Sto třicet devět

422 23 14
                                    

Harakiri For The Sky - Tomb Omnia

---
Věnováno Vám všem, kdo jste se mnou a s příběhem i přes všechny prodlevy a odklady dokázali neztratit nervy a jste tu stále se mnou. ^^
---

„Jsem tak ráda, že odtud na chvíli vypadnu," svalila se Ginny spokojeně do křesla v nebelvírské společenské místnosti. Potulovalo se po ní jen pár studentů, kteří rozespale mířili na snídani. Primuska s kapitánkou famfrpálového týmu si radši přivstaly a vyrazily do Velké síně mezi prvními, aby ušetřily co nejvíce času: takže zatímco ostatní se teprve soukali ze svých postelí, ony už byly bdělé, syté a připravené na vše, co jim odjezd na vánoční prázdniny mohl připravit. Hermiona ten čas zvolila také proto, aby se vyhnula případné konfrontaci s těmi dvěma Zmijozelskými, kteří si na ni předchozí den počíhali v knihovně. Ani na to nechtěla vzpomínat...

Nebo si to alespoň myslely.

„Taky jsem ráda, že budu na chvíli na jiném vzduchu," souhlasila Hermiona a utřela si dlaně do černých džínů. Zvažovala, jestli by si na snídani přece jen ještě neměla vzít uniformu – od doby, co na ni Zmijozelští rezignovali, studenti ostatních kolejí se stejnokrojů striktně drželi – ale nakonec byla ráda, že to neudělala. Ušetří tím čas.

„Pojedeš s námi do Doupěte?" odhodila si Ginny vlasy z tváře a vyhodila nohy na konferenční stolek. Ani ona se do uniformy neoblékla, ale na rozdíl od primusky, která si k černé halence vzala jen kolejní kravatu, na límečku se jí samozřejmě leskl magií se přesunuvší primuský odznak, Ginny se nevzdala svetru s nachovými a žlutými pruhy.

„Ne, nepojedu," zavrtěla Hemriona hlavou a popotáhla si lem levého rukávu.

To Ginny zrovna radost neudělalo. „Ne?" protáhla a nakrčila čelo. „Mamka psala, že do Doupěte o svátcích přijedou i další členové řádu, že se bude řešit, co dál, možná se dokonce objeví i kluci," zaplála jí v očích naděje při představě, že by mohla vidět nejmladšího ze svých starších bratrů a svého přítele. Hermionu ta představa na jednu stranu také naplnila nadějí – na tu druhou však hrůzou. Co když už o ní ví? Možná i Bill něco řekl...

„Moc ráda bych všechny viděla, ale musím zkontrolovat rodiče. Jestli jsou v pořádku," zlomil se jí hlas, ale nezdálo se, že by si toho Ginny všimla. Hermiona vlastně tak úplně nelhala. Skutečně chtěla během svátků vyrazit do Londýna, aby se podívala, jestli zvládla paměťové kouzlo správně, jestli rodiče skutečně odcestovali do Austrálie, jak bylo jejich dávným snem, jestli jsou alespoň částečně v bezpečí. I když si moc dobře uvědomovala, jak snadno ji to bude moct zlomit. Hlavně nesmí dát ani před Ginny nic najevo. Masku nulových starostí dokázala udržet včera, dnes to musí zvládnout taky.

„Aha, tak to jo, to chápu. Ale co aspoň na pár dní?" nevzdávala to Ginny, ale Hermiona už vrtěla hlavou.

„Prázdniny jsou jen krátké, chci s nimi být co nejvíc to půjde," odmítla a zhluboka se nadechla, emoce tuhly pod nasazeným neutrálním výrazem. Cesta jejích následujících dní ji ovšem měla zavést jinam, do kouzelnického sídla utopeného v lesích. „Asi už bychom se měly jít sbalit, ať se vyhneme tomu největšímu shonu," zvedla se na nohy.

„Jo, to máš pravdu, spolubydlící vždycky vyšilují, že nestíhají, to si ráda odpustím," souhlasila Ginny a primuska si tiše oddechla. Ginny ji neprokoukla. „Potkáme se pak tady?"

„Spíš ve vstupní síni," zavrtěla Hemriona hlavou. „Tady se budou Nebelvírští houfovat," odůvodnila svůj výběr místa.

„Ve vstupní síni na sebe zase budou čekat různě ostatní," namítla Ginny.

LetiferΌπου ζουν οι ιστορίες. Ανακάλυψε τώρα