Letifer

Sto osmnáct

Blind Channel - Left Outside Alone

---
Věnováno CharuVeru216. Přečíst za čtyři dny příběh, který by dal oběma díly dohromady knížku s více než 600 stránkami - to je úžasné! Mockrát děkuji. ^^
---

Stromy rostoucí na školních pozemcích začaly pomalu odkládat svůj jasně či o něco temněji zelený stejnokroj a odívaly se do pestrobarevných šatů. Travnaté pláně ztrácely stejně tak svá smaragdová stébla ustupující před koberci protkanými žilami jantaru. Rozverní pěvci už každé ráno nebudili studenty školy čar a kouzel v Bradavicích svým veselým zpěvem, místo nich oblohu za doprovodu drásavého skřeku křižovaly velké černé vrány. Teplé dny byly ty tam. Rána se probouzela do chladu pokrytého mlhou, námraza kreslila na okna složité obrazce. Poslední šance zahřát se v teplých paprscích slunce měli bradavičtí studenti už jen přes obědové pauzy, když se tedy kotouči planoucímu na obloze podařilo svými paprsky protrhnout až příliš rychle nastupující vládu podzimu.

Všechny změny, jež studenty první dny školního roku děsily, se staly jakýmsi stereotypem. Otevřená nenávist vůči novému vedení školy ze stran velké části studentů nezmizela, noví učitelé si však bez zaváhání zjednali respekt způsobem, proti němuž se jen málokdo nebál vystoupit veřejně. Amycus a Alekto Carrowovi se stali pevnou součástí učitelského sboru, ačkoli ani ostatními profesory nebyli vítaní. Rozčilování se nad absencí Obrany proti černé magii se vytratilo a nahradily jej jen občasné tiché povzdechy. Bylinkářství se vrátilo studentům do rozvrhů, avšak jen v omezené míře: téměř polovina skleníků profesorky Prýtové zůstala vybavená jako arény, kam studenti minimálně jednou týdně docházeli na praktické hodiny Amycovy výuky Černé magie. Na další prostory pro většinu studentů neoblíbený předmět se proměnila část místností ve sklepení hradu.

V očích studentů však bylo velmi dobře znát, že ač proměny školy vzali na vědomí a z velké části se jim přizpůsobili, ani zdaleka je nepřijali. Ač školní uniformy ne vždy byly oblíbenými, nyní se staly jakýmsi symbolem. Zatímco Zmijozelští každý den stejnokroje zahazovali a předváděli nové a nové modely, jak využívali nepsané volnosti skutečnosti, že se jejich kolej, ne vždy však přičiněním Zmijozelských samých, stala nejméně utlačovanou, studenti Mrzimoru, Havraspáru a Nebelvíru se jich drželi, jako by byly pojítkem s časy minulými, již dávno minuvšími. Zatímco zmijozelské tváře byly uvolněné, tvrdé pohledy ostatních podtrhovaly podlitiny a mnohá drobná zranění. Každý, kdo si dovolil byť i jen pohledem vyjádřit svůj nesouhlas s prakticky čímkoli, nezůstal nepotrestán. Bradavice už nebyly školou v pravém slova smyslu: jako by se z nich stávala převýchovná pevnost.

Oba školní primusové náležící k řadám služebníků Pána zla tyto proměny sledovali každý z jiné strany barikády.

Draco Malfoy se denně stával svědkem toho, jak ze studentů příslušících k hadí koleji opadává strach a nepohodlí, které je provázelo předchozí roky kvůli předsudkům, že všichni Zmijozelští jsou špatní. Mohl v přímém přenosu sledovat, jak se z nejistých a zakřiknutých studentů stávají sebevědomé osobnosti, jež se nebojí dát najevo svůj vlastní názor. Naopak z těch, kterým pokora chyběla už dříve, mezi něž nepatřil jen on sám, ale i jeho nejbližší přátelé, z nich se stávali vůdci. Čeho? To si říct netroufal. On sám vůdcem nechtěl být už vůbec. Nechtěl, aby ostatní pojali jakékoli podezření, že by snad nemusel být tím hrdým Smrtijedem, jakým být se tvářil. Blaisovi ta role sedla mnohem přirozeněji, druhý zmijozelský Smrtijed se prakticky přetvařovat nemusel. Pansy, možná největší vůdkyně ze všech tří, ve všeříkajícím gestu stále nosila dlouhé rukávy, schovávala svá zápěstí. Na všechny otázky, zda pod látkou také skrývá tetování, odpovídala jen nebezpečným úsměvem. Byl Draco jediný, kdo si všímal bolesti a nepohodlí skrývaného za povýšeností v jejích očích? Nebyl si jistý. Ale šanci si s Pansy promluvit o samotě, zcela v soukromí, i bez Blaise, dosud nedostal. Ne, když se mu tolik Zmijozelských snažilo vetřít do přízně.