Letifer

Sto dvacet čtyři

All That Remains - Madness

---
Věnováno lostlittleQUEEN. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Má drahá Melisso,

myslím, že už je to tady. Měla jsem s tím počítat, že všechny ty naděje, že se nám to letos vyhne, budou marné. Asi jsem byla hodně naivní, když jsem si dovolila doufat, že by to třeba mohlo proběhnout víc v klidu.

Abych tě příliš nevyděsila, ačkoli by mě nepřekvapilo, pokud by se mi to tímto úvodem už podařilo - neděje se nic vážného. Už jsem ti říkala dřív, že naše škola, prestižní, jak se sama leckdy prezentuje, má učební osnovy upravené tak, že to, co se jinde na školách učí osm let, my zvládáme za roků sedm. Ano, počítáš správně - letos budu dělat závěrečné zkoušky. A jak to tak bývá, všechny čtyři závěrečné ročníky pořádají rozlučku ze školou.

Už jsem se zmínila, že jsem byla asi vážně až příliš naivní, když jsem doufala, že nás to letos - že mě to mine? Nu, tak se zdá, že nemine. Jenže letos se mí drazí spolužáci rozhodli celou záležitost ještě upgradovat.

Rozhodli se totiž, že jsme tak nezapomenutelný ročník, nebo alespoň tři ze čtyř závěrečných tříd, jakože sedmá A, B a C, že se spojíme - a to nejen takhle mezi sebou, ale že si necháme pomoct i od mladších ročníků, kteří nám budou vylaďovat organizaci, abychom si to my ze závěrečných mohli patřičně užít, že ze závěrečné slavnosti uděláme v podstatě celoroční akci. Studenti sami za sebe - nebo tak nějak to chtějí pojmenovat, a že by bylo skvělé, kdyby se z toho stala tradice. Jakože ono jo, myšlenka je to pěkná, zbořit tyhle zdi, které jsou mezi jednotlivými ročníky, spojit je, aby si studenti mezi sebou více pomáhali a tak... Jenže mě dost mrzí, že studenty z D ročníků nikdo pozvat k téhle akci nechce. Ano, uznávám, že D studenti bývají takoví odtažití, ale to je jen kvůli tomu, že na ně ostatní jakožto na déčáky koukají skrz prsty. Jako by snad záleželo na tom, které písmeno u čísla ročníku mají.

Jenže jak víš, u nás na tom z pro mě nepochopitelného důvodu záleží. A jak jsem se ti zmínila už v létě, právě z tohoto důvodu jsem těm ze 7. D přislíbila, že jim s jejich slavností pomůžu. Už na konci loňského roku. Ale A+B+C se rozhodli, že mě chtějí do svého organizačního týmu... Jenže neví, že už pomáhám D. Zní to úplně hrozně a je mi jasné, že takhle na papíře to ani zdaleka nevystihuje situaci, která u nás na škole panuje... Ale je to vskutku šílené. Jednoduše nemůžu dělat na dvou slavnostech zároveň. Chci D pomoct. Navíc, znáš mě - slib je slib.

Takže teď docela přemýšlím nad něčím, co, ano, vím, vůbec bys to do mě neřekla, zkrátka nad novou možností. Zahrát si tak trochu na dvojitého agenta. Tvářit se, že pomáhám A+B+C, tím získat informace, jejich plány, postupy, jak chtějí tu závěrečnou slavnost udělat. A pak to využít pro D. Nemysli si, zas taková svině bych nebyla - nechci, aby se to proti těm třem ročníkům nějak otočilo, ani jim nechci škodit. Ale tím, že bychom s D věděli, co ty tři ročníky chtějí dělat, bychom měli nepopiratelnou výhodu. Vyhnuli bychom se tím možnosti zdvojení, že přijdeme s tím samým, a hlavně bychom mohli vymyslet něco lepšího. Vypadá to, že si budu hrát na dvojitého agenta...

Blair Hermionin dopis četla už poněkolikáté: ne snad kvůli tomu, že by nedokázala porozumět kryptickému vystavění slov na pergamenu. Jednoduše obdivovala, jak Hermiona dokázala to, co se na bradavickém hradě děje, zaobalit do mudlovské alternativy, aby z toho nikdo nepovolaný nic nevyčetl; ten povolaný se však dozvěděl vše.