opovrhuju tebou stejně, jako ty mnou."
,,Tak proč sis mě vybral?" Můj hlas byl méně sebevědomý, než by se mi líbilo. Bože, mohl vidět přímo skrz mě. Mé srdce patřilo jemu, ač jsme to chtěla nebo ne. Vždycky poznal, co jsem cítila a já zase poznala jeho city. A právě teď jsem cítila spoustu bolesti a potlačovaného vzteku.
,,Nevybral jsem si tě, Viktorie." Jeho tón byl stejně ostrý jako ten můj. To můj vlk. Někdy mezi prolínající se historií a dobou, ještě před tím, něž jsme se ty a já narodili, se příroda rozhodla, že jsme pro sebe perfektní. Neovládám to! Neovládám osud, čas ani to, co pro mě bylo určeno. Nemůžu s tím nic udělat. Nemůžeme jeden bez druhého žít...doslova. Takže pro tvé a Flořino dobro to musíš pochopit a akceptovat. Dám ti celý svět, Viktorie."
,,Nechci, abys mi ho dával. Nechci od tebe vůbec nic!" Dělalo mi problém udržet si stálý hlas. ,,Musí být nějaký způsob, jak tohle můžeme vyřešit."
Zamračil se. ,,Nemůžeme si jen tak jít zabookovat pár terapií pro páry. Nemůže spravovat něco, co není zničené. Snažím se, aby to fungovalo. Nesnažím se nijak hrát s tvým srdcem, miluju tě, opravdu. Ale mám takový pocit, že ty mě ne. Ať si myslíš cokoliv Viktorie, nevyhraješ."
,,Nejsem tu proto, aby mě někdo vlastnil."
,,Jsi moje, ale ne, nevlastním tě. To je to, co chceš slyšet?" Luciánův hlas stoupnul nahoru. ,,Opakovaně jsem ti řekl, že si můžeš dělat co chceš."
,,Až na to, že nemůžu odejít, štvát tě, mluvit s jinými muži-"
,,Kdybych měl na výběr, také bych s tebou nebyl."
To mně konečně zavřelo pusu.
Jeho slova mě neměly bolet, ale stalo se. Oči se mi zalily slzami bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila tvářit, že mě jeho slova nezasáhla. Jeho nenávistná slova zasáhla místo na kterém bylo mé srdce a kde se teď rozlévala pichlavá bolest. A soudíc dle jeho bolestivého výrazu ve tváři jsem věděla, že je ji cítil taky. Polkla jsem všechny své pocity.
,,Chci jít domů." Nedokázala jsem zvýšit svůj hlas víc, než jen na tichý šepot. Jen, abych Luciánovi ublížila jsem dodala: ,,S Vaughnem. Chci, aby to udělal on. Nepotřebuju tě." Oheň v Luciánových očích mi poskytl alespoň malé uspokojení. S hlavou vzhůru jsem ho obešla a vyšla ven z ochranných stěn auta. Zhluboka jsem se nadechla, zvedla svůj pohled a ztuhla.
Luciánova smečka na mě zírala, jejich šokované tváře se podobaly té mé.
Byla tu alespoň stovka vlkodlaků, kteří na mě opatrně hleděli. Nebyl zde žásný důkaz toho, že by zde proběhla nějaká bitka. Victor byl pryč i s jeho armádou, jak z noční můry. Černá krev a těla mrtvých vlků byla pryč. Bylo to to samé, co se stalo s tanečním bálem, po té párty, kterou jsem tam uspořádala. Předpokládala jsem, že Luciánova smečka vyhrál nad tou Victorovou. Spadl mi kámen ze srdce. Každý z Luciánových vlků byl naprosto nádherný. Zírala jsem s otevřenou pusou na jejich krásu. Vypadali lidsky, ale mnohem lépe. Bezchybně. Jako Lucián.
První člověk, kterého jsem zaregistrovala, byla zrzka z té párty. Byla krásná i když její hnědo-červené oči nezářily. Její lidské oči byly světle oříškové a opatrně mě pozorovaly. Najednou jsem se cítila nesměla před všemi těmi krásnými vlky. Flora byla stejně ohromena.
Lucián si za mnou vyčistil své hrdlo. Všimla jsem si, že veškerá krev kompletně zmizela z jeho těla. Stál znova rovně jako socha stvořená bohy. Samotná jeho přítomnost čišela sílou. Jeho bouřkově šedé oči byly chladné a bez výrazu. Stál vedle mě a nedotýkal se mě, ale ani mě neodstrčil. Oba jsme se zotavovali z těch tvrdých slov, která jsme si vzájemně vyměnili. Vaughn stál hned vedle té pěkné zrzky.
,,Myslím, že je načase, abyste se všichni seznámili s mou družkou." Lucián mluvil jemně, ale i přesto ho každý mohl slyšet. Nebezpečně se na mě podíval. ,,Její jméno je Viktoria Checková. Tohle je její malá sestra, Flora. Měl bych vás všechny varovat, že Viktorie je bezcitná mrcha, která odmítá následovat Alfovy příkazy a myslí si, že na jejích názorech záleží. Nenechte se zmást její krásou, je neslušná, tvrdohlavá-"
Vztáhla jsem svou ruku, abych mu dala facku. Ta nikdy nepřišla. Luciánova vlastní ruka popadla tu mou chvíli předtím, než jsem mu stihla dát ránu. Zpevnil svůj stisk na mém, už tak pohmožděném zápěstí. Jeho smečka hlasitě zalapala po dechu a skandální šepot se začal rozléhat vzduchem.
Nejspíš proto, že jsem byla jediná dost pitomá na to, abych vztáhla ruku na Alfu.
,,Ty se nikdy nepoučíš, že Viktorie?" Zavrčel to tak tiše, že jsem věděla, že jsem jediná, kdo ho slyší. ,,Dobře, uteč si. Dobře, uspořádej si tu svou párty. Ale znemožni mě ještě jednou před smečkou a...svůj trest dostaneš později, má malá družko. Nebudeš schopná týden chodit, až s tebou skončím."
I se skrytou hrozbou v jeho slovech jsem se nedozvěděla, o co se jedná. Lucián telepaticky komunikoval se svou smečkou, která zmizela ve chvíli, kdy pustil mé zraněné zápěstí. Udělala jsem svůj poslední vzdorovitý akt tím, že jsem ho od sebe tvrdě odstrčila oběma rukama.
Prý znemožnit.
Nemůže mě ovládat.
(1539 slov)
KOMENTUJTE A HLASUJTE, děkuju moc.
❤