Letifer

Sto čtyři

Metallica - The Unforgiven I

---
Věnováno všem čtenářům, kterým, stejně jako hrdinům příběhu, začíná nový školní rok. ^^
---

Testrál pohodil hlavou, zahrabal kopytem a nervózně zafrkal.

„Vidíš to taky?" zamumlala Ginny k Hermioně, když dívky přistoupily ke kočáru, jenž je měl odvést z nádraží v Prasinkách k bradavickému hradu.

Obloha nad školou čar a kouzel byla stejně jako nad jedinou britskou čistě kouzelnickou vesnicí zatažená těžkými tmavými mračny. Ve vzduchu visel náznak ozónu, jako by se blížila bouře. A to nikoli pouze pomyslná.

Po nebelvírksých dívkách nastoupila do kočáru Lenka a za ní Neville, plavovlasá dívka se naklonila přes okraj dřevěného povozu a pohladila tvora kočár táhnoucího po zádech, jako by jej tím chtěla uklidnit.

„Musí být nervózní," pronesla, když se poté, co ji Neville tahem ruky donutil se posadit, kočár rozjel. „Testrálové jsou citliví. Ví, že se schyluje k něčemu špatnému. A hlavně cítí nervozitu i ze studentů. Nikdo nevíme, co nás bude na škole čekat," vysvětlila.

Její slova byla pravdivá. Celou cestu vlakem se soupravou nesl tichý šepot rozčilených studentů: jak to teď se školou bude, když je Brumbál mrtvý? Loni na hrad pronikli Smrtijedi: byla to jednorázová záležitost, nebo příslib něčeho špatného? Zůstanou v Bradavicích tak v bezpečí, jako tam byli doposud? Nebelvírská nově jmenovaná primuska si popotáhla levý rukáv své košile, jak se už ve vlaku převlékli do uniforem a hábitů.

Stejně jako po nebesích plynula bouřková mračna, jako oblak se nad studenty přijíždějícími zpět do školy vznášelo očekávání. Nervozita a napětí by se nechalo krájet řezací kletbou. Nikdo nevěděl, co je čeká, a všichni se mohli jen dohadovat. Nikdo. Až na tři studenty. Dva z nich byli novými primusy, třetí začínal svůj sedmý ročník studia stejně tak.

Ale Hermiona mlčela. Co bude v Bradavicích nového, by svým přátelům neřekla nejspíš ani tehdy, mohla-li by. Kdyby šla na světlo s tím, co se bude dít, nevyhnula by se otázkám, odkud to ví. A to chtěla udržet v tajnosti, co nejdéle to jen bude možné. Věděla, že to nebude snadné. Ani zdaleka.

Stejně jako ostatní, i ji tak svíral strach. Třebaže měl zcela jiný důvod. Studenti se báli, co je čeká. Hermiona se obávala, že někdo zjistí její tajemství. Bezděčně vztáhla ruku ke svému krku a přejela prsty po chladném kovu řetízku, jejž si opět zapnula, když si přes top natáhla košili uniformy a uvázala kravatu. Uklidňovalo ji to. Ne tolik, jak by to dokázal sám ten, jenž jí jej daroval, ale přesto rozbouřené emoce v jejím nitru měl moc ukolébat.

Seděla vedle Ginny v kočáře po směru jízdy, bylo jí tak moc dobře jasné, že Draca pohledem nenajde. Jistojistě opustil vlak, s Blaisem Zabinim a Pansy Parkinsonovou po boku, mezi posledními. Pansy Parkinsonová. Celé léto, jakkoli jí to nyní připadalo k neuvěření, si na zmijozelskou studentku nevzpomněla. Nyní, poté, co ji z okna vagónu spatřila na nádraží, však zatínala zuby, stačilo na ni jen pomyslet. Ne, Hermiona ani zdaleka nežárlila. Neměla přeci proč. Mezi dívkami však už po tolik let panovaly napjaté vztahy, že nad ní ani jinak, než v negativech nebyla s to přemýšlet. Možná je to však neoprávněné... Pansy se vůči ní sice nikdy nechovala zrovna přívětivě, avšak její vlastní sblížení s Dracem jí ukázalo, že ne každý je takovým, jakým se být tváří.

Zatřepala hlavou, aby si podobné myšlenky vyhnala z hlavy, a přestala se natahovat v marné snaze zahlédnout známé platinové vlasy mezi studenty před jejich kočárem. Právě včas: „Už jsme tu," oznámila Lenka, co bylo zjevné. Neville seskočil na zem a podal své havraspárské přítelkyni ruku, aby jí pomohl ze schůdků na dláždění, stejně tak poté Ginny i Hermioně. Nejstarší z dívek se ohlédla k jezeru pod hradem, lampy člunů pro prváky svítily možná v polovině své cesty.