Sto třicet jedna

114 5 4
                                    

Deathbed - Save me

---
Zas a opět mé věnování patří Vám všem, kdo jste to se mnou a s tímto příběhem ještě nevzdali. Pravidelné aktualizace nových kapitol se zatím stále nechystá, okolnosti tomu stále nepřejí. Ale snad aspoň takto kapitola jednou za čas udělá radost. Děkuji za to, že se mnou máte i nadále trpělivost.
---

„Jsem rád, že jste sem přišli," Neville přecházel nervózně po prostoru mezi nástěnkou s plánem celé školy a přilehlých pozemků a stolkem. Nebylo pochyb, že pohledy, které se na něj upíraly, mu nebyly zcela příjemné, to dával najevo tím, jak se neustále ošíval. Ale zůstal před nimi, nehodlal ustoupit. „Každý den je to horší a horší. Zrovna včera jsem viděl na chodbě partu těch hadů, jak útočí na dva malé Mrzimorské," odmlčel se, nikoli proto, aby náhle zavládnuvším tichem dodal svým slovům na váze, i tak však jeho potřeba polknout a na moment zavřít oči, snad potlačit ten výjev vyvstanuvší mu před očima, tento potenciál měla.

„Ale co s tím máme asi teď udělat?" zamračil se Dean Thomas z jedné z nachových pohovek.

„No, s tímhle konktrétně teď už asi nic," mrsknul Adam po starším Nebelvírském nepříjemným pohledem a pokynul Nevillovi. Ten se zhluboka nadechl, než se ke svolaným spolužákům otočil opět čelem. Když oči otevřel, nejistota a nervozita jako by z něj opadly: chlapcův hlas se rozezněl mnohem pevněji a jistěji, než jak se cítil.

„Už nemůžeme nic udělat s tím, co se stalo, ale můžeme zabránit, aby to pokračovalo. Aspoň částečně.

Smrtijedi se do hradu nasáčkovali, jako by jim to tu snad patřilo. Nejenže převrací hodnoty magie a nutí nás do věcí, co dělat nechceme, ale oni se nás snaží ovládnout. A to jim nemůžeme dovolit! Dokud jsme šli sami za sebe, jen jako jednotlivci," nedořekl, ale demonstrativně ukázal rukou na Adama. Ani sám Neville se nevyhýbal školením trestům, jejichž četnost se stále rapidně zvyšovala, strup zaschlé krve na rtu nebo steh na obočí, modřina vystupující mu na krk zpoza lemu trička tomu byly jasným důkazem. Jenže jestli někdo trávil v Kobce víc času než Neville, aby si tam své tresty odpykal, byl to právě Adam. Modřiny, čerstvé i blednoucí, se mu rozpínaly po tváři, kvůli náplasti na nose mu neustále sklouzávaly brýle. Jak sebou při Nevillově demonstraci trhnul, na látce bílé košile se objevila pomalu rostoucí rudá skvrnka, musela se mu otevřít jedna z mnoha ran. O skutečnostech, že kulhá a snaží se šetřit pravou ruku, jak to jen jde, nebo že krčí čelo při každém nádechu, věděl každý.

„Je třeba přemýšlet, jít do toho hlavou. Ne hned agresivní a radikální výstupy. Musíme si vybudovat svůj vlastní systém. Jít od základů."

„A jak by sis to představoval?" zamračil se Seamus. Z jeho hlasu ani výrazu nezaznívalo žádné odsouzení jako v případě Deana, spíš jen nepřesvědčení o tom, jak toho chtějí dosáhnout - a jestli je to vůbec nějak možné.

„Nebude to žádná procházka," připustil Neville, „Primárně se musíme zorganizovat. Postavit se na odpor tehdy, kdy v Kobce bude Hermiona," pokynul dozadu ke zdi, kde se jmenovaná nebelvírská primuska opírala o okenní parapet a se založenýma rukama vše pozorovala. Vědělo se o ní veřejně, že když si svou obratností a schopnostmi vyslouží Kobku, tedy jako ten, kdo trestá, nikoli jako oběť, nikdy na nikoho, koho tam učitelé, tedy Smrtijedi z učitelského sboru, pošlou, nevztáhne hůlku, naopak se jim snaží pomáhat, seč může. I z toho důvodu se nesnažila uměle snižovat své schopnosti, ač tu sklepní místnost nenáviděla.

„Pomalu a neagresivně. Nejde o to, někomu podlézat, naopak. Možná se ani příliš mírnit, i to by mohlo vzbudit podezření. Ale nevystupovat ze začátku tak veřejně. Budeme hlídkovat na chodbách, hlídat Zmijozelské, aby naše mladší spolužáky nechávali být. Nebudeme o samotě, na dvojici nezaútočí spíš než na jednotlivce. Vytvoříme si tu svou vlastní síť, abychom věděli o všem. Bradavice asi zpátky nezískáme. Ale můžeme udržet to, co ještě pořád máme, můžeme to nevzdat." Tentokrát se Neville pro efekt odmlčel a ten byl vskutku tížený. Jen nádechy přítomných narušovaly zavládnuvší ticho, sezvaní studenti si mezi sebou vyměňovali pohledy. Mělo to něco do sebe, to, co Neville říkal. Jenže...

LetiferWhere stories live. Discover now