Po pár minutách bezmocného brouzdání, jsem se konečně přistihla zpátky v ložnici. Hádám, že to teď byl můj pokoj. Konec konců, byl tu šatník plný holčičího oblečení. Pochybovala jsem, že Lucian rád nosil růžové šaty od Prady a Jimmy Choo's boty na podpatcích. Byla pravda, když říkal, že hledal svou družku celý svůj život. Tenhle dům byl rozhodně připravený pro jednoho člověka navíc.
Jediný problém byl...kde jsou Flořiny věci?
,,Hej", šťouchla jsem do sestřiných buclatých tvářiček. Naštvaně mě odehnala. ,,Nechceš jít prozkoumat dům a zruinovat pár Lucianových věcí?"
,,Jo!" Vykřikla nadšeně. Smějíc se jsem ji zvedla do náručí. Flora byla neskutečně drobná na to, že jí už bylo šest. Za všechny ty roky toho moc nepřibrala, díky čemuž jsem si o ni dělala starosti. Doufala jsem, že pobyt tady jí pomůže nabrat nějakou tu váhu navíc, i když pro ni nebude dobré být zavřená v domě bez žádných dalších dětí. Pochybovala jsem, že Flora bude chtít být celý den v blízkosti náladové sedmnáctileté puberťačky.
Hmm. Měla bych to pak probrat s Lucianem.
Flora vyskočila na má záda, ruce a nohy obtočené kolem mého těla jako opička. V jedné chvíli jsem se zatočila jako idiot za což mi věnovala svůj hlasitý dětský smích. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy jsem byla konečně šťastná. I když to bylo jen na chvíli, dokud se nevrátí to monstrum.
Měla bych zkusit být na něj milejší.
Vyšli jsme společně spirálovitě stočené mramorové schodiště s překrásným zlatým zábradlím téměř stejné barvy jako Lucianovy vlčí oči. Ignorujíc tu myšlenku jsem vynesla Floru na zádech až do tanečního sálu. Obě jsme se zastavily a já si byla skoro jistá, že Flora , stejně jako já, otevřela ústa šokem. Na moment jsme byly zcela beze slov.
Chápala jsem radost z toho mít tygra jako koberec, ale tohle?
Ten taneční sál vypadal jako z pohádky. Velký orientální koberec pokrýval mramorovou podlahu. Vypadalo to skoro uměle s těmi složitými designy s malými ornamenty, které byly sotva vidět, přesto však dokázaly rozzářit celou místnost. Křišťálové lustry vysely od shora dolů uprostřed stropu. Vysoká ojíněná okna dosahovala vysoko nad naše hlavy, skoro až ke stropu. Sametové kaštanové závěsy byly stažené v jejich polovině bronzovými stužkami a zavěšené vzhůru nohama přes zdi. Malé balkony ve tvaru spletitých oblouků poskytovaly soukromí. V nejvzdálenějším rohu stálo velké černé křídlo na vyvýšené dřevěné ploše.
Jinými slovy, skvělé místo na konání párty.
Byl tu muž stojící poblíž jedněch dveří, kterých jsem si předtím v záplavě nemocí nevšimla. ťukal si něco na telefonu. Byl oblečen v černém saku a já ho dokázala rozpoznat jako jednoho z Lucianových kolegů. Byl to ten, co se snažil nechat si narůst vousy. Vyrostly jenom o trošku.
,,Ahoj", vykřikla jsem nadšeně. Nedokázala jsem se zabránit úsměvu na mé tváři. Vzrušení mnou proplouvalo jako přílivová vlna. Přiběhla jsem k muži a uklouzla na ozdobném koberci, přičemž jsem málem jsem spadla na zadek. Flora vykvíkla a přitiskla se k mým zádům ještě pevněji. Nikdy by nebyla dobrou opičkou. Muž rychle odvrátil hlavu. ,,Jak se jmenuješ?"
,,Vaughn", odpověděl zvláštně. (čtěte Vón)
,,Ahoj Vaughne!"
,,Dobré odpoledne, slečno."
