Letifer

Osmdesát jedna

Paradise Lost - One Second

---
Věnováno aytartori. Autorce mé bezkonkurenčně nejoblíbenější HP ff, i když už příběh on-line není.
---

Blair vytlačila z tuby barevnou esenci do plastové mističky s činidlem. Vnořila do směsky přichystanou dřevěnou špachtličku a míchajíc barvu se otočila, zády se opřela o umyvadlo a zadívala se na Hermionu. Hnědovlasá čarodějka si naposledy pročísla vlasy hřebenem, od radikálního zákroku s nůžkami na konci loňských prázdnin už jí dorostly k lopatkám. Hermiona si přetáhla tričko přes hlavu a přehodila si přes holá ramena starý ručník. Trochu roztřeseně se nadechla.

„Vážně si jsi jistá?" zeptala se Blair naposledy, barvu už měla připravenou, na vzduchu se barvila do světlounce hnědé.

„Jsem," přikývla Hermiona, víc toho však neřekla. Posadila se na okraj vany a otočila se k Blair zády. Starší z obou čarodějek smotala vrchní část Hermioniných vlasů do drdolu a vzala do prstů štětec.

„Poslední možnost," varovala Hermionu.

„Jen do toho, Liss - teda Blair, promiň," opravila se Hermiona, její hlas zněl najednou tak nejistě.

Blair oddělila malý pramen zvlněných vlasů, namočila štětec do barvy a nanesla ji na vlasy, Hermiona se lehce otřásla, když se studená barvící směs dotkla její kůže.

„Zlobíš se?" zeptala se opatrně Blair, když konečně sebrala odvahu se na to zeptat. Sbírala ji ostatně už pěkně dlouho. K překvapení všech se lord Voldemort rozhodnul nechat nejnovější příslušnici frakce svých služebníků bydlet u jejích rodičů, netrval na tom, aby se od svého mudlovského původu odstřihla. Obhajoval svá slova tím, že čím od ostatních tetovaných bude v běžném životě izolovanější, tím přínosnější pro ně může být. Hermiona tak dvakrát týdně chodila na pravidelná setkání. Buďto do suterénu pod domem Zabini nebo na Malfoy Manor. Žádný jiný ze Smrtijedů nebyl s to smířit se s tím, že by přes svůj práh měli pustit mudlovskou šmejdku, a nezáleželo jim ani zdaleka na tom, že je jednou z nich. Ostatně i Lucius Malfoy s tím měl nemalý problém, jeho syn a žena však v tomto rozhodli za něj. Veškerý svůj čas mimo schůze pak Hermiona dělila mezi čtyři lidi. Své rodiče, Blair a Draca, který za ní do Londýna létal tak často, jak jen to bylo možné. I tak spolu dívky času trávily vpravdě hodně. Přesto však odvahu zeptat se na onu palčivou otázku sebrala Blair až teď, v koupelně u Grangerových, když nanášela své kamarádce barvu na vlasy.

„Nezlobím se," povzdechla si Hermiona, v jejím hlase zaznívala rezignace. Přesto svá slova myslela vážně.

„Moc mi to popravdě nepřijde," podotkla Blair nejistě, když Hermiona nepokračovala. „Jo, loňské prázdniny jsi byla zamlklá, ale to jsem chápala, to bylo kvůli tomu, co se stalo na Ministerstvu kouzel. Ale letos? Mlčíš, odtahuješ se," namočila štětec do barvy a opět se vrátila k Hermioniným vlasům.

„Opravdu se nezlobím," zopakovala mladší čarodějka svá slova. „Jen... Musím si na to všechno zvyknout, Mel - promiň, Blair. Pořád se zapomínám, ale naučím se," omluvila se a včas se zastavila, aby nezavrtěla hlavou, v tu chvíli by to nebyl dobrý nápad.

„To je v pohodě," řekla honem Blair. „Líbilo se mi být Melissou," přiznala. „Ale," dodala neurčitě v pobídce, aby Hermiona pokračovala.

„Vyčítám si, že jsem to měla tušit, že jsem na to sama měla přijít. Že nejsi mudla," vysvětlila konečně Hermiona. „Nedávám ti nic za vinu, nezlobím se na tebe. Ano, byl to tvůj úkol, ze začátku to byla přetvářka, a možná trvala hodně dlouho. Ale věřím ti, tvým slovům, že jsme se staly skutečnými přítelkyněmi. A stále tě beru úplně stejně. Jen si to musím srovnat v hlavě," vysvětlila opatrně, nebyla si stoprocentně jistá, jak moc velký její slova dávají smysl. „Za poslední týdny je toho tolik," dodala v mírném povzdechu.