Letifer

Sto šest

Deathbed - Casualty

---
Věnováno AmaziliaColibry13. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

„Blaisi? Co tady děláš tak brzy?" Draco ani zdaleka nehodlal skrývat své překvapení, když brzy ráno prvního dne vyučování vstával a narazil na svého spolubydlícího ve ztemnělé společenské místnosti. Chladný zelený oheň v krbu sice plápolal, ale jen naoko, aby se neřeklo.

„Draco," pokynul Blaise plavovlasému chlapci. „Mám hned ráno Kouzelné formule. Říkal jsem si, že bude rozumnější vstát dřív. Ať chytnu nějaké parádní místo v učebně," myknul chlapec rameny. Draco vytřeštil oči.

„Počkat - ty že vstáváš ráno dřív kvůli místu v učebně?" zopakoval nevěřícně. Praštil se Blaise do hlavy? Tohle nikdy v životě dřív neudělal! Jako by Blaise sledoval Dracovy myšlenky, vyprsknul smíchy. Doslova se zlomil v pase, ústa pootevřená a ramena se mu třásla, smích bez hlasu jej na okamžik zcela přemohl.

„Tys mi to fakt uvěřil?" dostal ze sebe lapaje po dechu, klopýtnul dopředu a zapřel se rukama o okraj jedné z pohovek s jedovatě zeleným čalouněním. Draco jen pozvednul obočí, ani zdaleka mu nedávalo smysl, co se mu právě odehrává před očima. Založil si ruce na hrudníku. A čekal, až se Blaise uklidni dost na to, aby mohl normálně promluvit. Už už se zdálo, že se tak skutečně stalo, dokud se Blaise na Draca nepodíval a nevyprsknul znova.

„Jo, jen se bav," mávnul Draco rádoby otráveně rukou, ale i jemu cukal koutek. O několik minut později se Blaise sice stále pochechtával, ale konečně popadnul dech dostatečně na to, aby konečně promluvil.

„Myslel jsem to vážně. Fakt chci chytnout na Formule dobrý flek. Nějaký, kam Kratiknot dobře neuvidí, abych tam mohl dospávat," vysvětlil a tentokrát to byl Draco, kdo se rozesmál.

„Tak to jo, tohle jako tvůj rukopis už zní," uznal, když sám popadnul dech. To už se do společenské místnosti pomalu začali šinout studenti první vlny, a tak oba chlapci ze sedmého ročníku si jen vyměnili pohledy a vyšli ven.

Vycházející slunce líně okny prozařovalo chodby a schodiště hradu, jimiž procházeli směrem k Velké síni. Ve dveřích se Draco podvědomě rozhlédnul. Dělal to vždy, už několik let, přesto očima zůstal mnohem déle viset u nebelvírského stolu. Byla tam. Samozřejmě. Pocítil to nutkání zamířit ke druhému stolu zleva místo k tomu úplně napravo, kam se s Blaisem rozešli, avšak nespouštěl z Hermiony oči. Nevšimla si ho. To poznal. Z výrazu její tváře. Byla s nějakou další Nebelvírskou, jak ji viděl zezadu, nepoznal ji. Očividně spolu mluvily - a stejně očividně to Hermioně nebylo příliš příjemné.

„Draco, pojď už," strčil do primuse Blaise a doslova ho stáhnul na lavici u stolu. Sám si nabral na talíř míchaná vajíčka se smaženou slaninou.

„Jo, jo," zamumlal plavovlasý kouzelník v odpověď, stále se však neměl k tomu přestat svou pozornost upírat k nebelvírskému stolu.

„U Merlina, jsi vážně úplně marný," zavrtěl Blaise hlavou a nacpal si plnou pusu jídla.

„Co tím myslíš?" zamračil se Draco a pohlédnul na něj, načež si k sobě přitáhnul misku s cereáliemi příhodně stojící před ním.

„Co asi? Včera jsme přijeli do školy. Byli jste s Grangerovou bez sebe sotva pár hodin, a už jste si museli večer naplánovat dostaveníčko, jak jste bez sebe nemohli vydržet. A teď? Druhý den, teprve druhý den, navíc ještě ráno, a zíráš na ni, jako by byla školní pohár," zavrtěl Blaise hlavou. „Moc dobře víš, že Grangerovou zrovna nemusím, ale jestli se nezačneš chovat normálně, tak na ni přijdou dost rychle. Starosti by sis měl začít dělat až pak," pokrčil Blaise rameny a rozhlédnul se po stole, kde by splašil něco k pití.