Letifer

Osmdesát dva

Wa All Gonna Die - Uncivilized

---
Věnováno Griel_Co. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

„Jak se dnes cítíš?" zastrčil Draco Hermioně volný pramen vlasů za ucho, zlehka jí přejel špičkami prstů po tváři, zatímco kráčeli po Strandu.

Od té chvíle se jí na tuto otázku ptal snad každý den. Starostlivost v jeho hlase nenechávala dívku na pochybách, že ji myslí upřímně a vážně, že mu skutečně záleží na tom, jak jí je. Moc dobře ostatně věděla, že i když by jí to nikdy nepřiznal, i když jí to dovolil, vyčítal si, pro co se rozhodla. Přesto však toho nelitoval.

„Každý den je to trochu jako sen," přiznala Hermiona potichu a zadívala se pod nohy, na podpatcích si nebyla zrovna jistá, a popotáhla si rukáv Melissiných - Blaiřiných, opravila samu sebe - šatů, jež měla na sobě. Draco to nutkání sám moc dobře znal. Když sám dostal své tetování, bojoval se strachem, že Znamení uvidí někdo, kdo nemá; někdo, kdo by ho za něj mohl chtít zabít. Na rozdíl od Hermiony měl však jednu velkou výhodu. Nemusel se přetvařovat před svou rodinou. Ona však, poněvadž své rodiče před Smrtijedy varovala, na výběr neměla. Nemuseli by její rozhodnutí pochopit. Ostatně, on sám jej možná chápal a byl jí za něj doopravdy a hluboce vděčný, sám se však nejednou přistihnul, že s ním nesouhlasí.

„Nebudu ti lhát, nebude to snadné, a možná si na to nezvykneš vůbec nikdy," přiznal a spustil ruku z dívčina boku, jak ji místo toho uchopil za levé zápěstí, paži protaženou za jejími zády, jemně jej sevřel a začal jí na vnitřní straně ruky palcem kreslit kroužky.

Hermiona otočila prudce hlavou, aby mu mohla pohlédnout do očí, rozpuštěné vlasy jí prolétly kolem ramen. „Byla to jediná možnost, jak s tebou zůstat," zašeptala tiše, hlavu zdvihnutou, v jejím hlase nebyla ani stopa výčitek, již by tam někdo mohl chtít hledat, bylo to jen pouhé konstatování skutečnosti.

„Já vím," sklonil Draco hlavu a věnoval dívce po svém boku polibek. „A jsem ti za to neskonale vděčný," zašeptal jí do ucha. Pak se na ni zadíval zkoumaným pohledem, nepřestávaje ji k sobě tisknout. „Proč ses vlastně rozhodla obarvit si vlasy? Moc ti to sluší," dodal ihned po své otázce, aby ji snad nepochopila špatně, svá slova však myslel vážně.

Hermiona vztáhla volnou paži jen zlehka zaklíněnou mezi jejich těly a prsty si vlasy prohrábla. „Původně jsem uvažovala o černé," přiznala a trochu rozpačitě se zahihňala. „Ale i když nejsem tak střapatá jako dřív, připadala bych si jako Belatrix."

Při tomto jejím přirovnání se i Draco tiše zasmál. „Jsem rád, že ses rozhodla zůstat sama sebou," vykouzlil na tváři úsměv, až Hermiona klopýtla. „Hnědá k tobě patří."

Hermiona si znovu prsty své vlasy prohrábla a jeden z pramenů natáhla tak, aby se na jeho konec podívala. Odstínu lesního oříšku se ani v nejmenším nehodlala vzdát. Nyní však je po Blaiřině zákroku na své vlastní přání měla podbarvené o několik odstínů tmavší čokoládově hnědou, a nenechala se ušetřit ani melírů, třebaže až ke kořínkům nesahaly.

„V mudlovském světě se říká ‚nové vlasy, nový život'," dala se Hermiona do vysvětlovaní svého rozhodnutí. „Myslím, že to, co jsem udělala na začátku prázdnin, byl vskutku radikální krok neznámým směrem. Netvrdím, že jsem někým novým, ale trošku jinak se asi cítím," přiznala. „Asi jsem potřebovala udělat něco, co by mě v tomto životě ukotvilo," dodala, nebyla si úplně jistá, zda její slova dávají smysl. Ale přesně tak se cítila. Nezměnila svou vizáž možná úplně zásadně, ale přesto to bylo něco, díky čemuž jako by si mezi čistokrevnými už nepřipadala tak příliš nepatřičně. „Nehodlám si barvit vlasy pořád. Až ta tmavě hnědá odroste, už si v tomto životě budu jistá. Snad," skousla si ret.