Letifer

Devadesát

Miss May I - Shadows Inside

---
Věnováno KKBL12. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

To ráno bylo na Manoru dusno. Lucius Malfoy se dosud nezdál být smířený se skutečností, že pod jeho střechou pobývala mudlorozená, třebaže čarodějka, navíc ještě nesoucí na svém zápěstí stejné tetování, jaké měl i on. Když oba mladí čarodějové sešli do kuchyně na snídani, Hermiona si dokonce na sebe vzala jednoduché šaty (jejich rudá barva možná nebyla úplně šťastnou volbou), poněvadž věděla, že kdyby se v přítomnosti čistokrevnému kouzelníka objevila v džínách, bylo by ještě hůř. Narcissa se snažila konverzovat, za což jí dívka byla nesmírně vděčná, a informace, že kotník by měla mít za pár dní v pořádku, jí udělal skutečnou radost.

Na malý okamžik, než Lucius Malfoy udeřil pěstí do stolu, převrátil svou židli a odrázoval pryč. Třebaže byl jediný, kdo k Hermioně na Manoru choval otevřené nepřátelství, měl dost silné slovo, aby se dívka i přes náklonnost Narcissy a zastání Draca cítila nevítaná, nenáviděná. Nebyla s to do staženého žaludku dostat ani sousto.

Nebylo proto divu, že se při nejbližší příležitosti oba mladí čarodějové stáhli do jediné alespoň trochu přívětivě působící místnosti. Draco si nenechal odporovat a stále, i když bez podpatků už chodila téměř bez problémů, Hermionu cestou podpíral, složil ji na svou postel a sám se usadil na židli; opřel se lokty o kolena a zadíval se na dívku před sebou.

„Ráno jsi o něčem chtěla mluvit," nadhodil, co kvůli nevydařené snídani odložili.

„Ano, tohle," přitakala Hermiona. „Totiž - asi tušíš, že Pán zla má v některých pochybnostech pravdu," přiznala tiše a sklonila hlavu, nebylo pro ni nejsnazší o tom mluvit. Komu jinému se však mohla otevřít než právě Dracovi?

„Ve kterých přesně?" zadíval se na ni chlapec, v jeho hlase nebylo slyšet ani pohrdání, ani odměřenost a ani pochyby, naopak z něj cítila účast. Pokud si to jen nenamlouvala.

„Řekněme, že profesor Snape není jediný, kdo ví víc, než říká," odpověděla vyhýbavě, přesto však až příliš určitě.

Draco taková slova čekal. Bylo mu to jasné. Věděl, že Hermiona musí znát mnohem více proměnných okolo Pottera, než dávala najevo. A třebaže mu to nebylo zrovna po chuti, chápal to. Byli jejími přáteli, třebaže stáli na opačných stranách barikády. Oni to ostatně nevěděli. Neodsuzoval ji za to, být ve stejném postavení, choval by se také tak.

„Ale?" nadhodil, vše směřovali k tomu, že nějaké ale na celé situaci bude. A to možná i dosti velké.

„Nevím, jak moc si zvládám hlídat myšlenky," přiznala Hermiona s povzdechem. Sotva ta slova ze sebe dostala, cítila, jak se jí ulevilo, jako by zmizela část jisté tíhy, jež jí dosedala na ramena. Zhluboka se nadechla. „Vím, že ovládá nitrozpyt. A musí mu být jasné, že neříkám všechno. Ale nechci, aby Harryho kvůli mé hlouposti dostal," narovnala si kolem sebe sukni šatů a složila si ruce do klína, načež k Dracovi zvedla prosebný pohled.

„Doufala jsem, že bys mi mohl pomoct s nitrobranou," vyslovila svou tichou žádost.

V Dracovi hrklo. Měl to čekat, dávalo to smysl, byl to od ní logický krok. Přesto jej však dívčino rozhodnuto překvapilo. To ona ostatně uměla, dělat věci, jež nečekal. Za posledních pár měsíců jej o tom přesvědčila nejednou.

„Chceš, abych ti pomohl se zvládnutím nitrobrany?" zopakoval, potřeboval se ujistit, že to skutečně mysli vážně, nic víc za jeho slovy nebylo.