Letifer

Sto dvacet devět

Iron Maiden - Afraid To Shoot Strangers

---
Věnováno všem, kteří to se mnou a s Letifer ještě nevzdali. Mockrát vám děkuji.
---

Bylo jen pochopitelné, že ředitelovo prohlášení s sebou mezi studenty vneslo strach a obavy. V dřívějších dnech viditelné tendence se sdružovat a tiše si špitat, ať už doslova o čemkoli, jako mávnutím kouzelného proutku vymizely – a ani toho mávání hůlkou k tomu nebylo zapotřebí. Zdálo se, že Zmijozelští v tom spatřují potěšení. Naopak to byli oni, kteří svou aktivitou, leckdy až přemrštěnou, naplňovali chodby a nemuselo jít ani o týrání mladších spolužáků z ostatních kolejí. I formující se srdce odboje se na čas stáhlo, třebaže ne tolik jako ostatní: trojice nebelvírských studentů s havraspárským primusem se od sebe nedržela dál, ovšem společně strávené chvíle trávili spíše v družném tichu. Dokud si někdo nedal tu práci, aby je pozoroval soustředěněji a delší dobu. Pak by si všiml, že v časech v knihovně jen nesedí nad učebnicemi, nevypisují si poznámky a nestudují, ale stíhají si mezi tím vcelku rychle a často vyměňovat i psané vzkazy.

I Hermiona s Dracem se pro jednou opět rozhodli, ač to bylo proti jejich přáním a touhám, že na pár dní, než se prvotní šok po Snapeově nové vyhlášce uklidní, bude lepší, když Hermiona nebude riskovat svou přítomností v prostorách hadí koleje. Ne že by z toho snad byli nadšení. Nebelvírská primuska tak hlavní své působení začala přesouvat na bezpečné místo, o němž věděla, že v něm prozatím bude mít dostatečné soukromí: o odbojové podobě komnaty Nejvyšší potřeby zatím kromě ní, Ginny, Adama a Nevilla nikdo neměl tušení.

I tak ji poté, co třikrát přešla před zdánlivě obyčejnou zdí v sedmém patře, zatímco usilovně myslela ani ne tak na podobu komnaty jako spíš na způsob, jak se vytratit dolů do sklepení a svého pokoje ve zmijozelských prostorách, a ve stěně se vyrýsovaly dveře, překvapilo, když první, co po jejich otevření zaregistrovala, bylo tiché praskání zvuku. Ano, praskání zvuku, tak by onen zvuk popsala nejsnáze, a dosti možná i nejpřesněji. Přesně takový zvuk vydávalo i tátovo rádio, když byl špatný signál. Hermiona zavrtěla hlavu, až jí vlasy napadaly do obličeje. Nebude na své rodiče myslet.

Čekala Adama, čekala Nevilla. Přeci jen u nich byla šance, kde by k takové věci, jako je starý tranzistorák, mohli přijít. Rozhodně však nikoli zrzavý neuspořádaný drdol, jejž si Ginny svázala jen tak ledabyle na temeni, jenž vykukoval nad opěradlem jedné z pohovek.

Ne že by snad byla radši, kdyby to skutečně byl jeden z chlapců, přesto se Hermiona v první chvíli nebyla s to ubránit vlně zklamání. Přeci jen, přišla sem proto, aby byla sama. Oddechnout si na chvíli od shonu vyučování, od pronásledujících pohledů ostatních, z nichž valná část jako by jí dávala na vinu Snapeovu vyhlášku, to dost jasně dokázala číst z jejich tváří, ač nikdo neznal skutečnou povahu role, jíž v celé této situaci doopravdy sehrála.

Hermiona se párkrát zhluboka nadechla, nasadila na tvář víceméně neutrální masku a obešla pohovky, aby se dostala ke kapitánce kolejního mužstva blíž.

„Ahoj," pozdravila svou mladší kamarádku a trochu důrazněji, než bylo nezbytné, odložila hromadu věcí ze své náruče na konferenční stolek před sebou, následně se sesunula na mrzimorsky žlutou pohovku a zabořila se zády do opěradla. Třebaže svou přítomnost dala najevo, Ginny sebou přesto trochu trhla, na její tváři bylo jasně čitelné překvapení, když vzhlédla: skutečně to bylo tranzistorové rádio, jež jí leželo v klíně.

„Ahoj," Ginny si oddechla. „Jsem upřímně ráda, že to jsi ty a ne kluci," dodala úlevně. To si k sobě přitáhlo Hermioninu pozornost, ostatně sama si říkala totéž, když tu spolužačku a kamarádku spatřila.