,,Takže Vaughne", opřela jsem se zády o stěnu a založila si ruce. ,,Mohl by ses na mě dívat, když s tebou mluvím, prosím? Nesnáším, jak se mi tady všichni vyhýbají, jakoby ten bastard měl zabít každého, kdo se na mě jen opováží podívat. Vždyť všechny jen ovládá. Nemůžu to vystát."
Vaughnovy tmavé oči se na mě zadívaly. Narovnal se v zádech a vyčistil své hrdlo. Šťastně jsem se usmála.
,,Měla byste se vrátit zpátky do pokoje, slečno. Pan Nayati se během chvilky vrátí a nebude nadšený, když mě tu uvidí se s Vámi vybavovat. Hezký den, slečno." Otočil se k odchodu, ale já mu skočila do cesty.
,,Jmenuji se Viktorie, proč mi tak neříkáš?"
Vaughn se poškrábal na čele, jako bych mu způsobovala bolest hlavy. ,,Alfova družka nemůže být nazývána jejím vlastním jménem nikým jiným než Alfou samotným. Máte tu druhou nejvyšší pozici od doby, kdy Vás Pan Nayati našel. Naší povinností, jako smečky, je následování všeho co nám on nebo Vy řeknete. Je to jako zákon. Prostě nemůžeme jen tak ignorovat jeho rozkazy." Znovu se obrátil k odchodu, ale já ho zastavila.
,,To myslíš vážně?"
,,Nedělám si legraci, slečno."
,,To je jedno", povzdechla jsem si. Ta Lucianova věc s Poutem a druhy byla směšná, ale aspoň jsem měla taky nějakou moc nad jeho smečkou. ,,Potřebovala bych od tebe takovou laskavost. Lucian mě až příliš ovládá. Měl by se trošku uvolnit, ne? Takže jsem přišla s plánem." Usmála jsem se. ,,Chtěla bych mu nachystat párty, ale nemám koho pozvat. A tohle je tvoje chvíle, Vaughne! Pomůžeš mi, prosím?"
Vaughn vypadal, že ho ten nápad naprosto vyděsil. Okamžitě zatřepal jeho plešatou hlavou. ,,Ne, slečno", řekl pevným hlasem. ,,Prostě nemůžete jen tak udělat takovou věc. Pan Nayati nebude potěšen a je mou povinností zvažovat, jestli jsou tyto příkazy dobré. Pochybuji, že Vám dal svolení uspořádat zde párty."
,,Ale Vaughne", zakňourala jsem. ,,Prosím? Když bude naštvaný, řeknu, že jsem tě k tomu donutila, dobře? Vezmu na sebe veškerou vinu. Navíc, ty jsi ten, co řekl, že má vůči Lucianovy povinnosti. Já jsem Lucianova povinnost. Takže jsem zároveň i tvou povinností." Tohle nedávalo smysl, ale stejně jsem pokračovala. ,,Ty jsi ten, kdo mi řekl, že ty a smečka musíte dělat cokoli vám Lucian nebo já řekneme. A já říkám, že chci uspořádat párty a kašlat na to, co si Lucian myslí."
,,Jóó, párty", zaječela za mnou Flora. Jeho vysoký hlas se rozléhal daleko tanečním sálem.
Vaughn si hluboce povzdechl. ,,Panu Nayatimu se to nebude líbit, slečno."
,,Serte na Pana Nayatiho. Ten si může jít honit svůj ocas. Já neposlouchám ničí rozkazy. Nemůže mě ovládat navždycky, Vaughne. Takže jdi a pozvi každého, koho znáš, každého puberťáka i každého cizince, kterého můžeš najít. Nastav čas začátku na osm hodin. Bude to epický, Vaughne. Věř mi." Přesvědčivě jsem zakmitala svým obočím, ale nejspíš to muselo vypadat jako by mi chtěly vyskočit z obličeje. Vaughn vypadal utrápeně. Flora ze mě seskočila a začala se točit kolem tanečního sálu jako balerína.
Lucian mě bude nenávidět.
Ha.
(982 slov)